Článek
Člověku, který ji nezná, může připomínat malého bílého či šedého psíka a pokud ji uvidí někde v Česku, nemusí se moc divit. Kdo se však o přírodu trochu zajímá, bude naopak velmi překvapen. Polární liška se totiž u nás běžně proháněla ve stejné době jako mamuti, sobi nebo třeba jeskynní lvi. Navzdory tomu se v české přírodě vzácně objevuje i nyní. I proto má svoje místo v putování za českými kryptidy, přestože se nejedná o žádnou mytickou obludu, ale velmi dobře známou šelmičku.
Příběh polární lišky se začal psát před 3,6 až 5 miliony let. Tehdy se v podobě druhu Vulpes lagopus z oblasti dnešního Tibetu pravděpodobně oddělily linie vedoucí k ní a k lišce obecné. Přímo druh liška polární pak podle vědců vznikl zhruba před 900 tisíci let. Stal se součástí společenstva mamutí stepi společně se zvířaty jako nosorožec srstnatý, bizon pravěký, jeskynní lev a medvěd, rosomák či vlk. Polární liška se stala oportunistickým predátorem lovícím menší živočichy, jako jsou lumíci, případně nepohrdla ani zbytky po větších dravcích. Byla výborně přizpůsobená chladnému prostředí, kdy pro ni nepředstavovalo problém přežívat teploty kolem -50 stupňů.
Spolu s mamutí faunou se šířila podle toho, jak se díky době ledové rozšiřovala oblast drsné chladné stepi a tundry. Před 200 tisíci lety se tak poprvé objevila i v Evropě. Hranice jejího rozšíření se pohybovaly podle pohybu ledovců. V teplejší době před 40 až 27 tisíci lety se u nás dělila o prostor s liškou obecnou, následně ji však během dalšího ochlazení vytlačila. Největšího rozšíření dosáhla spolu s nejjižnější hranicí tundry v době před 25 až 19 tisíci lety.

Polární liška je výborně přizpůsobená na život ve velkém chladu. Kvůli huňatému kožichu se ale také stala objektem hromadného vybíjení.
U nás jsou známy její pozůstatky z mnoha lokalit, například Dolních Věstonic, Milovic a Pavlova na Břeclavsku, přerovského Předmostí, jeskyně Pekárna v Mokré-Horákově na Brněnsku a dalších jeskyních Moravského krasu a severomoravského Štramberského krasu.
Vyhynula kvůli teplu, možná i lidem
S koncem poslední doby ledové zhruba před 11 500 lety ovšem z českého území mizí. Příčinou jsou podle vědců zřejmě rychle se měnící přírodní podmínky a neschopnost adaptace na ně. „Jedná se především o klimatické změny, kdy docházelo k oteplování podnebí, přibývání vlhkosti a úbytku srážek. U takto chladnomilných zvířat jako je liška polární mohlo dojít k tepelnému stresu, negativně byla ovlivněna termoregulace druhu. Změna vegetace v krajině se odrazila i na dostupnost různých drobných faunistických společenstev, což mělo vliv na získávání potravy,“ popsala archeozooložka Hana Nohálová (dříve Uhlířová).
Popsané změny podle ní měly dopad i na reprodukci zvířat. „Jako jeden z faktorů vymírání nelze ani vyloučit antropogenní činnost, kdy mohla být liška polární vyhubena pravěkými lovci,“ poukázala vědkyně.
Dříve se mělo za to, že polární lišky od nás prostě odešly na sever spolu s ledovci a staly se součástí současné populace na severu Skandinávie. Moderní výzkumy ale představily pochmurnější realitu.
„Výsledky ukazují, že liška polární ve středních zeměpisných šířkách Evropy vyhynula na konci pleistocénu a nesledovala stanoviště, když se přesunulo na sever. Vysoká genetická podobnost mezi existujícími populacemi ve Skandinávii a na Sibiři naopak naznačuje východní původ skandinávské populace na konci posledního zalednění,“ zjistili autoři vědeckého článku Ancient DNA reveals lack of postglacial habitat tracking in the arctic fox.

