Článek
Cesta z Arca do Mandrey se zpočátku klikatila prudce vzhůru úzkou silničkou s krásnými výhledy na město, které nechala hluboko pod sebou. Pak zmizela v tmavém lese, kterým stoupala prudkými zatáčkami, v nichž Rampa musel zařadit jedničku.
„To tě chci vidět, jak tady budeš jezdit ráno na kole pro housky,“ zpochybnila Dáša Maričin slib o ranním zásobování čerstvým pečivem.
„To vyzerá, že tie húsky budů najskor na obed,“ připustila Marika.
„Máme naštěstí nějakej chleba, a hlavně víno z Liberce,“ uklidnil posádku auta Rampa.
Ubytování ve starém kamenném domě s balkóny plnými květin, jenž svými okny zhlížel na romantickou horskou louku však vynahradilo zklamání z plánovaného přísunu čerstvého pečiva. Na louce před domem bylo několik dřevěných lavic a stolů rozestavených před velkým cihlovým grilem, u nichž se večer všichni sešli, aby naplánovali zítřejší program. Nad lahví červeného vína se rychle rozvinula diskuse na téma horská túra, kolo nebo kletersteig.
„Zejtra má bejt zase hrozný vedro, sme utahaný po dlouhý cestě, proto navrhuju odpočinkový výlet tady nahoru na hřeben nad Mandreu,“ přednesl Rampa svůj plán na další den. „Vyběhnem na kopec, kterej je tady kousek nad náma a po hřebeni sejdem na oběd do hospody ve vesničce San Giovanni. Z ní je to po silnici kousek domů,“ Rampa ukazoval všem cestu na mapě ve svém mobilu.
Plán na odpočinkový výlet snadno zvítězil, a tak druhý den ráno všichni stoupali prudkým lesem kamsi vzhůru. Spoře značená stezka se časem ztratila, ale cesta na hřeben byla jasná: Stále nahoru. A tak Rampa přidržujíc se větví sporé vegetace s nadávající skupinkou v zádech se drápal prudkým svahem vzhůru. Cesta se zdála nekonečná. Vedro, před kterým trochu chránil ve spodních partiích les, udeřilo nahoře plnou silou. Každý výstup však někde končí, a tak všichni nakonec vylezli na hřeben, kudy vedla vrcholové stezka. Ta se však klikatila nahoru a dolů, takže až v poledních hodinách dolezli zcela vyčerpáni na nejvyšší vrchol Monte Biaina. Svačiny, které všem ráno Dáša a Marika pečlivě připravily, však šly jen je ztěžka polykat vyprahlými ústy, protože veškeré zásoby vody byly již dávno vypity. Stezka do civilizace však vedla ještě přes několik vrcholů, než se prudce zlomila k nekonečnému sestupu.
Utrmácená skupina dorazila k zahradní restauraci v San Giovanni v pozdních odpoledních hodinách. Piva se zasyčením zmizela ve vyprahlých ústech, hlad byl zahnán pizzou, těstovinami a zbytkem svačin. Nohy se však vzpouzely pětikilometrovému pochodu do Mandrey. Setmělo se, hosté odjížděli svými auty do údolí a restaurant se chystal zavřít. Ochotný italský pár naštěstí svezl Dášu pro auto, jímž se všichni vrátili za tmy domů.
„Po tom tvojom odpočinkovom dni musíme zajtra dať skutočný oddychový deň,“ ukončila večerní posezení před domem Marika.
Třetí den celá skupina vyrazila na odpočinkovou vyjížďku na kolech. Cílem bylo jezero Cavedine, které leželo v údolí necelých 15km severně od Arca. Cesta vedla po rovině pohodlnou asfaltovou cyklostezkou podél říčky Sarca. U jezera byla pláž a restaurace, takže vše probíhalo podle Maričina oddychového plánu. Až do chvíle, kdy v zahradní restauraci u sklenice vína Marika prohlásila:
„Mne sa späť nechce ísť rovnakou cestou s tým davom ostatných cyklistov.“
„Můžem jet kopcema po druhý straně silnice. Je to trochu delší, ale určitě to bude pěkný a nepojedem stejnou cestou,“ souhlasil okamžitě Rampa.
„Jen abysme nedopadli jako včera,“ bála se Dáša.
„Neboj, je tam značená cyklostezka,“ uklidnil ji Karel.
Všichni pak odhodlaně vyrazili do vesnice Pietramurata, kde začínala Rampou vybraná cyklostezka. Za chvíli byli na jakési lesní cestě zcela sami. Její kvalita se postupně zhoršovala, úseky plné kamenů vystřídaly úseky plné kořenů, které byly vystřídány úseky plné kamenů i kořenů. Při jednom sjezdu Marika najela předním kolem na kořen a zalehla i s kolem do kamenů.
„Do riti, prečo sme my blbci nešli späť tou istou cestou,“ nadávala. Obličej, lokty a koleno měla celé od krve.
„Tohle vypadá skoro na šití,“ prohlížel si její nohu Rampa, zatímco Dáša vytahovala lékárničku.
