Článek
Rampa a Lumír se prokousávali programovacím jazykem PL1. Přestože měli zkrácenou pracovní dobu o povinný ranní spánek, nebo právě proto, postupovali rychle dopředu, takže koncem týdne, měli již učebnici skoro přečtenou a diskutovali spolu o jednotlivých možnostech nového programovacího jazyka.
Další týden zašel Rampa za dr. Jiříčkem:
„Potřebovali by sme nějakej příklad z praxe na vyzkoušení.“
„To už jste nastudovali manuál?“ zeptal se dr. Jiříček udiveně.
„Jo, je to podobný Algolu, ale potřebujem si trochu vyzkoušet práci se souborama. Předpokládám, že máte někde možnost ladit programy?“ pokračoval Rampa.
Rampův požadavek zřejmě dr. Jiříčka překvapil.
„No chlapi po pravdě řečeno tady ještě nikdo žádnej program nenapsal. Nějakej příklad z praxe dáme dohromady, ale s tím laděním to bude horší. Zastavím se za vámi zítra.“
„Až budete mít něco připravenýho k ladění, tak se o strojovej čas postarám,“ vložil se do hovoru Ing. Tvrdý a po Rampově odchodu pokračoval:
„Ty sou ňáký aktivní, nezdá se ti?“
„Buď rád.“ odpověděl Jiříček.
„Já sem, ale kde jim seženu ten stroják to fakt nevim, vždyť tenhle počítač snad ještě nikdo u nás nemá.“
„Ale IBMek je tu dost a operační systém je úplně stejnej. Rusové a Němci to okopírovali se vším všudy.“ navrhl Jiříček.
„Jasně, já je pošlu trénovat na americkej počítač. Víš, co by tomu řekl náměstek?“ zeptal se Ing. Tvrdý a hned si sám odpověděl:
„Posral by se z toho. Takže IBMky můžem rovnou vynechat.“
„No tak požádej soudruha náměstka, ať si to vyřeší sám,“ navrhl Jiříček.
„To máš vlastně pravdu,“ zasmál se Tvrdý.
„Ty jim zadej něco pěknýho, ať se chlapci na nějakou dobu zabaví a pak uvidíme.“
Druhý den dorazil dr. Jiříček do podkroví s mladým ekonomem Bártou. Ten se hned ujal slova, rozložil po stole papíry a se zaujetím začal vysvětlovat, jak ručně zpracovává jakési výkazy.
„Kdyby se tyhle údaje naděrovaly do štítků, pak několikrát přetřídily podle těchhle klíčů a vytiskly, měl bych výkazy zpracované bez práce,“ ukončil po hodině Bárta svoje vysvětlování.
„Mně se to zdá jasný,“ řekl Rampa a podíval se na Lumíra.
„Mně asi taky. A když něčemu nebudeme rozumět, tak se zastavíme.“
„Radši nejdřív zavolejte,“ poklepal Bárta na cyklostilovaný telefonní seznam, který ležel na stole.
„Mám hodně dalších starostí, dělám totiž předsedu závodní organizace SSM.“
„Tak mladej soudruh nám bude zadávat první práci,“ hvízdl po jeho odchodu Lumír.
Rampa si posadil k papírům rozloženým po stole a po chvíli dodal:
„Ale blbej neni. Ta jeho analýza je docela dobrá.“
Po chvíli zamyšleně dodal:
„Základem je teda třídící program. Pamatuješ si z přednášek docenta Havrdy, jaký je nejrychlejší algoritmus třídění?“ Rampa se podíval na Lumíra. Ten však jen pokrčil rameny.
„Bublinková metoda přece. Porovnáváš vždy dva prvky vedle sebe a když je nižší větší, tak zaměníš jejich pořadí. To opakuješ v cyklu tak dlouho, dokud nejsou všechny prvky setříděny.“
Rampa a Lumír se pak zabrali do práce. Po třech týdnech naši programátoři usoudili, že programy jsou hotovy a sestoupili ze svého podkroví k dr. Jiříčkovi.
„Tak sme to napsali,“ Rampa položil na stůl hustě popsaný svazek programovacích formulářů.
„Nejpracnější bylo třídění. Použili jsme bublinkovou metodu,“ Rampa nalistoval v papírech příslušnou část.
„Vy ste progamovali tříďák?“ vyvalil oči Jiříček.
„Eee?“ podíval se na něj udiveně Rampa. „Třídění je přeci základ týhle úlohy.“
„Jasně, ale každej operační systém obsahuje firemní třídící program. Tady to není?“
„Nevíme,“ vložil se do hovoru Lumír. „Nás to ani nenapadlo. Na škole jsme dělali vědecko-technický výpočty. Tam kromě matematickejch funkcí nic dalšího k dispozici nebylo.“
„Tak to jste si aspoň pěkně pohráli. Třídící program bude určitě k součástí standardního programovýho vybavení, IBM ho má, takže bych se divil, kdyby to Němci taky neokopírovali.“
„Z hlediska našeho programu je to drobná úprava, jen se naše třídící procedura vymění za tu firemní,“ konstatoval Rampa.
„Takže chcete stroják,“ pohladil se Jiříček po bradě.
„To bude mít z vás šéf radost,“ pokýval pomalu hlavou. „Seznamte zatím své kolegy trochu s tím, co jste se naučili, než vám šéf ten stroják sežene.“
Další tři dni Rampa s Lumírem seznamovali své kolegy s PL1. Tato aktivita se ovšem hned od začátku zvrhla na přebory v mravencové a diskuse o všem možném. Programovací jazyk přišel dost zkrátka. Zrovna když Ivan filozofoval nad proměnami světa:
(„Židi bojujou, Němci kšeftujou a Bulhaři vyráběj počítače“), vešel do kanceláře Ing Tvrdý:
„Tak chlapi náměstek vám sehnal ten strojovej čas. Ale asi se vám to nebude líbit, takže já vás k ničemu nebudu nutit.“
„Je toho málo, co?“ zatvářil se zklamaně Rampa.
„To ne, to ne. Času je neomezeně, náměstek zaplatí všechno, co spotřebujete. Ale potíž je v tom, že je to trochu z ruky.“
„V Německu?“ hádal Lumír a oči mu zazářily.
„Ne v Německu, v Bratislavě,“ Tvrdý se podíval nejistě na Lumíra.
„V Bratislavě,“ opakoval zamyšleně Lumír a pak se obrátil k Rampovi:
„Byls v Bratislavě?“
„Ne,“ odpověděl Rampa.
„No vidíš, já taky ne. Takže jedem do Bratislavy.“
„Hmm,“ odpověděl Rampa, kterému vždy chvíli trvalo, než ho Lumír přesvědčil, aby sdílel jeho prvotní nadšení. Lumír se dokázal během chvilky nadchnout pro cokoliv, co přinášelo změnu nebo dokonce příslib nějakého dobrodružství.
