Halloweenské dýně jsou vzpomínka na bludičky. Česko se jimi vždy hemžilo

Pitoreskní výzdoba, hororové kostýmy a hlavně svítící dýně s vyřezanými méně či více děsivými tvářemi. Původně poklidné dušičkové období spojené s tichou vzpomínkou na zesnulé blízké se v posledních desetiletích mění do divočejší podoby oslav Halloweenu. Ten si získal řady nadšenců, kteří ho milují, ale také odpůrců, kteří ho šmahem odmítají jako import z anglicky mluvících zemí. Jenže skutečnost je složitější a záhadnější. S trochou nadsázky lze říct, že je tu déle než my.

Přímého předchůdce Halloweenu – keltský Samhain – totiž ve zdejších krajích slavili Bójové dávno před příchodem prvních Slovanů. A také Češi si podobné podzimní rituály včetně dlabání obličejů do zeleniny, udrželi v podobě některých venkovských lidových zvyků.

A i přímo dýňové obličeje jack-o'-lantern mají odraz v Česku. Symbolizují totiž bludičky, tedy legendární bytosti, kterými se podle pověstí hemží i zdejší lesy. Ač pro světélka tančící s oblibou nejen nad močály existuje řada prozaičtějších vysvětlení, podle některých teorií se jedná o dosud neznámý a velmi specifický druh živočicha. O zvířatech dokonce hovoří i jiné, mnohem skeptičtější teorie. I proto jsou ideálním tématem pro speciální halloweenskou zastávku putování za českými kryptidy.

Podle tradované pověsti pochází svítilna jack-o'-lantern z Irska, kde kdysi žil kovář a především notorický opilec Lakomý Jack. Jednou na svátek Samhain tradičně popíjel v útulném pubu, když tu se tam zjevil ďábel. Slovo dalo slovo a byl to pro oba docela příjemný večer plný alkoholu a družného hovoru. Pak mu ovšem ďábel oznámil, že tu je pro jeho duši.

Jack byl ale stejně tak zlý a lakomý jako vychytralý. Vybídl tedy pekelníka, ať se promění v minci, kterou bude moci zaplatit útratu. Satanáš to skutečně udělal, což byla jeho smůla. Neskončil totiž v kapse vrchního, ale v Jackově peněžence hned vedle stříbrného kříže, který ho uvěznil. Aby se osvobodil, nabídl Jackovi, že ho rok nechá být a o jeho duši se nebude zajímat. Jack na to kývl.

Když se čert za rok pro jeho duši vrátil, Jack ho požádal o „poslední“ laskavost – jablko ze stromu. Přitroublý vyslanec temnot skutečně pro plod do větví vyšplhal. Kovář však mezitím vyřezal do kůry kmene znamení kříže a zase ho uvěznil. Za propuštění si vymínil slib, že si už ďábel pro jeho duši nikdy nepřijde. A tak se i stalo.

Jenže fakt, že si pro vás nepřijde peklo, neznamená, že vás bude chtít nebe. Naopak, svatý Petr ho po smrti od nebeské brány jako hříšníka vyhnal. A škodolibě Jacka odmítli i u brány pekelné. Satan pro něj udělal jediné – hodil mu hořící uhlík z pekelného ohně, aby si posvítil na cestu tmou. Jack si vydlabal tuřín, do něj žhavý kus vhodil, a od té doby se s touto lucernou toulá po zemi.

Hodil Jackovi jediný hořící uhlík z pekelných ohňů, aby si osvětlil cestu tmou. Jack vydlabal tuřín, vložil dovnitř uhlík a od té doby se s lucernou toulá po zemi. Lidé mu začali říkat Lucernový Jack, tedy Jack of the Lantern, z čehož se postupně vyvinulo jack-o'-lantern. Tuřínovou lampu pak začali na svátek Samhaim nosit i Jackovi irští soukmenovci, kteří se jako imigranti dostali i do Ameriky, kde tuřín nahradila místní dýně a Samhaim se přijetím některých dalších vlivů změnil v rozpustilý Halloween.

Pravda se samozřejmě od pověsti značně liší. Ale není o nic méně tajemná, možná naopak. Název jack-o'-lantern totiž je starší než samotná zeleninová lucerna. Kolem 17. století Britové označovali slovem jack prostě jakéhokoliv muže. A jack with the lantern se říkalo ponocným s lampami. Zároveň takto začali říkat tajemným světlům, která se vyskytovala hlavně na blatech a tančila tam nízko nad zemí nebo nad vodou jako živá, o nichž mluvili pocestní, kteří museli putovat noční přírodou. V irském folklóru začala být tato světla postupně připisována zmíněnému Jackovi. První použití slova jack-o'lantern pro vyřezávanou zeleninovou lucernu v tištěné podobě pak pochází z roku 1837, z povídky Nathaniela Hawthorna.

Pro tento jev existuje řada různých názvů. Ještě více než jack-o'-lantern se v angličtině používá will-o'-the-wisp (něco jako Vilda s pochodní, kdy koluje podobná pověst jako s Jackem, jen aktérem je William), obvyklé jsou také výrazy friar's lantern (mnišská lampa) či hinkypunk (potácející se skřítek). Američané mu říkají spook-lights (strašidelná světla), ghost-lights (světla duchů), wanderlight (toulavé světlo) či orbs (v překladu koule, ale název orby či orbi převzali i někteří nadšenci v Česku).

