MODUS OPERANDI ISLÁMU V PŘÍMÉM PŘENOSU

Výmluvná je např. súra 2, 193 „A bojujte proti nim, dokud nebude konec svádění od víry a dokud nebude všechno náboženství patřit Alláhovi.“ Nejspíš si kladete otázku, proč takovou formulku užívám už v úvodu? Odpověď spočívá ve snaze upozornit na fakt, že tato a podobné teze koránu pomáhají pochopit podstatu oživeného staletého konfliktu naší a islámské civilizace. Je třeba také třeba mít ji na paměti, pokud se snažíme si vysvětlit, co se vlastně děje nejenom mezi Izraelci a palestinským Hamásem, ale i mezi Evropany (původními) a znovu výrazně zaktivizovanými podporovateli džihádu, nyní uskutečňovaného palestinskými teroristy. A samozřejmě nejenom jimi.

To, že my Evropané vedeme kruté války s agresivním islámem už zhruba tisíc let ví každý, kdo alespoň prolistoval nějaký ten dějepis. To, že mají muslimové předepsáno svým základním ideologickým dokumentem, koránem, povinnost dobývat svět, dokud nebude celý patřit Alláhovi, Evropu nevyjímaje, si uvědomují mnozí. Ne tak část politického vedení evropských zemí posledních zhruba sedmdesát let. Uvědomuji si, že tuto tezi není až tak zapotřebí dokazovat, nicméně několik věcných argumentů nám osvěží paměť.

Předně Německá spolková republika krátce po druhé světové válce zve na své území velké množství tureckých „gastarbaitrů“. Měli dočasně napomoci nastartování zničené německé ekonomiky. Zčásti se tak skutečně i stalo. Až na nějaké ty rozmíšky Turků s Kurdy na německém území nebyla německá společnost zatížena nezvládnutelnými obtížemi. Mělo se také za to, že se bude jednat o dočasnou vzájemnou výpomoc (Turci posílali domů část svých výdělků.) Po určité době se měli vrátit do Turecka. Jakýkoli problém s islámem se nepředpokládal.

Francie či Velká Británie po skončení koloniálního systému přijímaly na svém území množství osob ze svých bývalých kolonií. Společnost i politické reprezentace těchto zemí byly do určité míry ovlivněny pocitem, že těmto nově příchozím je třeba vycházet vstříc. Problém s islámem nikdo nevnímal. Rovněž i některé další evropské země byly stále více vstřícné k migraci z různých zemí, včetně těch islámských.

Ve Spojených státech amerických probíhal složitý proces vyrovnávání se s následky několikasetletého rasového konfliktu spojeného s otroctvím afrických černochů. Problém, který je živý dodnes, znamená zároveň aktivizaci různých ideových proudů s liberální, levicovou či lidskoprávní agendou. Do popředí se postupně prosazuje tzv. Frankfurtská filosofická škola. Její protagonisté pochází z Evropy, konkrétně z Německa, odkud museli uprchnout před hitlerismem. Vesměs se jedná o vzdělané židovské intelektuály, kteří si rychle ve Státech získávají renomé a vnímavé publikum.

V souvislosti s nynějšími událostmi v řadě západoevropských zemí je tato skutečnost poměrně důležitá. Spočívají v ní kořeny jen těžko pochopitelného chování evropských politiků několika generací. Richard Pokorný nedávno publikoval na Medium.Seznam.cz článek s názvem: Evropa v pasti své vlastní humanity. Tomáš Tdechovský tamtéž článek: OSN se opět totálně znemožnila. Na Novinkách.cz 31.10.2023 publikuje Alexander Tomský úvahu na téma: Antisemitismus 21. století je levicový. Uvedené tituly, jako i množství dalších i starších textů, včetně knižních publikací vysvětlují, proč se v jednání evropské reprezentace vyskytují tak nerozumné, nebezpečné a „vlastizrádné“ momenty s destruktivními důsledky.

