Valašské Loch Ness? V Karlovském jezeře žili podle pověstí draci. Místní je prodávali na maso

Každé pořádné jezero má svoji příšeru či monstrum. Tato poučka platí na mnoha místech ve světě, zvláště na severu Evropy, ve Skotsku, kde největší slávu získala příšera z jezera Loch Ness, a v Irsku, ale i třeba v Severní Americe, kde turisty lákají a straší například proslulá monstra nazývaná Champ a Ogopogo. Česko se však zdá být v tomto ohledu výjimkou. Proč? Zlí jazykové ironicky odvětí, že prostě nemá pořádná jezera. A budou mít pravdu. Největší česká přírodní jezera jsou trpaslíky oproti těm skotským ale třeba i polským. Přesto není naše země úplně prosta pověstí o vodních nestvůrách. Těmi nejproslulejšími z českých „lochnesek“ jsou draci z Jezera ve Velkých Karlovicích na Vsetínsku, jimž se věnuje další z putování za českými kryptidy.

Karlovské jezero je opředeno řadou bájí a legend. Oblíbeným motivem jsou přitom čerti. Podle jedné z pověstí jezero vytvořili čerti jako zdroj vody pro svůj mlýn na hřebeni Radhoště. Podle jiné, kterou zachytila ve své knize O čem si vyprávjajú Karlovjané folkloristka Helena Mičkalová, bylo přehrazení tamního Jezerního potoka během jedné noci úkolem pro čerta, jenž se chtěl oženit s jednou z místních dívek.

Nejznámější pověst o Jezeře v karlovické místní části Jezerném však vypráví o tom, že v něm sídlili draci. Zpopularizovat ji pomohl především Karel Jaromír Erben, který ji převyprávěl a otiskl mimo jiné v knize České národní pohádky. Erben vypráví, že před dávnými časy bylo jezero mnohem větší, zatímco „včil na jeho břehu lúky jsú.“ Tehdy v jeho okolí sekal jeden Valach seno a když se posadil ke snídani, přišel za ním černokněžník s prosbou o pomoc. „V tem jezeře jsú dva draci, a ty já chcu vyvesť. Tož já chcu, abyste mně toho prvního zadržál, než druhého vyvolám; potom si každý na jedného sednem a poletíme pryč; když se na jisté místo dostanem, dobře vám zaplatím,“ žádal čaroděj.

Muž se samozřejmě draků bál, ale černokněžník ho přesvědčil, že pokud nepromluví, mu nebude zkřiven ani vlas na hlavě, že draky jednoduše zkrotí. Svolil tedy a šel s ním k jezeru. „Přijda k jezeru černokněžník vytáhel knížku, kleknúl na zem, rozevřel knihu a začál sa modliť. Sotvá sa počál modliť, začalo sa jezero hýbať. Čím vjec sa modlil, tím vjec sa jezero hýbalo. Tu najednúc vystrčil drak hlavu, však ale sa hned zasej skryl. Černokněžník pořád sa modlil, a tak musel drak z jezera ven. Jak ten drak tak daleko připloul, co naň se břehu rukú dostať mohel, dál mu náhubek z vazového lyčí, vytáhel ho na suchú, a dál ho držať temu člověkovi,“ popisuje Erben.

Černokněžník drakovi zavázal oči, znovu si klekl a začal se modlit či zaříkávat. Voda se rozbouřila ještě víc a vylezl z ní mnohem větší hroznější drak. Muži na své draky nasedli a další čarodějova slova je přiměla vzlétnout. „Načež ti draci s takovú prudkosťú letěli, že hrozný větr od nich fučel, který všecky stromy v lesech, nad kterými letěli, vyvrátiť a polámať hrozil; a když nad osadami letěli, zasej povídál černokněžník, že jsú to lesy, načež draci prudkosť svého letu znamenitě zmírnili, aby tak hrozný vichr od nich nefučel, poněvadž oni, když zavázané oči měli, mysleli, že jest to tak, jak jim černokněžník oznámil. Kdyby jim byl pravdu oznámil, byli by všecky lidské obydla povyvrácali, proto že jich černokněžník přinutil z jezera vylézť,“ píše Erben.

