Článek
Struktura českého státu jakoby s ženami vůbec nepočítala. Nepočítá s ženskými potřebami. Neřeší ženskou bolest. Nevyrovnává rozdíly nebo podmínky, které jsou v současnosti nastavené nerovně.
Stát se žen neptá, co změnit ve veřejném prostoru, ve zdravotnictví, nebo v dopravě. A tak v něm ženy musí fungovat navzdory tomu, že byl postavený bez nich a často proti nim.
Ve Skotsku se vláda rozhodla, že ženské zdraví bude národní prioritou. Spustili velkou konzultaci, kde se ptali žen, co je trápí a co by potřebovaly. Výsledek? Národní plán zdraví žen, který řeší endometriózu, dostupnost gynekologické péče nebo podporu v menopauze.
Na Islandu stát pravidelně zapojuje ženy do debaty o rodičovské, práci a rovnosti v platech. A ve Finsku je běžné, že když se dělá rodinná politika, ptají se přímo rodičů, co potřebují, aby mohli skloubit práci a péči.
A u nás?
U nás je normální, že se ženy musí přizpůsobit systému, který je nevyslyšel. Že když trpí roky chronickou bolestí, jsou odbývány. Že když jsou matky samoživitelky, systém jim hází další překážky místo toho, aby je podpořil. Že když se bojí vracet večer domů, nikdo se neptá, co by pomohlo, aby ulice byly bezpečnější.
Tohle není maličkost. To je obrovská ztráta pro celou společnost. Protože když se žen neptáme, připravujeme se o jejich zkušenosti, o jejich nápady, o jejich hlas. A dál udržujeme stav, ve kterém se polovina lidí musí přizpůsobovat systému, místo aby systém sloužil všem.
Skutečně svobodná a spravedlivá společnost začíná tam, kde stát umí naslouchat. A pokud to jde ve Skotsku, Finsku nebo na Islandu, může to jít i u nás. Ale musí přijít změna v přemýšlení – že ženské potřeby nejsou vedlejší. Pro mě to tak nepředstavitelné není.