Společným jmenovatelem jsou plody výše zmíněné Frankfurtské školy, která ovládla nejdříve americký a následně pak i západoevropský intelektuální svět. Tzv. „dlouhý pochod institucemi“ je „geniálním“ tahem levicově orientovaných profesorů amerických univerzit. Myšlenka je jednoduchá: přesvědčit o „své pravdě“ studenty, ti pak v roli vedoucích subjektů v různých pozicích a oborech budou prosazovat ducha svobody, spravedlnosti, rovnosti a nové, všem otevřené společnosti. Na tom by nebylo nic tak špatného, pokud by to nebylo zároveň spojeno s ideou, že aby ta nová společnost vůbec mohla vzniknout, musí se nejdříve zničit ta stará. Musí se zbořit a odstranit nánosy starého způsobu života a vztahů a na takto vzniklých ruinách pak budovat to nové, nezatížené nespravedlnostmi a nesvobodami minulosti. Ti, co mají onu destrukci „všeho starého“ provést, mají pocházet z různých menšin a nějak sociálně znevýhodněných skupin. Vedle černochů, Hispánců, žen v domácnosti, LGBT komunity apod. to mají být i různé menšinové náboženské skupiny, imigranti, kteří se ještě nedokázali integrovat atd. Muslimy samozřejmě nevyjímaje, ani v USA, ani v západní Evropě.

Zrodila se podoba levicového (spíše levičáckého) liberalismu, který se postupně dostává až do absurdních poloh, které dokonce popírají i původní hodnoty svobody atd. Konečně u všech politických a ideologických ismů tomu tak je vždy, nebo alespoň zpravidla. Jedním z důsledků tohoto ideologického proudu je tzv. progresivismus. Ten v sobě zahrnuje takové trendy, jako je snaha odstranit kapitalismus (stopy neomarxismu v učení Frankfurťanů), radikálně „měnit systém“, zrušit národní státy, které prý už ztratily smysl, odstranit jakoukoli nadvládu nad lidmi počínaje mocenského postavením otce nad dětmi, učitele nad žáky, šéfa nad zaměstnanci, prostě nahradit všechny mocenské vztahy jinými, přívětivými, rovnoprávnými, neautoritativními. Má dojít i ke „kulturní revoluci“, která odstraní veškerou nekorektnost ze vztahů, z forem jednání a chování i z jazyka. Téměř na úroveň nového náboženství se dostává také femino-genderismus, environmentalismus, multikulturalismus. Energie pro tyto aktivity má pocházet od oněch „znevýhodněných“. Jim se má dávat prostor, všemožná pomoc a podpora. Idea ušlechtilá, a jako mnoho jiných podobných ušlechtilismů vedoucí k nežádoucím důsledkům. Současné „nepříjemnosti“ na ulicích mnohých evropských měst jsou jedněmi z těchto důsledků. Musíme se ptát, nakolik čelíme skutečné katastrofě, a nebo to pomine samo, nebo si s tím dokáží poradit orgány činné v trestním řízení v rámci své běžné agendy?

Právě onen posledně jmenovaný ismus, multikulturalismus se vztahuje k našemu aktuálnímu problému nejvíce. „Open Society“ je posvátnou ideou. Je třeba se otevřít všem, zejména těm dosud utlačovaným kolonialismem a rasismem. Rasistou se stáváte i jen veřejným vyslovením slova černoch. Přebudovat se má i křesťanská morálka. Celkový posun akademické nebo novinářské scény doleva je patrný jak v USA, tak např. v Německu nebo skandinávských zemích. Částečně to prosakuje i k nám. Mnoho let se to projevuje i bojem proti rasismu, xenofobii nebo islamofobii. Sklonům často jen domnělým nebo uměle podsouvaným. Na mnoha západních univerzitách stačí udělat jen nesmělou, byť kritickou poznámku proti třeba černošské kriminalitě, islamistické radikálnosti nebo nebezpečí plynoucí z masové migrace a profesor přichází o zaměstnání. Právě sklízíme plody tohoto levičácky nadšeného aktivismu.

Plody, které často vyznívají až absurdně a směšně, respektive tragikomicky. Jak posuzovat výroky mladé německé ženy, která přivedla do domu svého starého otce migranta odkudsi z muslimska, který se odvděčil brutální vraždou toho seniora, vykradením domu a ukradením auta, přičemž ta dáma reagovala domněnkou, že je to asi následkem toho, že se k těm migrantům chováme nepěkně, že jsou frustrovaní, a že je tedy třeba zvýšit kvalitu pomoci a jejich integrování do německé kultury? Jak posuzovat chování evropských politiků, kteří se po masové vraždě novinářské redakce nebo dokonce megavraždě více než stovky mladých lidí v koncertním sále v Paříži sešli tamtéž, a pochodovali zaklesnuti do sebe po hlavní třídě se slovy něco jako že se nedáme apod. Všichni byli nejdříve „v šoku“, ale žádný z ministrů vnitra nebo obrany nevyslal do žádné islámské čtvrti, „no-go-zony“ plně ozbrojené policisty s podporou armády, jak by normální občan očekával.

