Článek
Srpen 1961 a únor 1989. Dvě data, dvě lidské bytosti, jedno neúprosné betonové monstrum. Mezi prvním výstřelem, který chladnokrevně zmařil mladý život Güntera Litfina, a kulkou, jež provrtala srdce Chrise Gueffroye, uplynulo více než dvacet sedm let. Dvě stě sedmdesát šest měsíců strachu, rozdělených rodin a chladného, výhružného kovu pohraničních samopalů. Příběh Berlínské zdi nezačíná a nekončí politikou, ale krví dvou mladých mužů, kteří nechtěli nic víc, než žít ve svobodném světě podle vlastních pravidel.
Můj syn nezemřel proto, že udělal něco špatného. Zemřel jen proto, že chtěl jít do jiné části vlastního města.
Čtyřiadvacetiletý Günter Litfin měl plány. Byl to pohledný, energický krejčí z Východního Berlína, který miloval módu a život. Měl vyhlédnutý byt v západní části města, kousek od moderního světa, kde chtěl otevřít svůj vlastní salon. Jenže 13. srpna 1961 se probudil do noční můry. Přes noc vyrostl na ulicích ostnatý drát. Město bylo rozťato napůl. Jeho budoucnost, práce i láska zůstaly na druhé straně.
Představa, že stráví zbytek života v kleci komunistického režimu, pro něj byla nesnesitelná. Dne 24. srpna 1961, pouhých jedenáct dní po uzavření hranic, se Günter rozhodl. Nechtěl čekat, až se dráty promění v neporušitelnou betonovou pevnost.
Byla horká letní noc, byl srpen. Günter se připlížil k vodnímu kanálu Humboldthafen. Voda byla temná, trochu chladná, ale znamenala cestu k svobodě. Skočil do vody a začal tichými, silnými tempy plavat k západnímu břehu. Zbývalo jen pár metrů. Světla Západního Berlína se zrcadlila na hladině. Vtom se však ozval křik a sirény. Příslušníci Transportpolizei ho spatřili. Tmu rozsekly blesky výstřelů. Voda kolem Güntera začala vřít pod krupobitím olova. Jeden z projektilů zasáhl jeho hlavu. Günter Litfin klesl ke dnu. Stal se první zastřelenou obětí Berlínské zdi.
Günter nebyl žádný špión ani zločinec, jak tvrdila Stasi. Byl to mladý kluk, kterému ze dne na den ukradli budoucnost.
Rozkaz k použití zbraně (Schießbefehl) platil pro pohraniční stráž NDR od prvního dne, i když k masovému nasazení docházelo postupně. Režim oficiálně označoval zeď jako „Antifaschistischer Schutzwall“(Protifašistický ochranný val). Avšak hlavní zbraně mířily do vnitrozemí — proti vlastním občanům. V letech 1949 až 1961 uteklo z NDR téměř 3 miliony lidí. Výstavbou zdi chtěla komunistická strana zabránit úplnému kolapsu ekonomiky a odlivu odborníků.
Východoněmečtí pohraničníci vytahují tělo Güntera Litfina z řeky Sprévy
Dlouhá noc železné opony
Po Litfinově smrti se betonové monstrum zdokonalovalo. Z obyčejného ostnatého drátu se postupně stala čtyřstupňová bariéra: 3,6 metru vysoké betonové panely, pásy smrti s hřebíky (tzv. „Stalinův trávník“), sledovaná pole viditelnosti, protitankové zátarasy, štěkající psi a stovky strážních věží.
Tisíce lidí zkoušely uplatnit vynalézavost – utíkali v kufrech aut, podzemními tunely, v horkovzdušných balónech i na improvizovaných plavidlech. Přibližně 5 000 osob dokázalo zeď překonat. Pro více než sto čtyřicet lidí se však zeď stala masovým hrobem.
Tragédie na prahu svobody
Zimy na počátku roku 1989 byly v Berlíně sychravé. Dvacetiletý Chris Gueffroy byl číšník. Mladík s jiskrou v oku, který miloval sport a snil o tom, že uvidí svět. Znechucen totalitním drilem a nemožností cestovat se dozvěděl fámou, že rozkaz střílet na hranicích byl v souvislosti s návštěvou švédského premiéra zrušen. Byla to tragická dezinformace.