V Německu a Rakousku ho znají jako Irrlicht (bludné světlo) nebo Irrwisch (bludná slámová pochodeň). Latinsky se jmenuje ignis fatuus (bláznivý oheň). Objevuje se po celém světě a každý národ má svoje pojmenování, například v jihovýchodní Asii to je bang fai phaya nak (v překladu ohnivé koule Nágy), v Austrálii jsou proslulá světla Min Min, která často pronásledují řidiče.

V Česku máme název jednoslovný a důvěrně známý – bludičky. Setkat se ale můžeme také s označením světýlka, světlonoši, cvendy, rychmandle či na Moravě zhubenčata a zabobončata.

„Klimšu syn ze dvorů chodil dom a pantáta muj ho vyváděl ke Klimšovýmu křížu. A dyš to přešli (Klimšu kříž), tak mu povídal Klimšu syn: Franc, tak dite dom, já už se nebojím! A von šel a dal si takle ruce dozadu, a chytlo se ho světlo. Tak to světlo šlo s ním furt až k vobrofskýmu rybníku k Sace pod tu vrbu a pak se ztratilo. A pak padla na něj hrůza, pustilo to na něj hrůzu, a utíkal, co moch pryč dom. – To je skutečná pravda, starej dříf nevěřil a vod ty doby uvěřil. – Jak bylo po klekání f Šibínku nad Vobrovou, houpaly se světýlka. Hnet bylo pět, hnet šest nebo štyry; lidi potom na to zvykli a tak uš se nebáli… Ty světýlka, to byla tučnost země, to hnet ty lidi povídali. Vono těch voblud bylo moc, teť nejni nic, teť se lidi nic neleknou,“ zachytil jednu zkazku o setkání s bludičkou ve svém článku Stařenka M. Horká vypravuje. Bobrovské nářečí (U Nov. Města na Moravě) z roku 1907 František Trnka. Text ze sborníku Český lid objevil a v knize Tajemné bytosti mezi námi přetiskl novinář Pavel Toufar.

Stejný článek obsahoval i další strašidelný příběh od Františky Málkové z Dolní Bobrové. „Rozkládala sem len za Křibem na poli u Vobrový, a byly sme tam do jedenácti hodin v noci. Podívala sem se g Bukovímu, bylo tam světýlko. Tak sem se vohlídla ješče jednou a vono to bylo na volešenskejch pólech, půdách. Pomyslíla jsem si: e, nechám to bejt, doví, co je to! A na to sme šly dom. A dyš sme přišly do Šibínka na ty bahínka, tak sem se vobrátila, a po mezi běžel chlap z vohnivým věchtem. Já sem běžela napřed a hrkla sem mezi ženský, abych byla napřed, že sem se bála. Povídaly si, co pak se kovárnici stalo, co běží napřed? A panímáma, stará Drdílka, povídala: inu viděla jít chlapa z věchtem po mezi. Ale já sem viděla inší, mělo to hlavu velkou a hubu jako měsíc, a já sem se vám to bála říct. Potom na bahínkách sem se vobrátila, a už nebylo nic,“ znělo další svědectví z 19. století.

V evropském folkloru jsou bludičky obecně považovány za duše mrtvých. Často nepokřtěných dětí, ale třeba také čarodějnic, vrahů nebo sebevrahů a dalších zatracenců. Například lidí odlišného vyznání. „Mezi Pichlwangem a Siebenmühlenem leží takzvaná Luteránská louka. Zde leží protestanti, kteří podle katolické víry nemohou být spaseni a musí se toulat jako bludičky,“ popisuje v knize Tatzelwurm und Donauweibchen rakouský archeolog Reinhard Pohanka.

Doplnil, že plameny bludiček jsou často vysoké několik centimetrů a několik sekund slabě září bez kouře, jsou namodralé, občas nazelenalé a zřídka také červené nebo oranžové.

Bludičky jsou často zlovolné a chtějí pocestné dovést do nebezpečí, třeba hluboké bažiny, tím, že se vydávají za světla stavení nebo alespoň ohniště. Jindy si ale jen tak tančí, nebo někam plynou a v okamžiku, kdy jsou zpozorovány, se rozhodnou zhasnout. „Podle popisu vystrašených svědků se některé z bludiček chovaly plaše a vyhýbaly se i pouhému přiblížení k člověku, jiné byly naopak kurážně rozverné a k lidem se doslova tulily, aby je svedly do bažin či na neznámé cesty, anebo jim naopak pomohly dostat se z bludných kruhů,“ napsal ve zmíněné knize novinář a spisovatel Toufar.

Příklad dobrosrdečné bludičky zmiňuje v podobě pověsti ze severu Čech o chudém řemeslníkovi, který se mezi tato stvoření dostal při bloudění hlubokým lesem. „Uctivě je poprosil, aby mu neubližovaly a naopak mu pomohly najít cestu domů. Světýlka prý kolem něj vytvořila světelný pás a skutečně ho vyvedla z nebezpečného močálu. Nakonec ho dokonce obdarovaly váčkem s penězi, aby zahnal svou chudobu,“ přiblížil Toufar.

Souvislost bludiček a peněz není náhodná. Podle pověstí severských národů ale i třeba Mexičanů totiž označují či střeží místa, kde jsou ukryté poklady.