Vrcholem progresivismu pak byla vítací politika v roce 2015. Němci, a nejenom oni asi nikdy nezapomenou fráze: „Herzliche willkommen“ a „Wir schafen das“. Mnozí jsme tehdy u televizních obrazovek doslova šíleli z nepochopitelného chování aktivistů, všelijakých „lidskoprávníků“ a akademických abstraktních humanistů. Každý jen trochu rozumný člověk si uvědomoval, že se jedná o invazi, o demografický džihád migrací, o „obohacování evropského genofondu“ nepřijatelnými důsledky.

Hlavně nepropadat islamofobii či xenofobii nebo rasismu, to byla hlavní starost armády progresivistických politiků, komentátorů a novinářů. Že nějaký islámský džihádista, pravověrný muslim najel do náhodně vybrané skupiny lidí náklaďákem prý bylo přeci způsobeno tím, že byl psychicky vyšinutý. Nikdo by veřejně nepřipustil, že se prostě jednalo o „hrdinský“ čin mučedníka a pravého muslima. A co ten případ s 84 letým katolickým knězem podřezaným přímo při bohoslužbě v jednom z pařížských kostelů? To byl také čin pouze motivovaný nějakým šílenstvím? Ano, o šílenství se samozřejmě jednalo, avšak o takové, které vzniká následkem přílišné horlivosti při vyznávání Alláha, při snaze stát se důsledným vykonavatelem příkazů stanovených koránem.

Nebuďme tedy překvapení, že nám po evropských metropolích lítají statisícové hordy chválící, ba i oslavující „hrdinské“ činy mučedníků Hamásu, bojovníků za osvobození Palestiny, jak se naprosto stupidně vyjádřil i prezident jedné ze zemí NATO. Ano, správně jste uhádli, jedná se o prezidenta Turecka, toho Turecka, které má dlouhodobé „konstruktivní“ vztahy s Palestinci i s Hamásem. Nikomu to však příliš nevadí, žádný evropský politik takový postoj Erdogana neodsoudil. Dozvuky má i politika EU s její dlouholetou podporou Palestinců i v pásmu Gazy jak penězi, tak materiálně. Levičácký Pirát prodlévající v Europarlamentu se nechal slyšet pár dní po útoku teroristů do Izraele, že je třeba v té pomoci pokračovat. Toho názoru je i řada představitelů států EU. Je tedy třeba si položit otázku, co je nutné, aby se ještě stalo, abychom definitivně změnili postoj k něčemu, co je s evropskou civilizací neslučitelné, co je nám nepřátelské, co chce naši kulturu zničit a nahradit ji tou „pouštní“?

Co se ještě musí stát, aby i některá západní média přestala papouškovat hamásovský narativ a interpretovat pohled na útočníka jako na oběť (viz článek Milana Mikuleckého na Novinkách.cz ze 31.10.2023)? Jak je možné, že když hamásovští ukazují obrázky zabitých dětí, které oni nejdříve nastrčili jako živé štíty, že část evropské veřejnosti podléhá klamavé informační válce teroristů a staví se na jejich stranu? Jak je možné, že se mnozí ti propalestinští „aktivisté“ řadí mezi proislamistické „demonstranty“ v evropských městech a lkají nad oběťmi izraelského bombardování, ale nelkali nad bestiálně zavražděnými oběťmi izraelskými? Proč dlouhodobě nejsou brána vážně slova lidí, kteří rozumí pravé povaze islámu, jako je u nás např. arabista Pelikán, když říkají, že masová migrace velkých skupin přišelců z islámského prostředí jednou Evropu zahubí (viz článek Oldřicha Pecháčka na cnn.prima.cz ze 31.10.2023)?

