Článek
Děkuji autorce za otevření zajímavého a někdy trochu opomíjeného tématu.
Dovolím si přidat několik poznámek k nastolené problematice soukromých VŠ. Tématice, kterou nemožno chápat bez vědomí širších kontextů.
Část veřejnosti i někteří politici často a rádi „nadávají“, že prý je v ČR příliš mnoho vysokých škol a že pak má „nějaký VŠ titul“ skoro každý.
Skutečnost je jiná – v rámci zemí EU i OECD – patříme ke státům s podprůměrným počtem vysokoškoláků v populaci v porovnání s ostatními zeměmi. Což ostatně správně ve svém textu připomíná i autorka článku, na který si dovoluji stručně reagovat.
Jak správně cituje paní Barbora, data OECD (Organizace pro hospodářskou spolupráci a rozvoj) ukazují, že v České republice má v současnosti vysokoškolské vzdělání 27 % mužů a 43 % žen ve věkové kategorii 25-34 let, což je pod průměrem zemí OECD.
Zhusta se pak následně kritika perfidně stočí na soukromé vysoké školy, které prý plodí tisíce zbytečných absolventů.
Ač teď asi někoho překvapím, to není vůbec pravda.
Skutečnost, že soukromé vysoké školy údajně nehorázným způsobem zaplevelují pracovní trh „nepotřebnými a zbytečnými lidmi“ s titulem, se rozchází s realitou.
Nechme mluvit čísla: Na českých a moravských soukromých VŠ nyní studuje necelých jedenáct procent (!) ze všech vysokoškolských studentů a studentek.
Tudíž stížnosti, že privátní VŠ v naší zemi vytváří zástupy neužitečných fyzických osob s akademickými tituly, je z prapodstaty nepatřičný. Nadto nezaměstnanost absolventů soukromých vysokých škol nijak nepřevyšuje nezaměstnanost absolventů škol veřejných. Obě jsou velmi nízké, a to je pochopitelně moc dobře.
Nikdo racionální si snad nepřeje armádu nezaměstnaných mladých lidí, jak tomu bylo a je například ve Španělsku, Portugalsku či Řecku.
Předsudečná neznalost
Máme rok 2024, nicméně názory mnohých (i relativně vlivných) lidí ovšem nadále ovládá hluboce zakořeněná nechuť k soukromému vlastnictví a hlavně k soukromému podnikání.
Jedná se nepochybně o neblahé (byť do jisté míry nepřímé) dědictví minulosti, přenášené z generace na generaci. Z otců a matek na syny a dcery a následně na jejich děti.
Jasným dokladem může být mj. právě české soukromé vysoké školství. Nutno žasnout, s jakou falešnou předpojatostí i jinak poměrně inteligentní lidé přistupují k privátnímu školství.
Proč jim vadí svoboda?
Dlouhodobě nechápu, proč některým lidem tak vadí soukromé VŠ, které je jako daňové poplatníky, na rozdíl od veřejných VŠ, v zásadě nic nestojí.
Relativně běžná je i argumentace, že soukromé školy musí být ze své definice nekvalitní, protože přece nemohou nikoho „vyhodit“, poněvadž studenti jim platí školné.
Citované „odůvodňování“ je stejně „konstruktivní“ jako tvrzení, že z veřejné univerzity nemožno nikoho jen tak vyhodit, jelikož veřejná škola dostává nezanedbatelné dotace od státu vázané na jednotlivého studenta či studentku. Satirik „krausovského střihu“ by možná konstatoval – dostávají „peníze za kus“. Tak proč by je pak veřejné univerzity vyhazovaly?
Dodejme, že na soukromé vysoké školy, stejně jako na ty veřejné, dohlíží Národní akreditační úřad (NAÚ), který garantuje standardy výuky i zkoušení, včetně toho závěrečného státnicového. Proto jsou zcela nesmyslné úvahy méně poučené části veřejnosti, že na soukromých VŠ si může učit, kdo chce a co chce.
Sancta simplicitas!
Závěrečný svobodný diplom
Respektujme soukromé podnikání. Podnikat (ve školství obzvláště) dnes není z povahy věci nic jednoduchého.
Současně i více respektujme svobodu volby, ať si každý může vybrat, zda bude studovat na škole veřejné, nebo soukromé.