Některé pověsti bludičky nepředstavují jako duchy, ale nadpřirozené či elementární bytosti – nejčastěji víly nebo skřítky. V Brazílii pak mají obdobu bludičky jménem Boi-tatá (ohnivý had), která má žít v rozsáhlém amazonském pralese. V tomto případě se podle legend jedná o obřího hada, který přežil potopu ve své jeskyni. Po ní jeskyni opustil a začal lovit zvířata a požírat mršiny, přičemž konzumoval jen svoji oblíbenou pochoutku – oči. Díky světlu, které se v nich nahromadilo, jsou jeho vlastní oči silně zářící až ohnivé.

Nejedná se však o příšeru, ale ochránce živých stvoření, který trestá kruté lovce a žháře a naopak osvětluje cestu poctivým. „V populárních pracích je Boi-tatá popisován jako obrovský ohnivý had, který se pohybuje jako blesk po obloze nebo klouže po lesní půdě. Někteří říkají, že se jeví jako bludička, která klame cestovatele. Jiní tvrdí, že je viděn jako planoucí kometa řítící se po noční obloze,“ přibližuje brazilský spisovatel Thiago Carmoniz.

Věda má pro bludičky řadu vysvětlení. Často se objevuje bioluminiscence – tedy schopnost některých organismů, především hub, bakterií či hmyzu světélkovat. Jiní odborníci sázejí na samovolnou chemiluminiscenci tedy vytváření studeného světla nějakou chemickou reakcí v bahenním plynu, případně jeho spontánní zahoření. Bahenním plynem však nelze vysvětlit případy, kdy se bludičky objevují bez návaznosti na močály či vodu. Někteří další v nich proto vidí vzácný atmosférický jev či jev související s geologickým podložím nebo kombinaci všeho popsaného.

Velmi zajímavé v porovnání s obecnými prohlášeními typu „nějak zahoří metan“ je vysvětlení vědců Stanfordovy univerzity, podle nichž se jedná o malé výboje, takzvané mikroblesky, které vznikají v elektrických polích na rozhraních plynů a kapalin. Skáčou mezi bublinami s různými elektrickými náboji a zažehují zmíněný metan.

Pro naše putování za kryptidy je však nejzajímavější jiná teorie. Vystačí si pořád bez duchů a strašidel, ale i tak je dost fantastická. Někteří kryptozoologové vidí v bludičkách jeden z druhů takzvaných atmosférických zvířat. „Atmosférické bestie patří k nejpodivnějším údajným tvorům v celé ufologii, kryptozoologii a spekulativní astrobiologii. Podle zpráv se tyto entity chovají jako živé organismy, ale porušují téměř všechna známá biologická pravidla. Říká se, že levitují bez křídel, přecházejí mezi pevným a plynným skupenstvím a v některých případech září, pulzují nebo dokonce úplně mizí. Někteří si myslí, že se vznášejí pomocí orgánů naplněných plynem,“ uvádí kryptozoologická online encyklopedie Cryptid Wiki.

Doplňuje, že podle některých ještě spekulativněji naladěných autorů se může jednat o zvířata založená na plazmatu nebo pouhé energii.

Nejznámější z hypotetických vzdušných zvířat jsou takzvané vzdušné medúzy. Tedy velké světélkující poloprůhledné diskovité útvary připomínající medúzy mořské, které jsou při pozorování považovány za UFO. Zoolog a kryptozoolog Ivan T. Sanderson se domníval, že skutečně jde o živé tvory - želatinovitá stvoření s extrémně nízkou hustotou těla, díky níž fungují ve vzduchu podobně jako ryby ve vodě. Zdůraznil, že to nejsou návštěvníci z vesmíru ale domácí, byť neobvyklá, fauna. Tématu věnoval celou knihu pojmenovanou Uninvited Visitors: A Biologist Looks at UFOs.

Poměrně proslulí jsou také nebeští hadi, kteří bývají dáváni do souvislosti s tradičními čínskými draky.

Myšlenku nebeských stvoření, která nazýval critters, razil také spisovatel Trevor James Constable, známý i v Česku knihami oslavujícími druhoválečné letce německé Luftwaffe (například Sundejte Hartmanna!). I on živými tvory vysvětloval pozorování UFO. Podle něj se jednalo o obří jednobuněčné měňavky obalené kovovou nebo slídovitou vnější skořápkou, přičemž většina jejich těla se skládá z plazmy, tedy čtvrtého skupenství hmoty, které obsahuje ionizovaný plyn. Velikosti měly dosahovat od několika centimetrů do kilometru.

A proč jsou tito tvorové vídání tak zřídka? Dle Constabla odrážejí infračervené světlo, které je pro lidské oko neviditelné. Svoje teorie dokládal vlastními fotografiemi údajných tvorů na infračerveném filmu, které pořídil v Mohavské poušti.

Ačkoliv se autoři v souvislosti s možnými atmosférickými zvířaty hodně zaměřují na objekty velké až obří, není to nutnost. „Jsou zaznamenány určité mnohem menší a snadněji rozeznatelné (ale neméně matoucí), světelné, kulovité entity, které mohou být také variacemi na základní téma nebeských bestií. Vezměte si například foo fighters,“ poznamenává zoolog a kryptozoolog Karl P. N. Shuker.

