Článek
Název i přebal byl naprosto neodolatelný, a tak jsem veškeré své kapesné investoval do tohoto půvabného dílka. Knížku jsem četl stále znova a znova a vůbec jsem ten den nemohl usnout. Od té chvíle jsem si představoval naše dějiny v úplně jiných obrazech. Naprosto ideální čtení pro puberťáka. Ještě tutéž noc jsem se beznadějně zamiloval na dalších sedm let do humoru a vtipu Miloslava Švandrlíka.
Dílko navýsost kouzelné, nicméně útlé. Vyrazil jsem tedy hned do Městské knihovny. Prošmejdil jsem všechny regály od „S“ i „Š“ a nic. Vážně nic. „No, co? Říkals Švandrlík?“ koulela na mě knihovnice očima. „To sotva v regálu? To se musí zamluvit, tady u mě,“ radila. „Tak na co si tě mám zapsat? Na všechno je dlouhý pořadník. Kopyto a Mňouk, jak tak na tebe koukám špunte.“
Obavy se zmocňují světa architektury a designu, málokdo pochopil, že revoluce již probíhá
Málem jsem propadl zoufalství. Nemůžu čekat tři týdny! Zbláznila se ta bába? Však to není jediná knihovna tady ve městě. A taky, že nebyla, knihoven bylo nejen ve městě, ale v celém okrese mnoho. Opravdu mnoho. Zde se poprvé projevila vášeň. Po škole jsem obcházel všechny možné i nemožné knihovny. Téměř ve všech jsem si musel založit čtenářský průkaz. Ale v málokteré jsem natrefil na kýženou knihu v regále. „Cokoliv od Švandrlíka, máte?“ Neměli. Musel jsem číhat v různě zapadlých vesnických knihovnách, kdy někdo knížku vrátí. Uplácet zapšklé knihovnice, aby mi požadovanou literaturu odložily. Musel jsem vymýšlet story, proč si nechci půjčit nic jiného. Některé knihovnice a knihovníci pojali podezření, nejedná-li se o nějakou provokaci. Zapisovali si a vyptávali se: „A kde pracuje tvůj tatínek?“ je zajímalo ze všeho nejvíce. „Kdo tě sem poslal a co ti to nalhali?“ Některé knihovnice pištěly hned, jak mě viděly: „Černé barony nemáme a nechceme mít, rozumíš, kluku?“
Konečně přišel ten den! Nemohl jsem uvěřit. V nějaké zapadlé vsi, tuším knihovna Oldřichovice, tam se na mě usmálo poprvé štěstí. Poklad v podobě malé knížečky Z chlévů i bulvárů aneb Smrt je moje východisko. Několikrát za sebou jsem prodlužoval výpůjční dobu. A přesně podle rčení, že trpělivost přináší růže, začal jsem mít štěstí častěji a častěji. Praha plná strašidel, Draculův švagr, Krvavý Bill a viola a moje dodnes oblíbená líbezná knížka Mořský vlk a veselá vdova aneb Proti všem. Ale i komiks Sek a Zula. Dvojice Neprakta-Švandrlík se pro mě stala uctívanou značkou dobré zábavy.
Speciální místnost výhradně na sex. Sex room jako nastupující standard českých domácností
Tím časem, někdy mezi běháním po knihovnách, jsem objevil svět PNS. Věřte nebo ne, v tomto pubertálním věku jsem vstával v určité dny už o půl páté ráno a sváděl litý boj se všemi prodavačkami PNS v perimetru mého bydliště. Pomalu jsem prosakoval do tohoto zkorumpovaného podsvětí novinových stánků v socialistickém maloměstě. Kde mafie v podobě stánkařek vládla tvrdou rukou a pro normální smrtelníky bylo zhola nemožné pořídit některé tituly jako např. Mladý Svět, Květy, svého času i Dikobraz, Vlasta a jiné, jejichž názvy jsem už dávno zapomněl. Kde vycházel na pokračování takový skvost jako Tlustý muž pod Jižním křížem, Vražda mlsného humoristy nebo boží dílo Doktor od Jezera hrochů a taky Rodiče se zbláznili!
Velký boj se sváděl o časopis Ahoj na neděli. Dovedete si představit, jaké úsilí jsem vyvíjel, když mi v některém časopise vycházel román nebo povídka od Švandrlíka na pokračování? Do tří měsíců jsem u naší trafikantky měl (vedle místní honorace) taky kouzelnou složku, do které mi odkládala v určité dny požadované tituly. Vedle věhlasných plastických chirurgů žijících a pracujících v našem městě, předsedů ONV, řeznice a pumpařky byla v PNS i složka – moje malé vítězství – s nápisem „neodbytný Peter.“
Asi tak po roce jsem měl kvalitně rozhozené sítě v městských knihovnách. Dokonce i přídělová mafie Poštovní novinové služby mě přijala. Ale můj hlad a žízeň ještě zdaleka nebyly uhašeny. Chtěl jsem číst všechno, co právě vycházelo, ale i co už vyšlo. Proto bylo nutné oživit ještě další zdroj. Sběrné suroviny! Ano, bylo to v dobách normalizace, a to vrcholily v československých školách sběrové aktivity. Pod nimi se skrýval hlavně sběr papíru. Musel jsem proniknout do podniku Sběrné suroviny.
Fotografie zastavila válku, změnila svět a stala se děsivým symbolem zrůdnosti války ve Vietnamu
Tak jestli jsem do mafie Poštovní novinové služby jen proniknul, tady jsem jí přímo ve 14 letech organizoval. Byly to tuny a tuny papíru, které jsem za účelem kompletace sbírky Miloslava Švandrlíka musel během dvou let nechat protřídit. Tady to bylo logisticky náročné. Nejprve bylo potřeba zajistit kapitál na úplatky v podobě rumu pro vedoucí sběrny pro zajištění přístupu. Pak bylo nutné zajistit třídění starých časopisů mými kamarády a ochotnými spolužáky každý čtvrtek večer před slisováním.
Ale dílo se dařilo. Všechny potřebné texty se kupily do kompletní kolekce. Už je stačilo jen přepisovat. Asi si dokážete představit, jak šokovala mé rodiče odpověď na otázku, co bych si přál k 15. narozeninám. Vystáli několikadenní frontu na zápis do pořadníku podniku Mototechna na moped zn. Simson Enduro. Málem se poprali s Vietnamcem o pořadí a já pak: „Strašně moc bych chtěl psací stroj, třeba i starý.“ „Cože? Na co? Proč? Proboha! Nechceš raději Enduro?“ Simson Enduro si koupil od nás nějaký mladý Vietnamec vracející se do Vietnamu a já dostal svůj vytoužený psací stroj značky Consul. Krásný, šedý, úplně nový, můj psací stroj. Mohl jsem se pustit do psaní své první knihy.