Polární liška je potravní oportunista. Loví malé obratlovce, ale nepohrdne ani zbytky cizí hostiny či vejci.
Určitý odlesk bývalé slávy zažily polární lišky během malé doby ledové v 16. až 19. století, kdy se znovu šířily světem a například obohatily původní populaci na Islandu. Do českých zemí však se vší pravděpodobností jejich cesta nevedla.
Občas se ukáže, dokonce se množila
Přesto se občas prokazatelně v české přírodě předvádějí překvapeným pozorovatelům dodnes. „Byla pozorována například v roce 1978 u vsi Chmelná v okrese Klatovy či v roce 1991 u Týnce v okrese Břeclav. Na jaře 1991 byla ve stohu poblíž Moravské Nové Vsi na Břeclavsku dokonce vynorována mláďata,“ popsali v článku Vetřelci a navrátilci Jaroslav Červený, Petr Koubek a Miloš Anděra.
Zoolog Anděra polární lišku zmiňuje i ve svém Atlasu rozšíření savců v České republice. „Počátkem 90. let se několikrát opakovaně množila ve volné přírodě na lokalitě Moravská Nová Ves, posléze výskyt odezněl,“ uvádí.
Současný výskyt polární lišky, která má dokonce snahu množit se a snad vytvořit nějakou mikropopulaci, se vědcům zdálo těžko uvěřitelné. „Když jsme o tom referovali na mezinárodní konferenci o evropských savcích, přítomní odborníci se chytali za hlavu a považovali nás za šprýmaře,“ popsal vážený vědec a autor mnoha odborných i populárně naučných publikací Anděra.
Kde se v české či moravské krajině polární liška ve 20. století vzala, není těžké odhadnout. „Ojediněle uniká z farmových chovů,“ konstatoval zoolog v roce 1996.

Liška polární na dobovém vyobrazení ze třetí čtvrtiny 19. století.
Polární lišky měly skutečně tu smůlu, že je do Česka dovezl člověk a choval je tady. Proč smůlu? Chov měl totiž jediný cíl – kůže s nádhernou liščí srstí, po níž byla prakticky celé 20. století obrovská poptávka. Lovci se sice stále činili, ale touha lidí po kožichu z pesce, jak se začalo polárním liškám u nás po ruském vzoru říkat, byla větší. Ke konci 19. století se tak objevily na severských ostrovech první polovolné chovy. „K rozvoji klecového chovu došlo ve 20. - 30. letech tohoto století, ovšem chov pesců byl stále až na druhém místě za chovem stříbrných lišek. Koncem 50. let začíná největší rozvoj chovu pesců, kteří po určitou dobu téměř vytlačili z trhu stříbrné lišky,“ popsal zemědělský vědec František Špaček v roce 1980.
Podle dobových příruček byly pro chov polárních lišek v Česku dobré klimatické podmínky, samotný chov ale byl poněkud náročnější například kvůli větší spotřebě potravy oproti norkům. Právě s norky byly lišky nejčastěji chovány, přičemž norků bývalo 500 až 5000, lišek 200 až 300. Přes léto se ale na farmách tísnilo až 25 000 zvířat.
Při tak obrovských počtech chovaných malých šelem nebylo divu, že tu a tam nějaká utekla. Po sametové revoluci a nárůstu počtu ekologických aktivistů docházelo také k případům, kdy je radikální ochránci zvířat vypouštěli do volné přírody.
Přežití je těžké
Zatímco se ale norek americký v přírodě výborně uchytil a stal se problematickým invazním zvířetem, lišce polární stále teplejší podnebí a dominance lišky obecné tolik nevyhovuje. „Nemají předpoklad vytvořit v našich podmínkách dlouhodobě prosperující populace,“ uvedli v roce 2001 Václav Hlaváč a Aleš Toman v článku Vetřelci v naší přírodě. Stejnou poznámku ovšem směřovali také k nutrii říční, která se záhy nato ukázala jako nebezpečný invazní druh a v roce 2022 se už zabydlela na 15 % území České republiky.