Foo fighters byly malé zářící a rychle se pohybující koule, většinou bílé, červené nebo oranžové, se kterými se za 2. světové války setkávali piloti. Tyto koule jejich letadla doprovázela nebo pronásledovala, ale nikdy nejevila nepřátelské úmysly. Pokusům o útok ze strany lidí se pak vždy lehce vyhnula. S letadly si jakoby hrály, dělaly divoké zatáčky a pak prostě zmizely. Piloti je popisují jako nadané určitou inteligencí a dávají do přímé souvislosti s bludičkami. „Neútočí na nás. Zdá se, že nás jen sledují jako bludičky,“ popsal operátor radaru poručík Donald Meiers z americké 415. noční stíhací perutě.

Constable považuje tyto bludičkovité koule za primitivnější typ popsaných zvířat, který je však vnímavější k okolnímu světu než velcí příbuzní. Shuker vidí možnou souvislost i s americkými bludičkami – ghost lights či spook-lights. „Mnoho výzkumníků navíc zaznamenalo, že některá strašidelná světla se chovají takřka inteligentně, jiná jakoby zmateně, jako v případech, kdy světelné koule člověka pronásledují či lákají, a když dosáhnou cíle, zmizí. Může se jednat o svítící roje hmyzu? Nebo bychom měli hledat odpověď v Constableově teorii nebeských tvorů?“ naznačuje kryptozoolog ve svém Světovém atlasu záhad.

Bludičky zařazuje do rodiny atmosférických tvorů internetová encyklopedie Cryptid Wiki. Spekuluje, že se může jednat o typ zmíněné atmosférické medúzy.

Bludičky by tedy dle těchto teorií mohly být menším druhem, který také žije v nižších výškách. Případně žít ve výšinách a k zemi se stahovat buď za potravou (kterou mohou být energetické výboje či právě některá z látek uvolňujících se při tlení z bažin), nebo v době nemoci a umírání.

Tomu by nasvědčoval případ z americké Filadelfie z roku 1950, kdy dva policisté nahlásili, že viděli padat pulzující a zářící fialovou kouli, což je popis silně připomínající bludičku včetně zbarvení. Když dorazili na místo dopadu, objevili na zemi rosolovitou svítící hmotu, která samovolně vibrovala a pomalu se pohybovala. Viděli ji ještě další dva muži zákona přivolaní jako posila, ale zhruba za půl hodiny se domnělý tvor rozpustil a odpařil.

Výzkumníci kladou tento případ do kontextu fenoménu takzvaného vesmírného želé. Tedy slizké látky, kterou lidé někdy nacházejí v trávě či větvích stromů. Zprávy o ní jsou známy už se 14. století a podle lidových pověstí je to látka, kterou na Zemi přinášejí meteorické roje. Vysvětlení jevu se pohybuje od pozůstatků vnitřností žab, červů, přes produkty sinic a hlenek až po paranormální jevy. Pro příznivce teorie o vzdušných zvířatech to pak jsou prostě mrtvoly těchto stvoření.

Trochu odlišnější a ještě spekulativnější pohled na atmosférická zvířata měla filozofka hraběnka Zoe Wassilko-Serecká. Představovala si je jako tvory se žhnoucím tělem složeným z pevného jádra obklopeného energií. Stvoření podle ní libovolně mění tvar a živí se energií, která podporuje jejich nehmotnou podstatu. To do jisté míry koresponduje s jiným pohledem na tajemná vzdušná světla, v němž se jedná o formu energie, která se fungováním blíží živým tvorům. „Někteří vědci se domnívají, že pokud je energie dostatečně složité strukturovaná, může nabývat určité formy uvědomělého jednání,“ uvádějí autoři Almanachu tajemna.

Že některé bludičky reagují na příliv energie, dokazuje případ takzvaných hessdalenských světel, která se objevují v údolí nedaleko norského Trondheimu. Ta se podařilo nesčetněkrát pozorovat i vyfotit, přesto nikdo dosud uspokojivě nevysvětlil jejich existenci. Podle fotografií měří v průměru dva až tři metry, jsou mimořádně jasná, nemají jasně členěný tvar a jejich bytí je absolutně tiché.

Při pozorování se buď vznášela na místě nebo pomalu posunovala i do vzdálenosti dvaceti kilometrů. „Snad nejzvláštnějším rysem hessdalenských světel jsou jejich reakce na laserové paprsky. Vedoucí výzkumného projektu Erling Strand jedné noci namířil na blikající světlo paprsek. Objekt okamžitě zdvojnásobil úroveň záření. Bez laseru intenzita světla opět poklesla. Tato změna nastala osmkrát z deseti pokusů. Žádný známý předmět – přirozený nebo vyrobený – nereaguje na laserové paprsky takovým způsobem,“ píše se v Almanachu tajemna.

Český záhadolog Otomar Dvořák si všiml, že mnoho příběhů o bludičkách spojuje rada neprchat před nimi. Čím rychleji před nimi člověk utíká, tím divočeji ho pronásledují. „Patrně reagují nejen na elektromagnetické impulzy, ale také na pohyb vzduchu a na zvukové vibrace,“ poukazuje ve své knize Démonické pasti.

Příkladem takového chování bludiček je pověst zaznamenaná v knize Světýlka na Křemelné: pověrečná vyprávění ze střední Šumavy sběratelky lidové slovesnosti Jaroslavy Voráčkové.

