Článek
Johann Reichhart, muž, který prováděl popravy nejen pro nacisty. Příběh jednoho z nejznámějších a nejkontroverznějších postav Německa během druhé světové války. Reichhart nebyl jen obyčejný muž, který se nacházel na špatném místě ve špatný čas. Válečné období ho nikterak nezměnilo, spíše mu vytvořilo podmínky, na níž mohl rozvinout svůj potenciál.
Reichhartovým nejznámějším a nejstrašnějším rysem byla jeho efektivita a rychlost při vykonávání poprav. Poprava na gilotině byla jeho specialitou – akt, který mu trval pouhých několik sekund. Ano, čtete správně, několik sekund. Počet lidí, které za svůj život popravil, by mohl naplnit malé město. A přesto se nikdy nezachvěl, nikdy neprojevil známky pochybností nebo lítosti.
Přestože si jeho jméno zasluhuje zapomenutí, nedávno objevená gilotina v Mnichově, kterou používal pro vykonávání svých rychlých a neúprosných poprav, nás nutí připomenout si jeho existenci. Připomíná nám temnou minulost, kterou bychom raději zapomněli. Připomíná nám, jak může být lidská krutost v jistých okolnostech nejen přehlížena, ale dokonce i ceněna.
Podíváme se na život a kariéru Johanna Reichharta podrobněji. Budeme se snažit pochopit, jak se tento muž, který na jedné straně byl obyčejným člověkem s rodinou, stal na straně druhé jedním z nejvýznamnějších nástrojů smrti ve 20. století.
Johann Reichhart – nemilosrdný kat
Johann Reichhart se narodil 29. dubna 1893 jako syn farmáře v bavorské vesnici Wichenbach u Landshutu. O jeho dětství a mládí se toho moc neví. Byl však vychován v prostředí, kde se dodržovaly přísné náboženské zvyklosti a tradiční hodnoty. Jak přesně ho tyto zkušenosti a výchova ovlivnily, lze jen těžko s jistotou říci, ale je pravděpodobné, že mu vštípily silný smysl pro poslušnost a dodržování pravidel.
Oficiální kariéra Johanna Reichharta v oblasti poprav začala, když zdědil post kata po svém strýci v roce 1924. Povolání kata bylo v rodině Reichhartů tradicí. Samotný Johann uváděl, že se stal katem, protože neviděl jinou možnost, jak se uživit. V té době byl jeho otec mrtvý a rodina se potýkala s finančními problémy.
Johann se však své role kata chopil s nečekaným zaujetím. Jeho cesta ke státnímu popravčímu byla prý motivována touhou získat občanské postavení a respekt. Toto povolání mu přineslo určité finanční zajištění.
Přestože se o něm mluví jako o člověku, který byl povoláním kat, byl také manžel a otec. V roce 1932 si otevřel hospodu s tanečním sálem a kuželnou v Pasingu, předměstí Mnichova. Tato hospoda se stala oblíbeným místem setkávání místních obyvatel.
Je třeba zdůraznit, že v té době byl za katovské povolání považován určitý druh odborníka, kterému byla svěřena důležitá úloha v rámci soudního systému. Na začátku své kariéry byl Johann Reichhart považován za profesionála, který se snažil svou práci dělat tak rychle a efektivně, jak jen bylo možné. Právě toto zaměření na rychlost a efektivitu mu později vyneslo přezdívku „nejrychlejší gilotinář v Evropě“. Nosil černý frak a cylindr.
Reichhart jako kat během druhé světové války
Johann Reichhart se stal synonymem smrti během druhé světové války. Byl to muž, který dokázal přežít v éře chaosu a zmaru a vystupovat jako její temný posel. Jeho pracovní nástroj, gilotina, byla pro něj jako kladivo pro kováře – nástroj, který ovládal s takovou obratností, že to vyvolávalo hrůzu. Jeho práce byla děsivá.
Dne 22. února 1943, v 5 hodin večer, se jednadvacetiletá Sophie Schollová stala obětí gilotiny v popravčí komoře mnichovské věznice Stadelheim. Tato mladá žena byla odsouzena k trestu smrti za šíření letáků, které kritizovaly Adolfa Hitlera. Když nastal čas její popravy, přemístila se do stínu stroje, který ukončil její život.
Reichhartova pracovní metoda byla mechanická a odosobněná. Jeho cílem bylo udělat práci tak efektivně, jak jen to bylo možné. Jeho popravy na gilotině trvaly pouhých pět sekund. Od chvíle, kdy odsouzený vstoupil do místnosti, kdy mu byly spoutány ruce, položen na prkno a spuštěn nůž – vše bylo hotovo dříve, než by oči diváků mohly mrknout.