U jednoho města nechal čaroděj draky přistát a zabil je. Rozporcoval a maso velmi draze prodával. „Kdyby nemuseli, tož by nekupovali. V tých krajinách je náramně horko; ti ludé, aby tomu horku vydržať mohli, musá dračí maso pod jazykom nosiť,“ vysvětloval takový zájem o nákup exotické potraviny černokněžník Valachovi. Zaplatil mu a přivolal černého kozla, který ho rychle dovezl zpátky na místo, kde ho oslovil kouzelník. Muž pokračoval v sekání až do poledne, pak šel k manželce na oběd. Od ní se dozvěděl, že byl pryč celý rok.

Erbenovo vyprávění nenechá nikoho na pochybách, že se jedná o pohádku a těžko v ní hledat nějaký reálný základ. Nebo snad ano?

Fantastické se zdají být i pověsti o vzniku jezera, kdy je měli čerti zvládnout postavit za jedinou noc. Většinu lidí napadne, že za pověstí stojí okolí jezera posázené velkými balvany, o kterých se legendy také zmiňují a říkají, že je to pozůstatek čertí činnosti. Jenže kupodivu i zbytek legendy od reality až tak vzdálený není. Se vší pravděpodobností se totiž jedná o jezero sesuvové. Tedy takové, které vznikne, když údolí, jímž protéká potok či říčka, přehradí sesuv půdy, kamení či skal. V případě Jezera se podle knihy Jaromíra Demka a Václava Nováka Neživá příroda jednalo o skalní sesuv.

Proces takového sesuvu umí být velmi rychlý, hráz vzniká klidně pár minut a voda se hned začíná hromadit. Jak dlouho jí trvá, než vytvoří velkou vodní plochu, záleží na síle toku a hloubce budoucího jezera. Každopádně v tehdy málo obydlené krajině se klidně mohlo stát, že člověk šel jednou prostě kolem potoka a když tam šel znovu, bylo na místě jezero – logickým vysvětlením pak byl zásah nadpřirozených sil.

Je zajímavé, že se na stáří jezera prameny absolutně neshodují. Hodně se mluví o 16. až 17. století, tedy těsně před založením Velkých Karlovic v roce 1714, kdy v místě ještě byl prapůvodní prales podobný tomu, jehož zbytky se dochovaly v nedaleké rezervaci Razula. Geografka Veronika Smolková udává 1000 let. Některé texty zmiňují až 10 000 let.

Víme-li, že pověsti o jezerotvorných čertech mají reálný základ v normálním, byť katastrofickém, přírodním ději, vnucuje se otázka, zda není něco pravdy i na pověstech o dracích.

Michal Hamšík z časopisu Lidé a země naznačuje spíš ezoterické vysvětlení, kdy sesuv podle něj mohl uvolnit nějaké anomálie či takzvané dračí síly, které se prý objevují v místech tektonických poruch, jejichž projevy měli lidé za nadpřirozené dění. Ale dodává také realističtější možnost. „Objevily se navíc pod odkrytou zeminou kostry tvorů, jež mohli naši předkové považovat za draky a okolní změny krajiny za stopy jejich činnosti? Ani to nelze vyloučit. Podrobnější průzkum území každopádně dosud nebyl proveden,“ konstatuje.

Svoji roli v pověstech o dracích v Karlovském či Karlovickém jezeře má určitě tradiční slovanská mytologie, která spojuje draky s počasím, především s deštěm – od ničivých bouří po životodárné svlažování polí v balkánských pověstech. „Kdykoliv škodná vichřice burácí, posud domnívají se lidé v okolí tom, že černokněžník odkudsi draka vyvedl, jenž letem svým vítr ten působí,“ všiml si v roce 1875 v článku Čarodějníci ve sborníku Moravské národní pohádky, pověsti, obyčeje a pověry moravský buditel a sběratel lidové kultury Beneš Metod Kulda.

