Článek
„Zdravstvuj Rampa Pjotrovič. Kak bylo v rabotě?“ uvítal doma Rampu po návratu z práce dědeček. Když měl dobrou náladu, mluvil někdy na Rampu rusky. Dědečk byl totiž ruský legionář z první světové války. Byl jeden z prvních, kteří se přihlásili v Kyjevě do českých legií. Nenáviděl bolševiky, ale miloval Rusy. Dříve měl po celém Rusku spousty přátel, ale postupně se všichni ztratili ve víru bouřlivých dějin. Dnes mu už zůstala jen parta starých legionářů a starodružiníků žijících však převážně v Praze. Jednou za rok se scházeli u vlajky ruských legií ve vojenském muzeu a pak šli obvykle navštívit na hrad prezidenta Svobodu, který si ani v době normalizace nenechal rozmluvit setkání se starými spolubojovníky.
„Jo v práci to vypadá zatím dobře až na to, že dostaneme ten počítač až za dva nebo za tři roky. A to kdoví jestli,“ odpověděl Rampa.
„Toho se neboj. Bolševik potřebuje uran a jestli je k tomu potřeba ten počítač, tak ho dostanete i kdyby v obchodech nebyl chleba,“ uklidňoval Rampu dědeček.
Rampa musel připustit, že dědeček měl zatím ve všem pravdu. Když mu na začátku šedesátého osmého roku nadšeně vyprávěl, co všecko se mění a že brzo budou svobodné volby, tak dědeček jen pokýval hlavou a prohlásil: „Buď to Dubček hodně rychle zarazí, nebo tu máme na podzim ruský tanky.“ Rampa tenkrát dědečkovi vysvětloval, že už je jiná doba a že Rusové by si něco takového nemohli dovolit.
„Ty si myslíš, že bude atomová válka dědo?“ zeptal se Rampa dědečka.
Dědeček však tentokrát Rampu příjemně překvapil.
„Neboj se, nebude. Oni nejsou zas až tak hloupí.“
„Jak to můžeš ale tvrdit po tom všem, co se stalo a co jsi zažil?“
„Musíš se zajímat hochu,“ dědeček poklepal na azbukou psanou Pravdu, která ležela na stole a pak ukázal na své staré rádio, na kterém lovil po večerech na krátkých vlnách různé stanice.
„Co můžeš z tohodle vyčíst?“ Rampa vzal ze stolu Pravdu a přečetl titulek „Sovietskie komsomolcy pomagajut pri uborke urožaja v Nikolajevskoj oblasti.“
„Víš Rampo, dávno jsem se naučil číst mezi řádky. Proto si občas kupuju Rudé právo a Pravdu. A něco ti povím. Sovětské politbiro se zabetonovává na svých pozicích. Ideologicky i mocensky. To je vlastnost všech diktatur, co svět světem stojí. Ale na to, aby rozpoutali nějaký větší konflikt už nemají. Chtějí udržet status quo. Nepustí mezi sebe žádnou mladou tvář, protože se bojí změny. Ale život je neúprosnej. Brzy přijde čas, kdy postupně zemřou. A co se stane pak, Rampo?“
„Přijde tam jeden z těch mladejch komsomolců, o kterejch tady čteš a bude to pokračovat dál,“ odpověděl Rampa.
„Právě, že nebude. Proto čtu i tu Pravdu. Jedna věc se totiž v Rusku změnila. A to je vzdělání. Dnes je v Rusku generace mladých lidí, kteří mají vysoké školy a už vědí, že není možné řídit hospodářství, jako to dělal ten nevzdělanec Chruščov. Máš pravdu zatím jsou mezi těmi komsomolci a obyčejnými členy strany, ale dřív nebo později se dostanou k moci. A to bude konec sovětského režimu. Budou chtít ten systém reformovat, jako to chtěl Dubček u nás. Ale myslím, že se jim to podaří spíš rozvrátit.“
„A jak to dopadne u nás dědo?“
„Celá střední Evropa se od Sovětů odtrhne,“ pokýval hlavou dědeček. „A proto se uč jazyky hochu, budeš je potřebovat. I ruštinu.“
„Tomu nevěřím, dědo. Dyť maj všude armádu. Převrat nikde nedovolej.“
„Ty nevíš, co udělali Polákům, nevíš, že když to bude jen trochu možné, Němci se budou chtít sjednotit. A to je obrovská síla. Stačí jen trochu povolit a uvidíš co se bude dít. Já se toho už nedočkám, ale ty ano. Tak se na to připrav, abys znal dobře jazyky a svůj obor.“
„Hmm,“ zamyslel se Rampa, „to jsem zvědav, kdy to přijde.“
„To se dá odhadnout,“ zasmál se dědeček a začal vyjmenovávat členy sovětského politbyra a jejich věk.
„Připočítej tak maximálně pět let na pokus o reformu a a vyjde ti to někdy kolem roku 1990. Toho já se už nedožiju,“ pokýval dědeček vážně hlavou.
