Článek
Další týden již oba naši progamátoři popíjeli pivo v nočním lůžkovém vagonu řítícím se chladnou listopadovou nocí do Bratislavy. Pochvalovali si pohodlí první třídy a Lumír přesvědčoval Rampu o výhodnosti nezávislého pracoviště. Ráno se po příjezdu na Hlavnou stanicu vydali sehnat ubytování. V kanceláři Čedoku Lumír odmítl ubytování v hotelu. Na Rampův udivený pohled jen pozvedl ukazováček na znamení, že ví, co dělá. Pak vybral privát u paní Peterkové, protože byl nejblíž ke Slovenskému energetickému podniku, kde měli náměstkem domluven strojový čas. Když opustili Čedok, Lumír vysvětlil Rampovi, proč odmítl hotel:
„Když chceš založit detašovaný pracoviště, musíš mít ubytování kdykoliv k dispozici a podnik ti těžko bude platit hotel, když tam nebudeš. Přesvědčím šéfa, aby nám privát platil trvale, abysme sem mohli jezdit volně podle potřeby. Podnik to vyjde nastejno, nebo spíš ještě levněji, než když nám bude platit hotel a my budem mít mnohem větší volnost pohybu.“
Paní Peterková byla stará paní, která vlastnila se svým bratrem v činžovním domě velký přízemní byt, jehož dvě místnosti pronajímala. Po příchodu a zkoumání občanských půkazů si Rampu a Lumíra podezřívavě prohlédla a pak se zeptala:
„Tak vy ste obaja inženiery?“
„Ano,“ odpověděl Rampa.
„Počúvajte, mala som tu jedného, tiež inženiera a ten sa počůrával. Důfam, že vy to nerobíte?“
Poté co ji ujistili, že to opravdu nedělají, uvedla je do do velkého pokoje s dvěma postelemi a stolem uprostřed. Při stěně stál velký skleník se spoustou kýčovitých porcelánových sošek a sklenic. Pokoj zřejmě dříve sloužil jako jídelna. Paní Peterková otevřela dveře do další místnosti:
„Kúpeľňa je za tými dverami,“ ukázala do rohu místnosti. „Ale záchod je na chodbe aj s umyvadlom. Viete, niekedy tu bývajú cez deň taký, čo cestujú, takže kedˇ prídete z roboty skor a niekto v tejto miestnosti bude, tak ich prosím nerušte. Veď ja vam poviem, ked' budem doma.“
„Dobře,“ řekl Rampa a trochu udiveně pokrčil rameny. Nechtěl se vyptávat, kam a proč jejich eventuelní spolubydlící cestují. Během týdne to však bylo jasné. Paní Peterková pronajímala vedlejší místnost příležitostně na černo jako hodinový pokoj. Udržovala však v bytě přísný pořádek a čistotu. Každý den otírala prach a přitom volala:
„To je škandál pozrite sa toho prachu. To robí tá Matadorka. Ja bysom tie smradlavé fabriky všetky zatvorila.“
Třetí den se objektem jejího zájmu staly Rampovy přezůvky. Když je Rampa po příchodu z práce nenašel na svém místě dostal na svůj dotaz rozzlobenou odpověď:
„Tie hnusné papuče? Vyhodila som ich. V takýchto mi tu chodiť nebudete. Choďte si kúpiť nové.“
A tak si Rampa v Prioru koupil nové s kýčovitým tygřím vzorem, aby se paní Peterkové líbily.
„No vidíte, tie sú krásne,“ ocenila je následně paní Peterková. Z Rampy se stal postupně její oblíbenec, což se projevovalo pečlivě ustlanou postelí a sklenicí s lahví mattonky vždy připravenou na nočním stolku. Tu a tam se mu také svěřovala se svými drobnými starostmi. Jednou večer přiběhla do Rampova pokoje rozrušená.
„Pán Rampa, poďte sa pozrieť, aké strašné zvieratá žijú v Japonsku,“ volala a táhla Rampu do kuchyně, kde měla puštěnou televizi. V ní běžel japonský film Godzila, v němž hrůzná nestvůra právě demolovala ulice v Tokiu. Rampa paní Peterkové vysvětlil, že Godzila není jediná nestvůra, která Japonsko ohrožuje a krátce pohovořil o obřích lidožravých krokodýlech, kteří žijí v kanalizacích japonských měst. Na závěr ji ale ujistil, že všechny tyto nestvůry vystupují z moře a pro život potřebují jeho blízkost, takže Bratislavě toto nebezpečí zatím nehrozí. Paní Peterková přesto trvala pro jistotu na tom, aby s ní Rampa sledoval film až dokonce.
V Slovenském energetickém podniku byli oba naši programátoři přijati více než dobře. Ukázalo se totiž, že jejich náměstek je v příbuzenském vztahu s generálním ředitelem. Po pravdě řečeno nebyl to však jediný důvod. Operátorky počítače byla sympatická děvčata, jejichž jedinou nevýhodou bylo to, že všechna měla shodou okolností stejné jméno - Marika. Systémová programátorka dr. Nedomová sice nebyla Marika, ale paní ve středních letech, která rychle ocenila Rampovy a Lumírovy zasvěcené dotazy a zájem o počítač. Rampa a Lumír si během týdne vybudovali nadstandarní pracovní vztahy, takže ladění a testování programů postupovalo velmi rychle. V pátek se Lumír rozhodl pokračovat v upevňování vztahů tím, že pozval všechny operátorky i vedoucí provozu do vinárny U Františkánů. Pozvání bylo přijato a následný pobyt ve vinárně se protáhl do ranních hodin. Lumír a Rampa se rozhodli zůstat přes víkend v Bratislavě, protože je jedna z Marik pozvala do Nové scény na představení „Plné vrecká peňazí“ od Lasici a Satinského. Rapovi a Lumírovi se začal pobyt v Bratislavě líbit.