Reichhart tvrdil, že je nástrojem spravedlnosti a nikoli vykonavatelem smrti. Zdůrazňoval, že nezabíjí lidi, ale pouze vykonává trest smrti. Tvrdil, že nikomu neublížil a že jeho jedinou rolí bylo provádět tresty uložené soudem, potažmo zákonem.
Byla to Reichhartova efektivnost, schopnost oddělit se od emocí, které by mohly jeho práci komplikovat. Byl schopen stát u popravčího prkna a dívat se na odsouzeného, byl schopen provádět popravy bez jakéhokoliv citu s odsouzenými.
Jeho neosobnost však nebyla jen výsledkem jeho schopnosti oddělit se od své práce. Byla to také obrana, obranné opatření, které mu umožňovalo bezcitně popravovat mnohdy zcela nevinné oběti. Pokud by se začal soustředit na jednotlivé životy, které končily pod jeho rukama, musel by se zhroutit pod vahou svých činů.
Během své kariéry popravil více než tři tisíce lidí – číslo, které nemá obdoby v dějinách popravování. Na jedné straně tvrdil, že je pouhým vykonavatelem, na druhé straně se ale chlubil svou efektivností. Ale jedno je jasné – bez ohledu na to, jak se cítil, byl to muž, který má na svědomí tisíce životů a jeho jméno bude navždy spjato s temným obdobím dějin.
Američané si vyžádali Reichharta po válce
Když válka skončila a trosky nacistického režimu byly rozebírány, Johann Reichhart nezůstal bez povšimnutí. Jeho dovednosti a chladnokrevná efektivnost při vykonávání trestu smrti byly takové, že si ho Američané vyžádali pro sebe. Byl to pravděpodobně jeden z nejneobvyklejších případů „přebírání“ odborníků, které následovalo po druhé světové válce.
Předání Reichharta do amerických rukou nebylo procesem, který by se dal jednoduše popsat. Bylo to výsledkem složité sítě politických a vojenských rozhodnutí, vyjednávání a kompromisů. Ale v základu to stálo na jednoduché skutečnosti: Američané potřebovali někoho, kdo by vykonával trest smrti u odsouzených válečných zločinců, a Reichhart byl po ruce a tou nejlepší možnou volbou.
Přechod od gilotiny k oběšení byl pro Reichharta zásadní změnou. Do té doby byl zvyklý na sekundový proces, který gilotina nabízela. Oběšení bylo jiné. Bylo to pomalejší, méně přesné a vyžadovalo více fyzické síly. Reichhart se, jak jinak, přizpůsobil.
Američané ho důkladně seznámili s novými metodami a on se je naučil rychle a efektivně. Jeho přizpůsobivost a schopnost zvládnout nové metody a techniky byly příznačné pro jeho povahu – jeho schopnost oddělit emoce od práce a soustředit se na úkol, který měl před sebou. Oběšení se stalo jeho novou dovedností, a zatímco oběšení nikdy nepovažoval za tak „čisté“ jako gilotinu, zvládl to s takovou efektivitou a chladnokrevností, že z něj šel strach.
Johann Reichhart tak přešel z role kata nacistického Německa do role kata Američanů. Jeho příběh je příběhem o přežití a přizpůsobení se na jedné straně, a o hluboké tragédii a morálním konfliktu na straně druhé. Je to příběh o muži, který se stal nástrojem smrti.
Reichhartova poslední léta jako kat a jeho odchod z povolání
Reichhart popravil tisíce lidí, ale svůj osud nepovažoval za trest, spíše za osudovou nutnost, kterou přijal se stoickou rezignací. Jeho život pokračoval ve stínu jeho minulosti, a jeho pokusy o pokání a vyrovnání se se svými činy byly jeho vlastním soukromým peklem. Na konci svého života zůstal sám se svými démony.
Nakonec se muži i ženy svlékli donaha a znovu oblékli. Muži mohli mít jen kalhoty, ženy spodní prádlo, sukni či plášť. Pokud měla žena delší vlasy, byly jí ustřiženy a zbytek byl vyčesán nahoru a svázán. Aby byl krk pod sekerou holý. Pak dostaly události rychlý spád. Katovi pomocníci se chopili nebožáka, dovedli ho, případně dovlekli ke gilotině a položili na lavici. Hlavu mu upnuli do španělského límce. Jeden z pomocníků držel pevně tělo řemenem – stávalo se totiž, že se během samotné popravy trup prudce vzepjal. Kat uvedl do chodu ocelový nůž neboli sekeru vážící dvacet až třicet kilogramů…
Reflexe Reichhartovy kariéry a jeho obhajoba
Případ Johanna Reichharta, je jedním z nejkontroverznějších příběhů minulého století. Reichhart svou profesní dráhu odůvodňoval slovy, že nikomu neublížil. Jak lze ale rozumět tomuto prohlášení člověka, jehož ruce popravily tisíce lidí?