„Jeden sedlák z Předních Paští oral v deštivém podzimním dni své pole. Leželo na příkrém svahu, pod ním šuměla řeka Křemelná. Zdálo se mu, že dole u řeky něco probleskuje. Vyčkával, pátral očima. Pak najednou dobře uviděl houf světýlek, jak v divoké honičce krouží nad říční hladinou. Věděl, že se světýlka nesmí obtěžovat. Ale byla daleko, nezdála se nebezpečná. Zavolal: „Světla, světla, světla!“ a přidal nějakou nadávku. Houf přestal kroužit nad vodou, pustil se rovnou k sedlákovi vzhůru do kopce. Ten nechal stát svůj potah, dal se do běhu, letěl k domovu. Právě když za sebou zabouchl domovní dveře, byla světla tady. Zlostně škrábala na dveře, tloukla do oken, divoce kroužila kolem chalupy. Sedlák se odvážil vyjít až druhý den ráno. Spěchal na pole, měl u pluhu zapřažené dva silné voly. Našel je - podrápané hřbety, sedřené boky, krev z nich tekla. Musel dojít pro řezníka a dát je porazit.“

Dlužno dodat, že přímo Dvořák se ve zmíněné knize přiklání spíše na stranu vysvětlení v podobě kombinace jevů spojených s chemiluminiscencí a bioluminiscencí. „Je docela možné, že některé typy bludiček jsou skutečně shlukem ionizovaného, plazmaticky přeměněného a v magnetickém poli „lapeného“ plynu,“ dodává.

Pro teorii, že se jedná o živého tvora, nebo alespoň energii, která se nějakým způsobem chová jako forma života, pokud tedy vyloučíme nadpřirozené vysvětlení v podobě duchů, mluví i popisované chování bludiček. Hrají si, následují člověka nebo naopak od něj utíkají, někdy ho třeba i napadnou třeba z pomsty. Občas takové jednání nemusí být snadno vysvětlitelné jen reakcí na nějaký energetický impulz.

Zvláště šumavská světýlka bývají také, jak už jsme naznačili, agresivní. „Napadají vše, co se ozývá, a to obvykle roztrhají (například v jedné povídce ublíží i člověku, jemuž tikají v kapse hodinky) nebo lákají a vedou člověka nebezpečnou a obtížnou cestou, až se sám vyčerpá. Zajímavá jsou pověrečná vyprávění, kde světýlka skutečně žhnou. Zanechávají na dveřích vypálené packy, zapálí na člověku oděv a podobně. V pověrečném vyprávění, Živá pochodeň považuje pocestný světýlka za světlušky. Sáhne do jejich shluku. Světýlka mu postupně zapálí oděv na celém těle, poutník utrpí těžké popáleniny a zemře,“ popisuje Voráčková.

Na druhou stranu si lze někdy světýlka i usmířit. Dokazuje to jedna z pověstí, podle níž se děti ze Staré Hutě nad Železnou Rudou jednou zatoulaly v lese. Setmělo se a ony se ocitly se mezi slatěmi a bažinami. Když zahlédly, že vpravo i vlevo od nich tančí a vznášejí se modrá světýlka, daly se na úprk. Podařilo se jim doběhnout k lesní chaloupce starého poustevníka, který jim poskytl azyl i chleba a trochu mléka. Jakmile jim otrnulo, začaly si děti na světýlka nad bažinami ukazovat a vysmívat se jim. „Najednou stála světélka, už ne maličká a modře svítící, ale jako velké červené plameny před samotným oknem, a bouchala do okna i do dveří, až se všechno třáslo. Domáhala se vstupu do poustevníkovy chatrče,“ píše v knize Příběhy ze staré Šumavy sběratel, překladatel a Spisovatel Antonín Rausch.

Děti hledaly pomoc u poustevníka a ten pro ně měl radu. „Nezbývá nic jiného, světýlka jste pohněvaly, musíte je něčím usmířit, jinak by si vás dobyla a odnesla. Posbírejte tu všechny drobečky z chleba, který jste jedly, a nasypte je na domovní práh!“ vyzval je stařec. Děti poslechly a když se zdivočelá světla nasytila, uklidnila se a zmizela.

Ani uvnitř domu přitom nemusejí být lidé před bludičkami vždy v bezpečí. „Jeden čeledín jednou večer řezal píci na řezance, když tu mu bludička usedla přímo na řezací stolici, takže nemohl pokračovat v práci. Čeledín se tak moc vyděsil, že musel ulehnout do postele a o několik dní později zemřel,“ doplňuje archeolog Pohanka.

V pověsti z Drahanovic nedaleko Náměště na Hané naopak stavení člověka před svítícími potvorami uchránilo. „Stalo se to na podzim, když se vracel jeden sedlák domů, Mezi vsí Lhotou a Drahanovicemi se mu objevila světélka a on prý na ně zavolal a vysmál se jim. Světélka se na něj sesypala a létala kolem něj jako zdivočelá. Dostal strach a začal utíkat domů, Světélka jej však tloukla a neustále bila. Teprve když byl u chalupy, tak zmizela, ale záda a krk měl samou modřinu,“ přibližuje Jiří Svoboda na stránkách geologicky-badatelského magazínu Moskyt.

Zároveň v článku Bludičky a modré plamínky vypočítává řadu míst, kde se jev vyskytuje. Vychází mu, že prakticky po celé republice, v Čechách i na Moravě, kde se často soustředí kolem starých hradů.