Ale co když na Valašsku skutečně žilo i nějaké zvíře, které mohlo zavdat důvody k pověstem o jezerních obludách?

Při hledání odpovědí je nutné se trochu odklonit od erbenovské pohádky, která se v mírně upravených verzích objevuje i v dílech jiných autorů, a nahlédnout do místních vyprávění. Udělal to Erbenův o čtvrtstoletí mladší současník etnograf a vlastenec František Bartoš ve sborníku Lid a národ - sebrané rozpravy národopisné a literární z roku 1891.

„Černokněžníci vynímají draky z karlovského jezera a rozvážejí do dalekých krajin. Tam draka zabijí a za drahé peníze sekají, neboť obyvatelé horkých těch krajin dávají si dračí maso po kousku pod jazyk, aby od horka neshořeli. Drak v jezeře karlovském napřed je hadem; když ho po sedm roků nikdo nespatří, ostane zmokem se zlatou hlavou. Po druhých sedmi letech, nebude-li nikým spatřen, zmok promění se v draka s dlouhým ocasem a podobou koňskou. Aby černokněžník draka z jezera vyňatého na uzdu pojati a osedlati mohl, potřebuje k tomu ohlavu z konopí z devíti chalup vyptaných.“

Tento popis je zajímavý hned v několika ohledech. Předně nám sděluje, že Erbenem popsaný prodej draka na maso vlastně není nic mimořádného a děje se to pravidelně.

K tomu se pak přidává přiblížení vzhledu draka a hlavně se propojuje pověst o Jezeře s vyprávěními o smocích, tedy tvorech, kteří jsou jakousi menší verzí draků. Spisovatel Otomar Dvořák se domnívá, že se může jednat o zvíře totožné s alpským tatzelwurmem. „Podle starých lidových vyprávění je smok had s nohama. Biologicky tedy protiklad slepýše, který vznikl z ještěrky a na jehož kostře ještě najdeme zakrnělé zbytky nohou,“ konstatuje Dvořák v knize Kdo přichází v hodině vlků? (případně novější Neuvěřitelné jevy a podivuhodné bytosti). Právě Beskydy vždy bývaly jednou z oblastí, kde se smokové vyskytovali.

Tatzelwurm, tedy prackatý červ, je nejznámějším z pojmenování kryptida a mytického stvoření, které prý žije hlavně v Alpách, ale také v jejich širokém okolí. Navzdory jménu se nejedná o červa, německé slovo der Wurm označuje, podobně jako staroanglické wyrm, typ bezkřídlého draka. Podle popisů legend i svědků z modernějších dob se jedná o tvora s protáhlým šupinatým ještěřím tělem, který má dvě kratší přední končetiny a žádné nebo velmi krátké končetiny zadní. Dlouhý je od zhruba 60 centimetrů po 180. Má velké oči a hlavu připomínající kočku. Je extrémně útočný a také jedovatý. Většinou se skrývá v děrách či mezi balvany, ale umí také lézt po skalách, stromech a skákat až tři metry daleko. Některá svědectví mluví dokonce o schopnostech plavání, ale většinou se chová jako suchozemské zvíře.

Vysvětlení svědectví o tatzelwurmech je řada. Skeptici mluví o špatné interpretaci pozorování různých hadů, ještěrek nebo dokonce jezevce či vydry s prašivinou. Kryptozoologové jdou po několika stopách. Někteří se zaměřují na svědectví o krátkých nohou, případně o jejich pouhém jednom – předním – páru. Podle nich může takový popis odpovídat neznámému druhu plazů z čeledi dvojnožkovitých či scinkovitých, případně obojživelníci z čeledí surýnovitých či úhoříkovitých. Jiní se zaměřují na jedovatost a v tatzelwurmovi vidí spíše příbuzného varanovců či korovců.