Obhajoval svou roli s prohlášením, že nikomu neublížil, protože jen vykonával rozkazy. Tato obhajoba je příkladem myšlenky, že odpovědnost za čin nesou ti, kteří ho nařídili, ne ti, kteří ho provedli.
Reichhartova obhajoba své role odráží jednu z nejtemnějších stránek lidské podstaty. Jeden z nejobtížnějších aspektů jeho kariéry je skutečnost, že se nejen nevyhýbal odpovědnosti za své činy, ale naopak na ně hrdě poukazoval. V průběhu své kariéry popravil 3 166 lidí a na svou efektivitu byl příznačně pyšný.
Otázka etiky a morálky v jeho povolání je složitá. Na jedné straně můžeme tvrdit, že Reichhart pouze plnil své povinnosti a nenesl odpovědnost za činy, které byly nařízeny shora. Na druhé straně však je těžké přehlédnout fakt, že bez jeho ochoty a schopnosti vykonávat popravy by mnoho z těchto zločinů nebylo spácháno. Mnozí z nás by mohli namítat, že Reichhart měl vždy možnost odmítnout participovat na takové práci.
Příběh Johanna Reichharta je tedy varováním pro nás všechny. Ukazuje, jak snadno se může člověk stát nástrojem zla, pokud se nechá zaslepit poslušností vůči autoritě nebo přijme neetickou a nemorální roli bez otázek a odporu. Je to také výzva k zamyšlení nad tím, jaké jsou naše vlastní zásady a jak daleko bychom šli v plnění svých povinností, kdyby se nám srazily s naším vnitřním morálním kompasem.
Byl Reichhart obětí své doby, nebo měl možnost volby?
Johann Reichhart je postavou, která v sobě vyvolává mnoho otázek a kontroverzí. Jeho příběh je temným odrazem doby, ve které žil, zrcadlícím jak hrůzy nacistického režimu, tak i komplikovanou povahu lidské volby a zodpovědnosti.
Reichhart byl víc než jen nástrojem smrti, byl mužem, který se se svou prací popravčího identifikoval a ve své dovednosti našel jakousi perverzní hrdost. Jeho rychlost a efektivita, s níž prováděl tresty smrti, byla současně děsivá. Ať už jsme si jeho postavení jakkoli představovali, Reichhart si jeho význam jistě uvědomoval.
Později se Reichhart musel ospravedlnit před denacifikačním soudem, kde řekl: „Vykonal jsem rozsudky smrti v pevném přesvědčení, že svou prací sloužím státu a dodržování přijatých zákonů. Nikdy jsem nepochyboval o legálnosti toho, co dělám.“
Můžeme se ptát, zda byl Reichhart obětí své doby. Byl produktem brutalizované společnosti, která ho povolala k této odporné práci? Nebo byl člověkem, který měl svou volbu a svobodně se rozhodl stát se katem? Byl to on, kdo se rozhodl, že přijme tuto roli, aby udržoval a podporoval nacistický režim svými činy?
Reichhartovu roli po válce, kdy pracoval pro Američany, je také těžké posoudit. Byl to jen další příklad jeho ochoty sloužit jakémukoli režimu, který mu nabídl práci? Nebo to byl jeho způsob, jak se vyrovnat se svými činy během války?
Je těžké posoudit člověka jako Reichharta, ale je to úkol, který musíme vzít na sebe. Musíme se dívat na jeho příběh a snažit se pochopit, jak se takový život mohl stát realitou – a jakým způsobem přispěla jeho volba a rozhodnutí k tomu, co se stalo.
Zda byl Reichhart obětí své doby, nebo zda měl možnost volby, je otázka, kterou si musí každý čtenář položit sám. Ať už dospějeme k jakémukoli závěru, je nezbytné, abychom si uvědomili, že Reichhartovy činy nám odrážejí temné stránky našeho světa a ukazují nám, jak daleko může jít člověk, když je vtažen do brutálního systému moci a násilí.
Reichhart byl ženatý a měl tři děti. Jeden z jeho synů, Hans, spáchal v roce 1950 sebevraždu kvůli poskvrněnosti otcovy profese. Sourozenci vzpomínali na posměšky ostatních dětí ve škole: „Řezač hlav, řezač hlav, tvůj táta je řezač hlav!“
Zdroj: Johann Reichhart popravoval pro Hitlera i pro Američany. Nikomu jsem neublížil, hájil se kat | ČtiDoma.cz (ctidoma.cz), Jak „lovec lebek“ popravil 3 000 lidí pro Adolfa Hitlera a pak pověsil nacistické válečné zločince pro Spojence - Mirror Online, Bayerisches Feuilleton · „Heute Hinrichtung!“ - der Scharfrichter als eiskalter Vollstrecker und als Personifikation des Galgenhumors · Podcast in der ARD Audiothek
