Článek
Po zážitcích z prvního dne Rampa rezolutně odmítl používat k cestám do práce Lumírův motocykl. Začal jezdit autobusem, což ovšem znamenalo vstávat ráno po čtvrté hodině, neboť pracovní doba začínala ve tři čtvrtě na šest. Protože Rampa nesnášel budík, ještě první večer si zhotovil buzení rádiem. Upravený kolébkový vypínač přilepil svým super kvalitním univerzálním lepidlem na zadní stranu budíku tak, aby se vypínač při pohybu křídlové natahovací matky sepnul. Dalo mu pak trochu práce odlepit svou pravou ruku od budíku, ale dobrá věc se nakonec podařila.
Ráno se na zastávce zařadil do mlčenlivého zástupu lidí nepřítomně zírajících před sebe. Většina z nich se pravděpodobně ještě nacházela ve stavu hlubokého spánku. Rampa usoudil, že se zřejmě budí až v práci. Jak později zjistil, někteří se budili, až když pracovní doba skončila.
Rampa, který ve škole pravidelně vynechával ranní přednášky, dorazil do práce celý zničený neschopný jakéhokoliv intelektuálního výkonu. Studium nového programovacího jazyka nepřipadalo v úvahu. Chvíli po něm dorazil s hlasitým velebením krásného rána Lumír, jehož ranní projížďka na Jawě důkladně probudila.
„Di do hajzlu s krásným ránem, já chci eště spát. Copak tohle je normální? Sem ochotnej jednou za čas vstát, když se de na horskou túru. Ale abych každý ráno vstával ve čtyry kvůli nějaký PL1 to mně připadá šílený.“
Lumír se rozhlédl po kanceláři, vyndal matrace z křesel a srovnal je na podlahu.
„Kdo říká, že budem hned pracovat. Já se taky musím dospat.“
„Ale dyť sem někdo přijde a hned máme průser.“
Lumír přirazil kostru jednoho z křesel ke dveřím. Jeho opěradlo dosahovalo přesně do výšky kliky, takže se dveře nedaly zvenku otevřít.
„Když někdo přijde uvedeme křesla do původního stavu maximálně do 10 vteřin,“ řekl spokojeně Lumír a slastně se natáhl na jedno z improvizovaných lůžek.
„Pokud nás ovšem vůbec vzbudí,“ namítl pochybovačně Rampa a uvelebil se vedle.
„Zítra si přivezu polštářek,“ vyjádřil Rampa nakonec souhlas s Lumírovým řešením.
O půl osmé se oba probudili a začali se shánět po kávě. V kuchyňce potkali štíhlou brýlatou dívku v běžecké kombinéze a zablácených botaskách, která si právě zalévala čaj. Na dotaz jim vysvětlila systém kuchyňky a společného fondu na kafe a čaj. S naprostou nenuceností přitom oběma tykala. Nová známá se jmenovala Monika a byla také začínající programátorka.
„Ty běháš do práce?“ zeptal se Rampa.
„Ne, jen trochu trénuju tady v lese, příští rok mám jet na expedici na Kavkaz, tak se musím trochu udržovat v kondici.“
„Počkej, ty lezeš?“ zeptal se Lumír.
„Jo, trochu. Tady je docela dobrej horolezeckej oddíl,“ odpověděla Monika.
„No to je senzace, my taky lezem a chystáme se vypravit na skály tady v okolí.“
„Tak si chlapci ve čtvrtek vemte ňákej matroš a můžete jet po práci se mnou a s Mupim na Vajoletky. To je tady kousek.“
„Jasně my víme, kde sou Vajoletky, už sme tam byli s pražskou Slavií.“
„Tak fajn, domluveno, pojedeme Mupiho autem. Staví se tu pro mě, takže vás přibere.“
„Hele ten Mupi, to je cizinec?“ zeptal se Rampa.
„Ne, proč?“
„Že má takový divný jméno.“
„To mu jen tak říkáme. Ve skutečnosti se jmenuje Karel. To jméno sme mu dali, protože ho vyhodili z maturity kvůli ruštině. Technický předměty za jedna, ale tu ruštinu se nebyl schopen naučit. Komise se ho snažila protlačit zkouškou, ale nic kloudnýho z něj nedostali. Předseda ho na závěr vyzval, aby aspoň přečetl heslo, které viselo v místnosti: Miru mir (Světu mír). A on to přečet: Mupi mup. Tak ho vyhodili. Celým jménem mu říkáme Mupi Mup, ale zkráceně Mupi.“
„A to chce jet na Kavkaz?“ poznamenal Rampa.
„Jo,“ Monika se zasmála a zmizela s čajem ve vedlejší místnosti.