Popis smoka podle Dvořáka tatzelwurma silně připomíná. „Je možné, že stejný či podobný druh žil ještě ve středověku i v našich horských a podhorských oblastech? Domnívám se, že ano, že tatzelwurm a smok jsou dva různé názvy pro totéž podivné zvíře,“ poukazuje badatel.

Povídání o vzniku smoka až po sedmi letech čekání nikomu na očích může dle mého poukazovat na jeho extrémní vzácnost – hady lidé vídali normálně, ale smoka jednou za několik let nebo třeba nikdy. Dvořák se domnívá, že to skutečně může být popis vývojového stádia. „Je docela dobře možné, že zárodečná forma smoka se spíš podobá hadu a nohy mu dorůstají teprve po letech,“ uvádí.

Je zajímavé, že se příšerky odpovídající popisu tatzelwurma objevují na více místech Česka, ale o nich si povíme někdy příště. Faktem je, že v případě karlovských draků se jednalo o tvory mnohem více vázané na život ve vodě, než se uvádí u zmiňovaného alplského ještěra.

Z kryptozoologického pohledu je zajímavý i popis dospělého draka s dlouhým ocasem a podobou koňskou. Až příliš totiž připomíná obludy z úplně jiné části Evropy, konkrétně z Irska. Tam si od nepaměti, dávno před zprávami, které odstartovaly proslulost skotské Nessie, lidé povídají o tvorech, kterým říkali péist, pilliphéist, piast, ollphiast, ullfish, payshtha či horse-eel. Žít mají v tamních ledovcových jezerech zvaných lough. „Tvrdí se o nich, že se jejich hlava podobá hlavě koně. Proto se jim někdy také říká koňský úhoř. Nejvíce zpráv o pozorování neznámých nestvůr přichází z hrabství Kerry na jihozápadní výspě ostrova a z okresu Connemara v hrabství Galway na západě,“ popsal český kryptozoolog Jaroslav Mareš v knize Svět tajemných zvířat.

Péist v irštině znamená červ, ale opět je to podobný případ jako o wurmů či wormů. Irské jezerní obludy jsou mnohem větší, měří 2,5 až 3,5 metru, a také agresivnější. S oblibou loví ovce a další dobytek, který se přiblíží až moc k vodě. Často je vídají jako černou masu pod hladinou, jsou ale do jisté míry obojživelní a pozorovat je lze občas i na souši. Na krku mívají něco, co svědkové popisují jako hřívu nebo ploutev.

Ač se jedná o mytologické tvory, jejich pozorování přetrvávají do 21. století. Udává se, že existuje kolem padesátky věrohodných moderních zpráv o nich od střízlivých, racionálních a seriózních lidí, spolehlivý důkaz o jejich existenci ale neexistuje. Nevyšel ani pokus kapitána Lionela Leslieho z roku 1965, kdy se pokusil péisty z jezera Lough Fadda vypudit výbuchem dynamitu. Tvrdil, že něco černého vyplavalo na hladinu, ale to lze vysvětlit tím, že prostě vyhodil do vzduchu kus dna jezera. O dva roky později chtěl příšeru ulovit do sítě, ale zůstala prázdná.

Pověsti o péistech mají určité společné rysy s podobnými o skotských vodních koních pojmenovaných kelpie. Péistové jsou ovšem klasičtějšími příšerami, kdežto kelpie na sebe umějí brát i lidskou podobu a připomínají tak například české vodníky, kteří se v koně také s oblibou proměňují.

Mohlo se tedy Karlovské jezero chlubit vlastními péisty? Nebo v legendách o tamních dracích přetrvaly dávnější mýty z dob, kdy na českém území žili Keltové podobně jako dodnes v Irsku?

Domnívám se, že možné je obojí. A dokonce to může být jedním z řešení otázky, zda opravdu v Jezeře nějaké příšery žily a o jaké tvory šlo.

