Článek
Přichází k nám zprávy, že až třetina pražských školáků zvažovala sebevraždu. Ano, slyšíte správně – děti, které teprve stojí na prahu svého života, zvažují jeho ukončení. Děti, jejichž dětství, ten křehký čas radosti, hravosti a bezpečí, se pod tíhou úzkostí a depresí mění na bolestivé břemeno.
Nemůžeme před tímto stavem zavírat oči. Zodpovědnost za naši mládež, za podmínky, ve kterých vyrůstají, je zodpovědností nás všech. Není možné ji přenechávat jen jednotlivcům z neziskovek či neosobnímu systému.
Musíme se ptát, jak jsme se dostali do situace, kdy dítě v naší zemi – v naší matičce Praze – přestává věřit v lepší zítřky.
A v jiných českých a moravských městech to není o mnoho lepší.
Čím jsme, že dovolíme, aby až 100 000 dětí v naší zemi bylo ohroženo ztrátou střechy nad hlavou?
Co jsme to za společnost, která tak lehce přehlíží, že 1,6 milionu lidí má vážné problémy s bydlením?
Nemůže nás uchlácholit, že z této části Evropy nevidíme přímé obrazy války nebo katastrof, když před sebou máme takto jasný obraz tiché, přesto hluboké humanitární krize.
Abychom mohli začít měnit tyto tragické statistiky, musíme mít odvahu se podívat pravdě do očí. Dětství ztratilo svou radost, protože jsme jako společnost rezignovali na základní hodnoty, na které jsme kdysi byli hrdí: solidaritu, péči o slabé a naději v lepší svět.
Byly to hodnoty, na kterých jsme po roce 1989 chtěli stavět, a dnes se musíme ptát: Kde jsme je cestou ztratili?
Nemůžeme dál nečinně přihlížet, jak tyto děti rostou s vědomím, že jejich země pro ně nemá prostor, že jejich budoucnost je ohrožena již od samého počátku. Přijmout tuto pravdu je bolestné, ale je to první krok, který nám umožní hledat cestu k obnově.
Začít od základů ne od kudrlinek a podcastů
Musíme začít u nejzákladnějších hodnot. Musíme investovat do dostupného bydlení, zajistit, aby se rodiny nebály, že skončí na ulici. Musíme konečně otevřít slušnou diskusi o tom, jak pomoci našim dětem nést jejich břemeno v tomto složitém světě. Musíme se ptát, zda naše školství, náš zdravotní systém, naše společenské instituce nabízejí skutečnou podporu, nebo jen unifikovaný, neosobní systém, který nevidí člověka za čísly a statistikami.
Budoucnost je příliš cenná na to, abychom ji nechali pohřbít pod tíhou úzkostí a nejistot. Děti potřebují vědět, že svět může být jiný, že je zde společnost, která v ně věří a bojuje za jejich štěstí a bezpečí. Abychom jako společnost mohli pokračovat na cestě, kterou jsme si kdysi zvolili, potřebujeme dnes více než kdy jindy odvahu, odhodlání a neústupnou víru v lidskou důstojnost a hodnotu.
Závěrem
Nemůžeme ponechat tyto problémy bez odpovědi.
I když to možná bude znít jako fráze - dětem a vnoučatům dlužíme naději, protože právě v nich je budoucnost, kterou chceme žít.
