Článek
Transparentnost ustupuje hodně do pozadí a ze Strakovy akademie se pod zástěrkou modernizace pomalu stává neprůhledná černá skříňka.
Představte si, že si najmete řemeslníky na rekonstrukci domu. Dáte jim do ruky své celoživotní úspory, klíče od domu a popřejete jim dobrou práci. Jenže řemeslníci vás okamžitě zamknou na zahradě, zatáhnou rolety, zhasnou a přes dveře vám vzkážou: „Hlasovali jsme o tom, jestli vám postavíme zlatou vanu, nebo zpronevěříme kachličky. Ale jak kdo hlasoval, to vám neřekneme. A co jsme si u toho povídali? To se dozvíte ze zvukového záznamu. Za třicet let.“
Absurdní? V běžném životě byste volali policii. V podání Úřadu vlády pod vedením Tünde Barthy se tomu však říká modernizace jednacího řádu.
Demokracie za zataženým závěsem
Vláda Andreje Babiše se rozhodla, že transparentnost je v podstatě přežitek z devadesátek. Něco jako privatizační relikt, co jenom překáží v práci, zdržuje od výkonu a hlavně – umožňuje veřejnosti vidět ministrům přímo pod prsty. A tak přichází elegantní řešení: velký úklid v pravidlech.
Kdo jak hlasoval u miliardových zakázek? Nechte to plavat. Jmenovité hlasování u veřejných peněz a dotací přece jenom zbytečně jitří emoce. Co přesně se na vládě řešilo? To vás nemusí trápit. Z popisu rozpravy v zápisech nezůstane raději vůbec nic. Chtěli byste si poslechnout zvukový záznam? Přijďte v roce 2056. Záznamy se totiž zavřou do trezoru na dlouhých třicet let. Proč? Protože až bude dnešním aktérům sto jedna let (nebo budou už dávno užívat odpočinku na pravdě boží), bude vám už úplně jedno, jaká rozhodnutí tehdy padla.
„Je to fascinující logika: čím více veřejných miliard protéká Strakovou akademií, tím méně světla by na ne mělo svítit.“
Premiér jako absolutní vládce obýváku
Aby toho nebylo málo, nový řád posiluje pravomoci předsedy vlády do roviny, kterou by mu mohl závidět i středověký panovník. Chce premiér zavřít dveře a jednání zcela utajit před okolním světem? Dříve o tom musela hlasovat celá vláda. Nově? Stačí jedno mávnutí rukou z čela stolu. Připomínkové řízení u klíčových dokumentů? Pokud se to nehodí, jednoduše se smetou ze stolu.
Zatímco mluvčí Úřadu vlády nás s uklidňujícím úsměvem ujišťuje, že jde jen o „přizpůsobení řádu reálnému fungování“, člověk si nemůže nepoložit otázku: Jaké reálné fungování vlastně mají na mysli?
Rozumíme. Když řídíte stát jako firmu, jsou nějací novináři, občanské organizace nebo zvědaví voliči vlastně jenom otravní akcionáři, kteří pořád kladou nepříjemné dotazy. A nejlepší způsob, jak se vyhnout blbým dotazům, je prostě zhasnout.
Cena za ticho
Zapomeňte na bajky o odstraňování byrokracie a zefektivnění schůzí. Toto není kosmetická úprava papírování. Je to vědomé prosazování černé skříňky v přímém přenosu.
Až příště vláda rozhodne o obřím dotačním balíku, o prodeji státního majetku nebo o strategické zakázce za desítky miliard, nebudete vědět, který z vašich zvolených zástupců držel tašku a kdo se aspoň pokusil protestovat. Dozvíte se jen bezpohlavní výsledek: Vláda schválila.
Demokracie neumírá za hlasitého třesku. Umírá potichu, v přítmí vládní zasedačky, za doprovodu šustění nového jednacího řádu a s příslibem, že za třicet let nám k tomu možná pustí nahrávku. Pokud ji tedy do té doby někdo nechtěně nesmaže.
