Článek
Dle prezidentské kanceláře od začátku roku, kdy žádosti o milost vyřizuje výhradně právě hradní kancelář, obdržel generál nyní prezident Petr Pavel přes 700 žádostí o milost. P. Pavel se nyní rozhodl pozitivně vyhovět čtyřem žadatelům. Což není jistě objektivně mnoho, tedy necelé procento. Mezi zmíněnými čtyřmi omilostněnými jsou například dvě ženy pečující o blízké osoby, o které by se neměl údajně kdo jiný starat. Anebo sedmdesáti-šestiletému naivnímu penzistovi, který naletěl cizí mafii a pomáhal jí prý s pašováním drog.
Takže v zásadě P. Pavel udělil milosti z humanitárních důvodů, pro čemuž nemožno nic zásadnějšího namítat. Nicméně jako právní teoretik mám vůči institutu milostí dlouhodobou zásadní výhradu.
K jádru věci - patří institut milosti do moderního právního státu (Rule of Law)?
Milost je výjimečná pravomoc, jež, nejen podle mého odborného soudu, ideově vyvěrá ještě z monarchistických časů. Milost umožňuje prezidentovi v individuálních případech odpouštět a zmírňovat tresty uložené soudem anebo nařizovat, aby se trestní řízení vůbec nezahajovalo, a pakliže již bylo započato, aby se v něm nepokračovalo.
Zastávám pevný názor, že milosti jako takové jsou dnes historickým přežitkem feudálního střihu. Je to institut, který již nepatří do moderního demokratického právního státu, kterým dle naší normy norem, tedy ústavy jsme.
Nadto v jednotlivých případech, kdy je udělena milost, dochází ke znevážení několikaleté práce soudců, státních zástupců a policistů. A to práce nikterak levné. Při vší úctě, i kdyby tým hradních či ministerských právníků, a to jakéhokoliv sebegeniálnějšího prezidenta, věnoval procesu (ne)vyhovění žádostí o milosti mnoho času a energie, nikdy nemůže z povahy věci proniknout do podstaty trestního problému tak jako orgány činné v trestním řízení, jež se mnohdy jednotlivými kauzami zaobírají několik let.
Zastánci milostí dlouhodobě rádi uvádějí vzorový příklad, že bývalý český prezident Václav Havel (pro zajímavost Havel v letech 1993 až 2002 milost dal 860 lidem), kdysi zastavil vyšetřování penzistky, která si údajně pro zmírnění zdravotních bolestí pěstovala drogu - marihuanu. To bylo od prvního českého prezidenta jistě chvályhodné. Nicméně není to ze systémového hlediska úkol pro státní zástupce a posléze soudce, aby mj. vyhodnotili společenskou nebezpečnost jednotlivých skutků? Není alibistické se spoléhat na milost shůry, respektive z Hradu? Na co pak jsou soudci s velkými pardon důstojnými platy, když pak má právní laik prezident po nich dolaďovat spravedlnost?
Milost a milosrdenství – určitě ano, ale jako soukromý projev vůle, nikoliv formalizovaný akt státu. Zde tedy Hradu. Proto mi řešený institut milosti
do právního státu roku 2024 opravdu neladí.
-----
Autorský názorový článek, modifikovaně psáno pro Právo.