Na Královehradecku se pak bludičky objevovaly ještě v dobách první republiky. „Někdy kolem roku 1920 bylo uváděno, že podobná světélka, která se pohybovala zcela samovolně a nebyla závislá na žádném hoření, se objevovala ve větším množství v okolí Nového Bydžova. Povaha tohoto mýtického fenoménu je rozporuplná a dvojaká. Kdo na ně zapíská, toho potrestají tím, že jej zavedou do močálu, ale někdy pomáhají nalézt správnou cestu z močálu ven,“ popisuje Svoboda.

V té době se svědky podobného jevu stali dva myslivci – starosta a místní lékař – v roce 1917 u Dobříše na Rokycansku. Při večerní čekané spatřili, jak asi deset metrů nad zemí zvolna víří jakýsi obláček či chomáček vatovité hmoty, protažený ve vodorovném směru a vydávající intenzivní bledě žlutou záři. „Plul zvolna směrem k východu – a co je obzvlášť zajímavé, pohyboval se proti větru!“ podotýká záhadolog Dvořák.

I mezi bludičkami lze rozeznávat více typů. Spisovatel Karel Weis, jehož článek z Národní politiky tlumočil Dvořák, poukazuje, že lidé ze Šumavy rozeznávají dva druhy. „Světýlka jsou malá, vyskytují se v houfech a jsou svitu jasně modravého, kdežto světlík je velký, prý bezmála jako úplňkový měsíc na nebi, a je zpravidla samotář,“ uvádí Weis.

Světýlka podle jeho popisu jsou dovádivá, hopkají z místa na místo, krouží kolem sebe navzájem a vzápětí splynou do jednoho řádku, jako by tvořila špalír či hodlala pochodovat v procesí, hned nato se zase rozprsknou nebo nenadále zmizí. Za chviličku se zas objeví o kousek dál, třeba na opačné straně, kde začnou znovu provádět své pitvorné tance. S oblibou dráždí pozdní chodce a snaží se je svést z cesty do bažin.

Světlíka Šumavané popisují jako vážného. „Vznikne náhle a vzbudí svým svitem pozornost i na velkou vzdálenost. Koná mnohdy dlouhé cesty od místa svého vzniku. Vpřed se pohybuje zvolna, někdy ve skocích, jindy zase mírným letem. Občas mění výšku svého letu, jako by se na cestě vyhýbal překážkám. Drží se však zpravidla při zemi,“ přibližuje Weis.

Není to přitom jen specialita Šumavy. I o těchto větších světlech se mluví po celé republice, často jsou v pověstech označovány za strašidelné kočáry, které z dálky mohou připomínat. Jeden takový velký zářící objekt se prý pohyboval pravidelně u vrchu Hradisko v jižní části Zlína. Často ho vídali, jak sestupuje těsně nad zemí ze svahu kopce, jindy letěl nad vodní hladinou. Ukázal se dokonce i v letu vysoko vzduchem.

V tomto kontextu připomíná záhadolog Arnošt Vašíček, že se podobný úkaz objevil jen o asi 15 kilometrů dál, mezi Vizovicemi a Loučkou, v noci 19. února 1998. Záchranáři se domnívali, že jde o padající letadlo v problémech a spustili velkou akci s vrtulníkem a policejními psi. Nic nenašli. Policii se přitom přihlásil člověk, který v té době na obloze pozoroval zářící objekt. „Starší muž ze Zlínska, který si nepřeje zveřejnit své jméno, mi osobně popsal hořící objekt i směr jeho letu. Doba, místo i směr letu objektu se přesně shodovaly s našimi poznatky. Přitom směr letu předpokládaného havarovaného letadla jsme nezveřejnili. Muž letící objekt popsal jako velkou hořící kouli,“ reprodukoval citaci mluvčího tamní policie Iva Mitáčka v dobovém novinovém článku Vašíček ve své knize Neuvěřitelné skutečnosti.

Tím se dostáváme prakticky do současnosti. Skoro se zdá, že bludičky z Česka zmizely, rozhodně se objevují mnohem méně. Existuje názor, že je to tím, že ubylo bažin, takže jako produkt bahenního plynu nemohou vznikat. Což vlastně může být vysvětlení i pro případ, že v nich uvidíme druh živočicha – prostě ztratil svůj nejčastější habitat, kde měl nejvíce potravy. Jednoduché je samozřejmě celý proces zmizení bludiček připsat tomu, že jsme racionální a na takové hlouposti už nevěříme…

… jenže hledání toho, co zabilo bludičky, je hledání vraha bez mrtvoly. Bludiček totiž sice je méně, ale hovoří o nich i svědectví z dob nedávných. A nejde jen o zmíněnou příhodu z Valašska.

Otomar Dvořák přibližuje příhodu paní Ludmily Z. ze Zdic na Berounsku. Nedaleko nádraží uviděla s rodinou světlo, které si nedokázala ona, ani její syn či manžel vysvětlit. Syn tím směrem zkusil hodit kámen. „Kámen ke světélku pochopitelně nedoletěl, bylo dost vzdáleno od nás, jenže náhle zhaslo. Co bylo ještě nepochopitelnější, rozžalo se na druhém konci pole, alespoň nám to tak připadalo. Kdo dokáže uběhnout sto metrů za tři čtyři sekundy! Člověk asi ne. Zvíře? Zajíc s lucerničkou? To je přece nesmysl. Byli jsme v rozpacích a náhle si připadali hloupě. Vykročili jsme směrem ke světélku. Na místě druhého zjevení jsme ale vůbec nic nenašli,“ uvedla žena.