V Horní Lužici nedaleko českých hranic si uprchlá polární liška nakonec ustlala přímo na silnici.
I když zatím opravdu invazní scénář nenastává, liška polární se, navzdory tomu, že kdysi byla domácí, dostala do katalogu nepůvodních druhů České republiky v roce 2005.
Na konci prvního desetiletí 21. století se zřejmě z farmy například dostala na svobodu polární liška ve východních Čechách. Měla docela štěstí a místo ulovení či návratu na farmu ji čekal pobyt v Záchranné stanici pro zraněné volně žijící živočichy v Jaroměři. „Máme ji tu, aby si lidé uvědomili, že kožichy podporují špatné zacházení se zvířaty. Jedna kožešinová farma nás chtěla sponzorovat, hrozně se divili, že nemáme zájem,“ uvedl v roce 2008 pro MF Dnes zakladatel stanice David Číp.
V lednu 2009 odchytili křížence polární lišky dokonce přímo v Praze. Potuloval se v okolí budovy ministerstva vnitra v Kobylisích, kde sídlí třeba civilní rozvědka. Všimli si jí právě policisté, kteří tuto budovu střežili. Přivolaná odchytová služba ji převezla do útulku v Horních Měcholupech.
Že však je samovolný návrat polární lišky do české přírody prostřednictvím jedinců uprchlých z chovů silně nepravděpodobný, dokazuje situace ve Skandinávii, kde byla její populace zdecimována lovem a teprve v posledních letech se tam, i za pomocí státních programů, vrací. Ani cílená reintrodukce totiž není jistota úspěchu – s oteplováním na severu mizí drobní hlodavci a tedy i hlavní potrava polárních lišek.
Kromě počasí a konkurence lišky obecné brání jejímu dalšímu šíření u nás také zákaz chovu většiny kožešinových zvířat, který platí od roku 2019.
Stále se ukazuje
Ale možnost, že člověk na procházce za humny potká polární lišku, stále existuje. Z chovů totiž nezmizela úplně. Mají ji například v zoologických zahradách, například v Brně či Děčíně, nebo také v soukromých chovech, například zookoutku v Radosticích na Brněnsku. Méně opatrným chovatelům se přitom může i nyní stát, že jim liška uprchne.
Vidět ji mohli například lidé na Klatovsku v březnu 2022. Utekla německy a anglicky mluvícímu majiteli z městečka Strážov. Popsal ji jako ochočené zvíře, které miluje vajíčka, ovoce a kočičí žrádlo. Během několika dní ji lidé viděli na různých místech. „Před chvílí k nám na zahradu přišla liška polární, snědla ptákům kouli z krmítka a zase odešla směrem na Špičák. Vůbec se nebála,“ citoval například koncem března facebookový post jedné ze svědkyň Klatovský deník. Zda se zvíře podařilo najít, není známo.
Polární šelmička se objevuje také u našich sousedů. V polské části Tater právě ji v listopadu 2016 pravděpodobně nafotila svědkyně. „Paní Paulina spatřila poblíž Kośných Hamrů (horská osada a součást obce Poronin nedaleko Zakopaného – pozn. aut.) bílou lišku. Viděl ji i náš zaměstnanec. Máme podezření, že se jedná o polární lišku – druh, který v naší oblasti není původní. Liška pravděpodobně utekla ze soukromého chovu a momentálně se potuluje po Tatranském národním parku. Je to příklad toho, jak neopatrné chování může poškodit původní faunu,“ uvedli na Facebooku představitelé polského Tatranského národního parku. Nebezpečí podle nich spočívalo v možném šíření chorob, lovení místních vzácných živočichů a konkurenci místním dravcům, které park ze zákona ochraňuje.