Hadovité zvíře, které má několik značně odlišných vývojových stádií, zvládá plavat ve vodě i pohybovat se po souši, dorůstá poměrně značných velikostí, jeho hlava může při určitých podmínkách připomínat koně, a zároveň mnozí lidé rádi zaplatí za jeho maso totiž známe. A ač o jeho existenci nikdo nepochybuje, zůstává do velké míry tajemné. Tím zvířetem je úhoř, v našich podmínkách konkrétně úhoř říční. Ostatně právě k úhoři výslovně ukazují některá jiná pojmenování irských péistů.

Tímto směrem se ubírají i úvahy popularizátorky vědy Sharon A. Hillová. „Zoologickým vysvětlením mnoha jezerních monster jsou velcí úhoři. Když jsou uvězněni ve svém sladkovodním prostředí, stále rostou. Občas dorostou přes 1,2 až 1,5 metru. Je běžné, že se velikost v rybářských příbězích přehání - pokud se pohybují, je těžké odhadnout délku. Možná v minulosti dorůstali obrovských rozměrů, ale není zdokumentováno, že by sladkovodní úhoři dnes dorůstali délky 3,5, 6 nebo 9 metrů. V moderní době je pro ně navíc mnohem těžší přežít. Největšími úhoři dneška tak jsou mořští úhoři dlouzí 3 metry,“ popisuje.

Úhoři říční mají složitý životní cyklus, který doposud není zcela prozkoumaný. Až od první poloviny 20. století víme, že se třou v Sargasovém moři, kde se také líhnou jejich larvy. Ty putují ke břehům Evropy a to jak severním tak jižním. Do sladkých vod vstupují v podobě takzvaných sklovitých úhořů (v Česku se jim někdy říká francouzským termínem monté), u nichž se začíná tvořit maskovací zbarvení. Postupně se mění ve žluté úhoře s dohněda zbarveným hřbet, který na břiše přechází do žlutavé. Když úhoř dosahuje pohlavní dospělosti, tedy před odplutím do moře ke tření, mění se ve stříbrného úhoře. Jeho tělo zesvětlá a dostane kovový lesk se stříbřitým břichem. Také se mu výrazně zvětší oči. U nás se přitom přirozeně vyskytují jen samice, samci se drží u ústí řek.

Dospělí žlutí úhoři obvykle měří kolem půl metru, někdy dosahují až metr. Největší průkazně změřený kus měl 1,33 metru. Ve volné přírodě se úhoři dožívají 15 až 20 let. V zajetí se ale dožili i 80 roků. Takzvaný brantevikský úhoř z rybářské vesnice Brantevik ve Švédsku údajně pošel až ve 155 letech.

Dokonce i dospělí úhoři mohou neznalého svést k tomu považovat je za různá zvířata. Mají totiž různě široké čelisti a v krajních případech vytvářejí úzkohlavou a širokohlavou formu. Obě žijí ve stejných vodách, ale podle některých rybářů žije úzkohlavá, která je celkově štíhlejší, v mělčích vodách a živí se spíše drobnými rybami, měkkýši, řasami a podobně, kdežto mohutnější širokohlavá žije ve větších hloubkách, je vyloženě dravá a loví větší ryby.

Svým životem i vzhledem je úhoř ideálním kandidátem na karlovského draka. Také on má několik životních forem, kdy jako mladý více připomíná hada a postupně mohutní, získává kovový lesk - „ostane zmokem se zlatou hlavou,“ jak píše Bartoš. Také se zvětšují oči, čímž hlava, navíc pozorovaná pod vodou a v noci, kdy úhoři obvykle loví, skutečně může připomínat koně. Zvláště v případě takzvané širokohlavé formy s širšími čelistmi. Spojenou hřbetní, ocasní a řitní ploutev pak může pozorovatel považovat za hřívu (případně ji rozpoznat, jako v případě některých péistů).