„Však to bolí ako čert,“ stěžovala si Marika.
Po ošetření naštěstí byla schopna pokračovat opatrně v cestě. Do kopce kolo místy vedla a dolů opatrně sjížděla. Dojeli až do vesnice Ceniga ke starému románskému mostu. Z něho skákali místní mladíci do řeky, sklízejíce obdiv dívek a několika přihlížejících a koupajících se turistů.
„Tak tady si holky můžete zaskákat z mostu a my pro vás přijedem autem,“ rozhodl Rampa a vyrazil s Karlem do Arca a pak prudkým nekonečným stoupáním do Mandrey.
„Zejtra jedem do Rivy na pláž a celej den se budem ráchat v jezeru,“ prohlásila rezolutně Dáša, když se vyhladovělá a zdevastovaná čtveřice za tmy konečně dostala domů.
Čtvrtý den vyrazili na opravdový odpočinkový den na pláž jezera Lago di Garda. Pro jistotu autem. Zajeli však nejprve na parkoviště pod hradem, protože impozantní hrad tyčící se na vysoké skále nad Arcem, nebylo podle Rampy možné vynechat. Cesta ke vstupu vedla svahem olivového háje, hradní komplex byl rozsáhlý, propojený strmými cestičkami a schodišti, zkrátka ideální k tomu, aby si Marika rozcvičila poraněné koleno. Ta však měla na svou rehabilitaci poněkud jiný názor:
„Zase som sa nechala zblbnúť a teraz sa tu za vami trepem ako chorý chrobák.“
Teplota na rozpáleném slunci přesahovala třicet stupňů, přesto se nakonec všichni zpocení účastníci včetně chorého chrobáka shodli na tom, že návštěva hradu stála za to. Zejména kvůli nádherným výhledům na Arco, údolí řeky Sarca a jezero Lago di Garda.
Po příjemném posezení v hradní kavárně se čtveřice výletníků přesunula rozpáleným autem na jakési parkoviště v Rivě. Marika s Dášou chtěly jít nejkratší cestou na pláž, ale Rampa s Karlem je donutili k prohlídce Rivy, jejíž skutečným cílem však byla restaurace. K jezeru se proto naše čtveřice dostala až v odpoledních hodinách. Pláž byla plná lidí, kteří se opalovali v odpoledním slunci. Ve vodě však nebyl nikdo. Zpocený Rama, který celý den toužil po příjemném osvěžení s nadšením vběhl do jezera. Okamžitě ho sevřel ledový chlad, který ho donutil vyběhnout z vody ještě rychleji, než do ní vběhl. O nějakém plavání nemohla být řeč. Voda měla kolem deseti stupňů.
„To mě poser, takhle studená voda u nás není snad ani v zimě,“ pomyslel si, ale nahlas nic nekomentoval, čekajíc na reakci ostatních.
„Do frasa, toto je čo?“ vyběhla z vody roztřesená Marika. Dáša a Karel již do vody vstoupili opatrně a jenom nad kolena. Od místních se pak dozvěděli, že včera byla voda docela příjemná, ale jezero je velmi hluboké a občas vodní proudy vynesou ke břehu ledovou vodu ze dna. A to se stalo právě dnes odpoledne.
„Místo plavání v jezeře se tu pečem jako idioti na přeplněný pláži,“ postěžovala si Dáša po chvíli ležení na dece.
„Já se tu píct taky nemusím,“ podpořil ji Rampa. „Navrhuju, přesunout se do příjemnýho chládku před naším baráčkem.“
„A cestou koupíme maso na barbecue,“ navrhl Karel.
Přestože se plánované celodenní ráchání v jezeru nekonalo, čtvrtý den byl snad konečně odpočinkový.
Pátý den naplánoval Karel cyklistický výlet k jezeru Tenno. Ne ale po silnici, kterou jezdí většina cyklistů v poměrně hustém provozu, ale lesem přes hory. Východiskem byla již známá vesnička San Giovanni, v níž končí úzká horská silnička a dál jsou již lesní cesty. Hned na začátku znervózněla děvčata velká cedule s vyobrazeným medvědem a italským nápisem zřejmě upozorňujícím, že se vstupuje do medvědího království.
„Budeme se radši držet pohromadě a holky pojedou mezi náma,“ vyřešil nebezpečí Karel. Medvědi se však neukázali, hlavním nebezpečím byly jen prudké sjezdy, kde měli často všichni co dělat, aby kola ubrzdili a nespadli. Oddychli si, když po dvou hodinách vyjeli z lesa na úzkou silničku vedoucí k vesnici Ville del Monte.
„Vidím jezero,“ zvolal Karel jedoucí vpředu a ukázal na modrou hladinu hluboko pod nimi. S vidinou restaurace a osvěžení ve vodě se řítil na kole z kopce. Ostatní jeli za ním. Prudkými zatáčkami po hlavní silnice sjeli k jakémusi starému hradu, pod nímž byla slibně vypadající restaurace. Ta však byla zavřená, což přinutilo Karla vytáhnout mobil, aby se podíval, kde je nějaké další občerstvení.