Dvořák také poukázal na databázi projektu Záře, který se dal v 90. letech dohromady aby pokud možno seriózně zkoumal UFO a podobné jevy, podle které bludičky nejsou zdaleka tak vzácné, jak by se mohlo zdát. „Například v lokalitě Žihle na Plzeňsku byl v roce 1996 po dva říjnové večery (mezi 22. hodinou a půlnocí) pozorován typický světlík – poměrně velká koule, pomalu a jakoby rozvážně plující nad polem. Dokonce přímo v Praze, na Dlouhé třídě, byla 8. února 1995 ve 22.00 hodin pozorována několika svědky žlutě zářící kulička, která měnila tvar, chvílemi se zvětšovala, jako by bobtnala, vzápětí zhasínala, ale opět se „jakoby skokem“ objevovala o kus dál,“ cituje.

Malé dovádivé bludičky se zase objevily například v dubnu 1998 nad dálnicí v Mladé Boleslavi. „Pozoruhodné orgie bludiček byly zpozorovány 9. dubna 1999 po 22. hodině u Veselí nad Moravou. Dva chodci spatřili ze silnice, jak na nedalekém poli v nepravidelném kruhu nízko nad zemí chaoticky bliká 20 až 25 bílých světel. Jev trval přibližně 10 minut,“ přibližuje Dvořák.

Připomíná také denní pozorování, kdy prakticky zaniká relativně slabé záření bludiček a svědkové je v září 1980 popisovali jako mlžné koule podobné mýdlovým bublinám.

Nejdrsnější moderní příběh s bludičkami se pak podle Dvořáka odehrál u Šumavské hory Křemelná, která je pověstmi o bludičkách proslulá. Tedy možná se odehrál. Má totiž nádech urban legendy. Kvůli bludičkám se v 70. letech minulého století do oblasti prý vypravil speciální tým Státní bezpečnosti včetně meteorologa, geologa, radiačního specialisty, psychologa a dokonce i parapsychologa.

Zjistilo se to, když řidič autobusu musel v mlze prudce brzdit kvůli vyčerpanému muži bezvládně ležícímu na vozovce. Muž plný modřin a popálenin byl radiolokačním specialistou týmu, který měl za úkol odhalit podstatu zdejších proslulých bludiček. „Z jeho nesouvislých výpovědí se později vyšetřovatelé dozvěděli, že po několika nocích marného pozorování konečně v rokli jednoho z bočních přítoků Křemelné narazila skupina na rej „světelných objektů“. Meteorolog se prý dopustil té neprozřetelnosti, že hlasitě vykřikl údivem. A vzápětí se rozpoutalo peklo. Skupina světel je obklopila a byla velmi agresivní. Výzkumníci se v panice bezděčně rozdělili do dvou skupin, on prý utíkal pryč s geologem, již starším a dýchavičným pánem, navíc špatným na srdce,“ uvádí Dvořák.

Světýlka se prý soustředila na druhou skupinu a tak mohl jen poslouchat volání a zoufalé ječení svých druhů. On s geologem se schovali v mlází a snažili se tiše vydýchat. Zradil je však geologův přístroj na povzbuzení srdce, který začal hlasitě tikat. Náhle se tak objevila modrá koule. „Geolog se po ní nervózně ohnal rukou a vzápětí mu vzplanul rukáv kabátu. Radiotechnik na víc nečekal, zvedl se a prchal v nejvyšší hrůze pryč. Dál už si nic nepamatuje…“ doplňuje Dvořák. Zmíněný muž prý pak dožil v psychiatrické léčebně.

O příběhu, který zní jako z Akt X, se Dvořák vyjadřuje skepticky, ale zároveň podotýká, že členové Klubu psychotroniky a UFO (KPUFO) tvrdí, že o případu existuje i spis StB s číslem MV, sekce IIb., přihr. 3/C, spis XXII/C/T.

Po stopách tohoto vyprávění pátrali různí čeští záhadologové. Ivan Mackerle zjistil, že v archivu ministerstva vnitra nic takového nemohou najít a ani značení vůbec neodpovídá pravidlům.

Stejný výsledek mělo pátrání spisovatelky Jitky Lenkové. V Archivu bezpečnostních složek dostala stejnou odpověď – spis nemají a číslo neodpovídá. Tajemník KPUFO Luboš Šafařík podle ní popřel, že nějaký člen o existenci spisu mluvil. Oslovený Otomar Dvořák pak v rozhovoru konstatoval, že čerpal z blogu Psychotronika a UFO, na nějž se už odkaz ve vyhledávači neobjevuje a přesměrovává právě na KPUFO.

„Krásný příběh se tedy nepodařilo žádným způsobem doložit. Možná ještě existuje nějaká naděje, že se jej podaří doplnit o další podrobnosti a dohledat potom. A i kdyby ne, stále zůstává jiskřička naděje, že se v něm skrývá alespoň nějaké pravdivé jádro. Hlavně proto, že ona světýlka se v tomto případě chovala docela typicky a hlavně podobně, jaké jiné jevy tohoto druhu,“ uzavřela Lenková.

