Článek
Peníze vždy hýbou světem, ale v České republice jako by si poslední týdny pohrávaly už i s podstatou právního státu. Skandál kolem rezignace ministra spravedlnosti Pavla Blažka ukazuje, že ani miliardové transakce s kryptoměnami — bitcoiny věnovanými státnímu aparátu odsouzeným drogovým dealerem — už nejsou něčím, co by českou společnost šokovalo.
Veřejnost si zvyká na to, že se ze včerejšího groteskního žertu stává dnešní politická realita.
Když může státní úřad přijmout astronomickou sumu od kriminálního podsvětí a tvářit se, že jde o úspěch veřejné správy, nutně se nabízí otázka: Jaká je cena samotného zákonodárství? Máme snad v republice ceník státního ovlivnění? Koho známosti, peníze nebo odvaha stačí na to, aby si zařídil lepší rozsudek, čisté trestní rejstříky či státní prestiž? Je spravedlnost vysoutěženým zbožím nejvyšší nabídce?
Realita v šedi špatně osvětlených kanceláří a v polostínu známostí státních zástupců, advokátů či rozsáhle propojených kmotrů – má dnes v Česku až překvapivě konkrétní obrysy.
Devadesátá léta a všechny navazující skandály, ať už jde o korupci při privatizačních transferech, zneužití státní moci, či manipulace s důkazy, nikdy nezmizely. Pouze se přelévají do nových podob, do nových kryptoměnových burz, do nových schémat a nových jmen. Je to nekonečná evoluce systému, který dává víc na chytrost, známosti a drzost než na transparentnost a službu veřejnosti.
Kde se v tom všem ocitá běžný občan? Někde mezi frustrovanou nedůvěrou a tichým přizpůsobením. Víme, že se v zákulisí rozehrávají partie, ke kterým běžný volič nikdy nedostane pravidla.
Téma koupě ministerstva – byť v nadsázce – už není zcela nerealistická provokace, ale alarmující otázka.
Kdyby měl někdo skutečně ambici koupit si ministerstvo, nestačí mu dnes kufřík s hotovostí. Potřebuje síť kontaktů, bílých koňů, mediálních poradců a dost odvahy protírat se ještě dlouho po tom, co vyšumí první titulky. To celé před zraky společnosti, která stále věří, že stát má smysl.
Skandál, který smetl Blažka z úřadu, rychlostí blesku. Je zrcadlem, v němž se nekompromisně odráží otázka: Pro koho opravdu pracují naši ministři, soudci a úředníci? Pro veřejnost, pro zákon… nebo pro toho, kdo umí nabídnout nejvíc?
Je nejvyšší čas, aby ta odpověď přestala být zbožným přáním a stala se skutečnou, veřejně kontrolovatelnou realitou. Protože pokud si bude justici možné pořídit jako prostitutku, a vládu koupit jako kokain, demokracie v této zemi přestává mít smysl.