Ano, je třeba přiznat německé politice, že se pod tlakem okolností a rostoucího vlivu AfD odhodlala k jistému obratu v přístupu k migraci. Slibuje přitvrdit. Zatím jsme konfrontováni se slovy, uvidíme, jak dalece se politická reprezentace Německa skutečně osmělí a bude vyhošťovat muslimské nepřizpůsobivé a nepřizpůsobitelné do zemí jejich původu. A co další západní země, jak se bude dále chovat Švédsko prosycené kriminalitou imigrantů, ve velkém procentu právě z islámských zemí a čelícímu otřesným odmítáním švédských kulturních a společenských standardů? Co udělá britská vládní reprezentace s tím, že jí po Londýně pobíhají statisíce tzv. zradikalizovaných muslimů (rozuměj muslimů, kteří ale najednou cítí příležitost k naplnění jejich poslání v Evropě, dobýt ji)? Podobně třeba administrativní orgány ve Francii, co udělají pro to, aby se zase dalo normálně pohybovat po Paříži beze strachu z nějakého toho islámského „obohacení“? Co ve skutečnosti a jak dalece důsledně provedou mocenské orgány Evropy s děsivě propuknuvším antisemitismem? Nebo budou pokračovat v chování, které předvedla berlínská policie, když začala strhávat z reklamních ploch plakáty s fotkami izraelských obětí a unesených občanů, aby prý to neprovokovalo muslimské agresivní a násilné jednání? Jak se nakonec Německo vyrovná s tím, že má na svém území 5,5 milionu muslimů, tj. 6,5% obyvatelstva? Uvažuje vůbec někdo o tom, jak asi velký podíl na tomto množství mají jedinci toužící se stát ve jménu Alláha mučedníkem tím, že povraždí co nejvíce Evropanů?

Pro ilustraci a na dokreslení mých slov nabízím krátký přehled jiných textů aktuálně publikovaných prostřednictvím internetových kanálů a zabývajících se stejným problémem.

Není se co divit, vždyť Islamisté vyhlašují válku Západu. Chystají úder, který má otřást společností, varuje expert, jak nazývá svůj článek z 5.11.2023 na CNN.iprima.cz Jitka Zadražilová. Přesně v duchu toho názvu se odvíjí popisované události a procesy rozpoutané na mnoha místech světa včetně Evropy. Radikálové požadují vyhlášení chalífátu, mávají vlajkami nejbrutálnějších islamistických bojůvek, samozřejmě za hojného pokřiku „Alláhu Akbar“. Ze všech znaků událostí je zřejmé, že „demonstranti“ „tím dávají jasně najevo, že pro ně to není palestinská válka, ale islámská. Pro ně je Izrael pouze prvním krokem v této válce. Izrael je frontovou linií této války a zbytek bude následovat.“ Cituje Zadražilová deník Bild.

Útok Hamásu byl minimálně spouštěcím impulzem, ne-li přímo počáteční akcí rozsáhlé, vlastně celosvětové náboženské války s cílem mobilizovat všechny muslimy světa do džihádu. Chtějí tak otřást západní společností, otestovat si její odolnost nebo naopak využitelnou zranitelnost Evropanů, jejich slabá místa. Už dávno nejde jen o Izrael. Jen jsme si to dosud nechtěli, nebo snad přímo nesměli připustit.

V dané souvislosti se ještě hodí citovat výmluvnou pasáž z výše připomenutého textu Alexandra Tomského, který upozorňuje na hrozby plynoucí z nejednoznačnosti postoje některých Evropanů vůči konfliktu s islámem, Palestinci atd. „Je to prosté. Nahradíme-li univerzální etiku náhledem na svět, v němž existuje pouze skupinový spravedlivý boj utlačených s utlačovateli, tak je každé násilí vůči okupantům legitimní. Hamás je sice homofobní, mysogynní, fanatická, islamistická sekta, která svými sebevražednými útoky na Izrael způsobila strašlivé utrpení a bídu především svých vlastních ujařmených soukmenovců, ale v černobílém vidění levice se nachází na správné straně. Utlačovaní zlo nepáchají. Ať žije vláda šaría! Je to neuvěřitelné, že se genocidní nenávist uchytila v hlavním proudu západního myšlení, který si říká liberální – zdá se však, že se týká pouze Židů. Je to neuvěřitelný úspěch hnutí za delegitimizaci Izraele. Opakuje se prastará démonizace Židů, vždyť si o to koledují sami! Většina západních politiků právo Židů na sebeobranu stále ještě uznává, ale nachází se pod tlakem propagandy morálně nalomené veřejnosti a muslimských přistěhovalců, a tak jak bude v přelidněné Gaze přibývat civilních obětí, budou se ozývat hlasy na ukončení invaze.“