Kupodivu sedí také doba vývoje „hada“ v koni podobného draka – dvakrát sedm let docela zapadá do udávaného období pohlavní dospělosti samic úhoře, která má být mezi desátým a patnáctým rokem.

Naskýtá se tedy obrázek, kdy někdy v sedmnáctém století katastrofální zával přehrazuje tehdy pralesní potok, z nějž se tak rychle stává jezero. Uvězňuje nějaké množství úhořů, kteří jsou sice schopni překonávat určité vzdálenosti po souši vlhkou travou, ale skalní zával je pro ně nepřekonatelná překážka. Ryby pak jako vrcholoví predátoři postupně rostou, občas vyděsí, ať už ve vodě, nebo na souši, řídké návštěvníky čerty vytvořené vodní plochy, a rodí se tak legenda o dracích.

Určitým problémem úhoří teorie je, že by úhoři museli do Velkých Karlovic doputovat po Vsetínské Bečvě, která je součástí povodí Dunaje, jež se vlévá do Černého moře. Přes toto moře však v současnosti úhoři nemigrují. Vědci se ovšem dodnes přou, zda tak v minulosti přeci jen nečinili. Jiní zase předpokládají, že se do dunajského povodí v minulosti dostávali ojediněle při vytvoření náhodných propojení například během povodní. Objevily se i teorie o postupném suchozemském přechodu mezi prameny Rýna a Dunaje. Jiné mluví o občasném umělém vysazení, jak se to ve větší míře děje dodnes.

Popsaná neobvyklost dunajské cesty ale může zmíněnou teorii naopak podpořit. Je celkem pravděpodobné, že se úhoři mohli občas i v přítocích Bečvy objevit, ale velmi vzácně. Takže zatímco v Čechách či ve Slezsku by lidem nepřipadali jako něco extra neobvyklého, pro obyvatele na Valašsku šlo o vskutku neobvyklého tvora, kterého znalo jen pár vzdělanějších lidí či cizinců, o nichž si ostatní mysleli, že jsou čarodějové. „Ze dvanácti, co choďá do školy a idú na panáčky, edem jedenást sa jich vydaří, každý dvanástý zběhne jak Idáš a je potem černokněžníkem,“ tlumočí pověst Bartoš. V podstatě tedy říká, že se jednalo o muže zběhlé ze studií na faráře, tedy na tehdejší poměry určitě vzdělané a se slušným rozhledem.

Pro ně se jezero na čas stalo výborným zdrojem přivýdělku, kdy lahodné ryby lovili a za draho prodávali v jižnějších oblastech, kde byl úhoř vzácností. „Dávají si dračí maso pod jazyk,“ mohlo znamenat, že ho zákazníci konzumují jako velkou a nákladnou vzácnost po opravdu malých kouscích. Legendu o dracích, čertech a čarodějích tak mohli oni teoretičtí lovci sami přiživovat, aby byl jejich byznys v klidu a bez konkurence. Pověsti, ve kterých čarodějové draky definitivně odvedli, pak mohou reflektovat stav, kdy už žádný úhoř v jezeře nezbyl.

Nabízí se i ještě trochu konspirativnější teorie, kdy oni čarodějové sami úhoře vysadili, chovali a prodávali. Před místními to tajili a když potřebovali jejich spolupráci, vytvořili krycí legendu. „Aby černokněžník draka z jezera vyňatého na uzdu pojati a osedlati mohl, potřebuje k tomu ohlavu z konopí z devíti chalup vyptaných,“ může ve skutečnosti znamenat, že si od nich místních nakupovali konopné provazy na výrobu rybářských sítí.