Podobné závěry má i novinář a badatel Jaroslav Mareš (neplést s kryptozoologem Jaroslavem Marešem). „Jenže jak jsem se přesvědčil už mnohokrát, i na daleko šílenějších zkazkách se našel nějaký prazáklad. Něco, kolem se později časem nabalily děsivé historky. Sám Otomar Dvořák zmiňuje, že po publikaci knihy, ve které tuto historku odvyprávěl, se mu ozval čtenář, že o tom ví. Vzpomínal, že v jeho dětství se to tam tradovalo, že tam byla výprava, že se to považovalo za nějakou tajnou zbraň ze západu, že se tam nějaká světla objevovala,“ nechává se opar záhad dál vznášet Mareš.

Ať už je příběh o zmasakrovaných estébácích pravdivý nebo ne, bludičky každopádně dodnes zůstávají fascinujícím fenoménem. O to zajímavějším že stojí v pozadí i u nás stále oblíbenějších dlabaných halloweenských dýní.

Teorie o atmosférických zvířatech je pak jedním z velmi fantastických a přiznejme si méně pravděpodobných vysvětlení, jen o trochu méně fantastickým než konstatování, že se jedná o duchy. Pravděpodobnější zůstává zmiňovaný soubor různých přírodních příčin projevujících se tajemnými světly, který je doplněný o lidovou slovesnost, občas i třeba špatnou interpretaci něčeho naprosto prozaického - například odrazů světel automobilů.

Co však taková vysvětlení vykládají jen špatně, jsou případy, kdy se bludička skutečně chová jako živá a interaguje s pozorovatelem, takže určitá naděje na existenci dosud nepoznaných živých tvorů zůstává. Ale kryptozoologie nabízí další, méně fantastické a přitom neméně zábavné řešení.

Někteří autoři si všimli, že pohyby mnohých bludiček nejsou nepodobné pohybům ptáků, zvláště pak sov. Britský zoolog a kryptozoolog Shuker pak připomíná řadu zdokumentovaných případů, kdy ptáci - sovy, volavky nebo i drůbež - svítili. Některé z nich pak byly i velmi povědomé těm, kteří znají příběhy o tajemných světlech. „V roce 1897 spatřil hajný Fred Rolfe několik večerů po sobě poblíž King's Lynn v Norfolku zlověstné jasně modré světlo letící nad hlavou. Nakonec ho dokázal zastřelit puškou a poté, co dopadlo na zem, zjistil, že se jedná o napůl vyhladovělou sovu pálenou ve velmi špatném stavu,“ píše Shuker.

Podle některých teorií se zdá, že sovy svítí jen zdánlivě a jejich peří prostě odráží svit Měsíce. Shuker je ovšem přesvědčen, že svítí opravdu a zbývá jen zjistit, čím to je. Nabízí čtyři možnosti. První je, že pták přišel do styku s biolumuniscenčními organismy žijícími v rozkládajícím se dřevě v dutinách stromů. Druhá, že nějakým způsobem požil fosforeskující mikroby. Třetí počítá s růstem svítících mikroorganizmů v peří, hlavně na hrudníku sovy. A podle čtvrté pták svítí kvůli nějakému metabolickému procesu v jeho těle.

Zda si čtenář při večerní procházce ulicemi ozdobenými pitoreskními dýňovými obličeji, nebo dlabání Jackovy lampy s dětmi vzpomene na duchy, atmosférická zvířata, svítící sovy, nebo si bude prostě jen užívat atmosféru, je jen na něm. Faktem zůstává, že pozadí toho všeho zůstává tajemné a záhadné. A pro koho jsou jen úvahy málo, může se vypravit do lesa, k rybníku či mokřadu a čekat. Třeba se mu poštěstí a zjeví se mu světýlka.

Jen pamatujte: nedrážděte je a neutíkejte.

Další zdroje, literatura:

Constable, Trevor James (1976) The Cosmic Pulse of Life: The Revolutionary Biological Power Behind UFOs

Constable, Trevor James (1958) They Live in the Sky!

Dvořák, Otomar (2008) Démonické pasti

Kolektiv autorů (1998) Almanach záhad

Pilkington, Mark (2005) Phantom flyers. https://www.theguardian.com/science/2005/jun/23/farout

Rausch, Antonín (1995) Příběhy ze staré Šumavy

Sanderson, Ivan T. (1969) Uninvited Visitors: A Biologist Looks at UFOs.

Shuker, Karl P. N. (1998) Světový atlas záhad

Souček, Ludvík (1992) Po stopách bludiček

Toufar, Pavel (2010) Tajemné bytosti mezi námi

Vašíček, Arnošt (2015) Neuvěřitelné skutečnosti: Nové důkazy, objevy, svědectví

Voráčková, Jaroslava (1990) Světýlka na Křemelné: pověrečná vyprávění ze střední Šumavy

Zdroje fotografií:

Pexels

iNaturalist.org: (c) Radovan Bednár, some rights reserved (CC BY-NC), CC BY-NC 4.0 https://creativecommons.org/licenses/by-nc/4.0/

Wellcome Collection. Public Domain Mark. https://creativecommons.org/publicdomain/mark/1.0/

Wikimedia Commons: US Air Force, Public domain

Wikimedia Commons: Dobroš, CC BY-SA 4.0 https://creativecommons.org/licenses/by/4.0

Wikimedia Commons: Josephineflorens, CC BY-SA 4.0 https://creativecommons.org/licenses/by/4.0

Wikimedia Commons: Leandrosnascimento, CC BY-SA 4.0 https://creativecommons.org/licenses/by/4.0

Wikimedia Commons: SuperWikiaBros, CC BY-SA 4.0 https://creativecommons.org/licenses/by/4.0