V lednu následujícího roku zase svědek polární lišku nafilmoval u Kališe ve Velkopolském vojvodství. „Lesník, který si záběry prohlédl, potvrdil, že se jedná o polární lišku,“ konstatoval server Onet Podróże.
V německé Horní Lužici se zase stala v dubnu 2023 hitem sociálních sítí liška, která utekla ze zoologické zahrady ve městě Weißwasser (lužickosrbsky Běła Woda). Našli ji v nedalekém Weißkeißelu. Pobyt v přírodě ji vyčerpal a tak se uprostřed silnice stočila do klubíčka a usnula.
Nutno ovšem podotknout, že ne vždy se při pozorování malé bílé psovité šelmy musí jednat o lišku polární. „Polární lišce podobá se albinotický exemplář naší lišky, který se dosti často vyskytne. Podobný kus žil také kdysi v pražské zoologické zahradě, kam se dostal po svízelné pouti mnohými výstavami, kde představoval „polární lišku“. Na tento podvod doplatil svými boltci, neboť polární liška liší se od naší právě zakulacenými, krátkými slechy,“ poukázal už v roce 1939 v časopise Naší přírodou uznávaný zoolog Otakar Štěpánek.
Případ polární lišky každopádně dokazuje, že i zvíře vyhynulé se může v naší krajině znovu objevit, dokonce mít snahu se zde rozmnožovat. Ale také to, že pokud má takový návrat na svědomí člověk a neprobíhá přirozeně, může být spíše zdrojem obav než nadšení.
Literatura
Anděra, Miloš; Hanzal, Vladimír (1996) Atlas rozšíření savců v České republice – II. Šelmy (Carnivora)
Anděra, Miloš (1996) Zvířata Evropy
Beneš, Josef (1975) The wurmian foxes of Bohemian and Moravian Karst. https://publikace.nm.cz/periodicke-publikace/fiamnpsbhn/31-3-5/the-wurmian-foxes-of-bohemian-and-moravian-karst
Dalén, Love; Nyström, Veronica; Valdiosera, Cristina; Germonpré, Mietje; Sablin, Mikhail; Turner, Elaine; Angerbjörn, Anders; Arsuaga, Juan Luis; Götherström, Anders (2007) Ancient DNA reveals lack of postglacial habitat tracking in the arctic fox. https://www.pnas.org/doi/10.1073/pnas.0701341104
Hlaváč Václav, Toman Aleš (2001) Vetřelci v naší přírodě. Ochrana přírody 7/2001
Kováčová, Lucie (2023) Nutrie říční (Myocastor coypus) jako invazní druh.
https://cit.vfu.cz/welfare/Proceedings2023.pdf#page=262
Martan, Petr (1991) Jihočeské halali
Matoušek, Vojtěch (1982) Technická zařízení pro chov kožešinových a laboratorních zvířat
Nohálová Hana (2010) Morfometrické studium populací lišek würmského glaciálu na Moravě. https://is.muni.cz/th/w8aw4/
Panitsina, Valentina A.; Bodrov, Semyon Yu.; Boulygina, Eugenia S.; Slobodova, Natalia V.; Kosintsev, Pavel A.; Abramson, Natalia I. (2023) In Search of the Elusive North: Evolutionary History of the Arctic Fox (Vulpes lagopus) in the Palearctic from the Late Pleistocene to the Recent Inferred from Mitogenomic Data. https://www.mdpi.com/2079-7737/12/12/1517
Skřivan, Miloš (1983) Chov kožešinových zvířat
Sotcký, Albín (1923) Čechy v pravěku
Šefrová, Hana; Laštůvka, Zdeněk (2005) Catalogue of alien animal species in the Czech Republic.https://www.researchgate.net/publication/260671001_Catalogue_of_alien_animal_species_in_the_Czech_Republic
Špaček, František (1980) Speciální chov hospodářských zvířat 2.
Štěpánek, Otakar (1939) Lišák a jeho rod. Naší přírodou - obrázkový čtrnáctideník pro milovníky přírody 18/1939






