Článek
Neboť jakmile je jednou na rubové straně napsáno černé na bílém něco, co mělo zůstat zahaleno tajemstvím, nepomůže vám ani svěcená voda. Natož lidová slovesnost. A přesně to se stalo.
Kamera běží, zabírá každý detail – a vtom to přijde. Lehký pohyb ruky, list papíru se přetočí a světlo světa spatří tajný manuál. Bleskový pohled pozorného diváka odhalí text s krycím názvem: „Jak dál komunikovat PP“.
Nejsou to verše. Není to nákupní seznam. Je to čistokrevná kuchařka na to, jak co nejlépe zatočit s prezidentem republiky.
„V maximální možné míře IGNOROVAT… neútočit první… říkat lidem, že náš prezident na nás útočí. Být nad věcí.“
Inu, čtení je to věru pikantní. Skoro by se zdálo, že jsme nahlédli do nejhlubších útrob PR kuchyně, kde zkušení stratégové za těžké peníze váží každé slovo na lékárnických vahách. Jenže omyl! Kdo by čekal, že za tímto mistrovským dílem moderní manipulace stojí tým vystudovaných analytiků, ten by se oklamal stejně jako ti, kdo věří na pohádky.
Zázrak z lidu a poštovní schránka přetékající moudrostí
Živé vysílání, tisková konference, světla reflektorů, vážný výraz lidového státníka, který dnem i nocí bdí nad osudem národa. Když se následujícího dne na tiskové konferenci novináři – tito věčně nepřející rejpalové – zeptali, co to proboha na ty kamery ukazoval, přišla odpověď, která vstoupí do učebnic politické rétoriky.
„Prosím vás, to nebyly moje poznámky,“ pravil předseda vlády s nevinným výrazem čerstvě obviněného školáka, kterému v kapse našli prak. „To nebyly moje poznámky, to byly doporučení nějakého občana.“
Svět na okamžik zastavil svůj běh. Představme si tu idylickou scénu: Někde v malé vesničce v kotlině české sedí neznámý občan. Během deštivého odpoledne si sedne k počítači a napíše premiérovi taktické pokyny, jak psychologicky zpracovat hlavu státu. Premiér, muž zavalený státnickými povinnostmi, tento e-mail s dojetím otevře, osobně si ho vytiskne na druhou stranu svých vlastních oficiálních projevů a vezme si ho do svého nedělního vysílání „Čau lidi“ („slavný“ nedělní video-formát našeho pana premiéra)! Jaké odhodlání! Jaká lidovost! Jaké spojení s národem!
Když výmluva bolí víc než pravda
Politická scéna pochopitelně nezůstala chladná. Vlna výsměchu, která se následně prohnala sociálními sítěmi, měla sílu vichřice. Opozice si mnula ruce a komentátoři nestíhali ostřit pera.
Vždyť je to nádherná přehlídka žánru „to já ne, to samo“. Předseda ODS si hned vzpomněl na jinou legendární figuru českého politického nebe – poslance Filipa Turka, který své rasistické výstřelky na internetu před časem omlouval tím, že mu zkrátka někdo v hospodě vzal telefon a psal za něj. Archivy politických výmluv se tak rozrostly o další skvost:
„Můj telefon koloval v hospodě.“
„Můj taktický manuál mi poslal anonymní fanoušek.“
Smutnou pravdou zůstává, že v dnešním světě už politickým lídrům odpustíme leccos. Odpustíme jim, že mají PR týmy. Odpustíme jim, že si plánují každý krok a že jejich „spontánní“ vystoupení jsou nacvičená lépe než balet v Národním divadle. Co jim však veřejnost odpouští jen stěží, je, když z nich někdo dělá hlupáky – a ještě u toho tvrdí, že jde o hlas lidu.
Příště, až uvidíte svého oblíbeného politika s papírem v ruce, pořádně se podívejte na jeho druhou stranu. Možná tam najdete návod na stavbu raketoplánu od paní Novákové z Loun. Nebo alespoň recept na guláš od náhodného kolemjdoucího.
Dá se říct, že premiér Babiš klesnul, níž než poslanec Turek?
To záleží podle toho, zda hodnotíme závažnost samotného činu, nebo úroveň lidské a politické trapnosti při jeho zatloukání. Pokud je porovnáme vedle sebe, ukazuje se, že každý klesl v trochu jiné disciplíně. Závažnost samotného prohřešku (bod pro Babiše). Z hlediska obsahu drží nepříjemné prvenství spíše Filip Turek.
Turek: V jeho případě šlo o rasistické, xenofobní či nacismus glorifikující výroky a symboliku. To je překročení základních společenských i etických hranic, které zasahuje do samotné podstaty demokratické kultivovanosti.
Babiš: Vytisknutý manuál s taktikou na prezidenta je „jen“ obnažením cynické povahy. Ukázal to, co všichni tuší – že politika je dnes z velké části chladně propočítané divadlo. Není to nelegální ani přímo nenávistné, je to „jen“ bezpáteřní a pokrytecké.
Trapnost a podcenění inteligence publika
Pokud jde o způsob obhajoby a to, jak hluboko politik klesne při snaze se z toho vymluvit, jsou si oba aktéři překvapivě blízko. Tvrdit, že vám někdo v restauraci vzal telefon a vaším jménem dlouhodobě psal na sítě rasistické komentáře, je výmluva ze základní školy.
Tvrdit, že vám náhodný fanoušek poslal e-mail s detailní PR strategií vůči hlavě státu a vy jste si ho náhodou vytiskli na druhou stranu svých státnických poznámek, drží úplně stejnou linii absurdity.
Dá se říct, že Babiš klesl níže v rovině alibismu a pohrdání inteligencí voličů – jakožto zkušený politický matador a premiér by měl mít laťku důvěryhodnosti nastavenou výše než nováček v politice. Naopak Turek klesl níže v rovině samotného obsahu a osobní integrity, protože nenávistné výroky jsou celkově nebezpečnějším fenoménem než odhalený marketingový tahák.
Lze tak říct, že zatímco Turek prorazil dno v tom, co říkal, Babiš se mu vyrovnal v tom, jak neskutečnou pohádku byl ochoten veřejnosti naservírovat, a to bez sebemenšího mrknutí oka, jen aby nemusel přiznat vlastní chybu.