„Do řiti, my sme odbočili na druhou stranu,“ pravil po chvilce hledání v mobilu.
„Ako na druhů stranu jazera? To predsa nie je možné,“ podivila se Marika.
„Ne, místo k Tennu jedeme zpátky k Lago di Garda,“ upřesnil informaci Rampa, který se díval Karlovi přes rameno na mobil. „Tenno je támhle vysoko nad náma, odkud sme přijeli. Musíme po tý silnici zpátky.“
„To si děláte srandu,“ řekla Dáša. „Hlavně, že čumíte na každý křižovatce do mobilu.“
„No a jednou nečumeli a sme v riti. Ale já už hore neidem,“ rozčilovala se Marika.
Tentokrát si ale postavila hlavu Dáša: „Včera ste mě dotáhli k jezeru, když se tam zrovna vyvalila ledová voda ze dna, takže sem se rozklepala zimou už při pohledu na hladinu. A dneska, když si konečně můžu zaplavat v normální vodě, tak pojedu domů? Já jedu zpátky k Tennu třeba sama.“
A tak si všichni vypravili „tým šialeným kopcom v šialenom horku“ zpátky a pak po stezce kousek dolů, kde se zelenala hladina Tenna.
„Veď to je zelené od siníc, tak kvoli tomu som se trepala tým horkom hore? Ja tam snad ani nevleziem, “ zklamaně komentovala barvu vody Marika.
„To nejsou sinice, ale vápenec, všechny jezera ve vápencových horách jsou zelený,“ poučil ji Rampa, který se již rychle převlékal do plavek. A opravdu, voda byla nádherně čistá a příjemně chladivá. Problém byl v tom, že byl již večer, kiosek u jezera právě zavíral a naši skupinu čekala dlouhá cesta domů. V závěrečném stoupání po tmě do Mandrey všichni propotili trička tak, že se dala ždímat.
„To byl zase den, zejtra už jedu jenom na ňákej autovýlet,“ řekla Dáša, když dosedla s plechovkou piva na lavici před domem.
„A do hor, maximálně lanovkou,“ doplnila ji Marika.
„Ještě jsme nevylezli žádnej kletersteig,“ namítl Rampa.
„Na kletersteig zabudni. Ako som hovořila. Ak do hor tak lanovkou,“ trvala na svém rezolutně Marika.
A tak šestý den všichni odjeli autem do Malcesine, odkud vedla jediná lanovka do hor, z nichž byly inzerovány nádherné výhledy na Lago di Garda. Vystáli v dopoledním horku hodinovou frontu na rozpálené betonové ploše a když se dostali na řadu, lanovka se porouchala.
„Co se dá dělat, půjdem pěšky,“ rozhodl odevzdaně Rampa. „Však to není tak vysoko.“
Bylo to vysoko. Převýšení od jezera je skoro 1700 m. Naštěstí se po několika dnech, kdy byli vystaveni pálícímu slunci, konečně zatáhlo. Během šestihodinového výstupu na hřeben pak pořádně zmokli a několikrát upadli na rozbahněné stezce. Od návratu do Malcesine je odradila jen vidina pohodlné cesty dolů lanovkou, jejíž kabina se začala v dálce opět pohybovat. Když konečně přicházeli k horní stanici, kabina už byla zaparkovaná dole a u stanice nebyla ani noha. Vstup na nástupiště byl zavřený, stejně jako restaurace.
„Co teď budem dělat?“ zeptala se Dáša.
„Co bysme dělali, půjdem dolů,“ odpověděl Rampa.
„To chceš ísť po tme tým klzkým chodníkom šest hodín dole? To si sa posral,“ rozčílila se Marika.
„Holky klídek, támhle inzerujou ubytování, tak se tam skočím zeptat, jestli maj volnej pokojík,“ Karel ukázal na bílou budovu s velkou zasklenou verandou hned za stanicí lanovky.
Pokojík měli poslední s velkou manželskou postelí za 240 euro. V noci jim bylo v jedné posteli trochu těsno, ale bylo to lepší než spát venku v závětří stanice lanovky, jak navrhoval Rampa, když se dozvěděl cenu ubytování. Nepohodlný spánek však byl ráno vystřídán skvělou snídaní a modrým nebem. Takže nakonec se konal i výlet po hřebeni a výhledy na Lago di Garda. Personál lanovky po krátké diskusi uznal platnost propadlé zpáteční jízdenky, takže děvčata byla ušetřena šestihodinového sestupu a místo toho se mohla věnovat prohlídce města včetně hradu, který na rozdíl od Arca netrčel na vysokém kopci.
„Konečně máme dneska skutečný odpočinkový den,“ řekla spokojeně Dáša, když dojedla ravioli v předzahrádce restaurace na starém náměstí.
„Akorát, že ten vodpočinkovej vejlet nás přišel na dalších 240 euro,“ nezapomněl připomenout Rampa, a to ještě nevěděl, že zaplatí pokutu za překročení parkovací doby.