Je to samozřejmě jen teorie a těžko se někdy dovíme, jak to bylo s karlovskými draky doopravdy. Ale překvapivě mnoho věcí z pověstí vysvětluje. Zbývá tedy už jen rozřešit otázku, zda v Jezeře už skutečně žádní draci nezůstali. „Některé pověsti tvrdí, že draci v jezeře stále žijí, ale ukrývají se před zraky lidí, takže je v posledních letech nikdo nespatřil,“ podotýká například spisovatel Richard Sobotka ve svém magazínu Oko Beskyd.

Bohužel, realita, moc nadějí nedává. Za prvé úhoři uvěznění v jezeře se nemohou rozmnožovat a noví se tam bez vysazení nemají jak dostat. Faktem také je, že, na rozdíl od jiných míst v Česku, se v případě Jezera o pozorování vodních nestvůr v posledním století vůbec nemluví. A hlavně – jezero v určité době neexistovalo.

Jak je u malých závalových nádrží poměrně obvyklé, postupně vysychalo a zarůstalo, až se změnilo v pouhý mokřad. „Na katastrální mapě z roku 1835 je situačně zakresleno ještě jako mokřad o rozloze 0,75 hektaru,“ uvádí v publikaci Vodní nádrže a jezera České republiky hydrolog Vladislav Kříž.

V mokřadu by úhoř, který tráví většinu dne zahrabán v bahně, asi ještě zvládl přežívat. Ale nebyla to finální fáze změn původního prostředí. Během 20. století se totiž v oblasti rozhodli hospodařit lidé. „Místní obyvatelé využili příhodnou konfiguraci reliéfu a přístavbou umělé hráze na místě bývalého jezera vytvořili rybník,“ konstatuje geografka Smolková. Rybník pak byl navíc revitalizován po sametové revoluci. Vzniklo moderní stavidlo a betonovo-kamenný přepad. Bagrování rybníka už těžko zvládne skupina nějakých větších zvířat přežít.

Takže zbývá už jen naděje, že se tam zase někdy nějaký smok doplazí, jako to podle pověstí udělali kdysi a zaznamenala folkloristka Mičkalová: „Na polance byli ešče dvá smoci. Přečkali zaséj sedum rokúch co jích nihdo nezahlédnúl a róstli o dušu. Už měli křídla, nohy s pazúřiskámi a né edem jednu hlavu, ale tři. Za kerýsi čas sa ani na polanku nevešli. Tak sa dali na cestu. Došli k jezeru a šplách do něho. To sa jím líbilo.“

Do té doby si milovníci vodních tvorů musí vystačit s tím, že podle přírodovědců lze v dnešním rybníce Jezero narazit na zástupce živočichů stojatých i mírně tekoucích vod včetně těch, kteří jsou vázáni na čistou studenou vodu. Zvláště se jedná o korýše, především buchanky a perloočky. „Zajímavým druhem jezera je v České republice velmi vzácná perloočka - věšenka cípatá. Stejně unikátní je populace raka, svou velikostí a vitalitou ojedinělá v širší oblasti. Nejedná se bohužel o čistou populaci raka říčního, ale o hybridní populaci raka říčního a raka bahenního,“ popisují Jan Pavelka a Jiří Trezner v knize Příroda Valašska.

Další zdroje, literatura:

Bartoš, František (1891) Lid a národ - sebrané rozpravy národopisné a literární

Demek, Jaromír a Novák, Václav (1992) Neživá příroda

Dvořák, Otomar (2001) Kdo přichází v hodině vlků?

Dvořák, Otomar (2007) Neuvěřitelné jevy a podivuhodné bytosti

Erben, Karel Jaromír (1940) České národní pohádky

Kulda, Beneš Metod (1874) Moravské národní pohádky, pověsti, obyčeje a pověry

Kříž, Vladislav (1996) Vodní nádrže a jezera České republiky

Mareš, Jaroslav (1997) Svět tajemných zvířat

Mičkalová, Helena (1999) Co sa Karlovjanom stalo aj nestalo

Mičkalová, Helena (1997) O čem si vyprávjajú Karlovjané

Trezner, Jiří a Pavelka, Jan (2001) Příroda Valašska