Článek
Citovaný článek rozhodně není ojedinělý, co se týče úvah o stranických vůdcích, o chybějícím vůdci současné opozice apod. Pokaždé, když je čtu mě na nich něco dráždí. Co to asi je? Předně to slovo. „Vůdce“ si i díky hojným televizním dokumentům o druhé světové válce, o tzv. „Třetí říši“ a hlavně o centrálním protagonistovi té katastrofy Adolfu Hitlerovi prostě vědomě i podvědomě spojujeme právě s ním. Může být, ale jen zčásti, nahrazeno anglickým leader (počeštěno lídr), ale nezdá se mi to šťastné. Vůdce přece potřebují organizované struktury spíše nedemokratického typu. Pak také, pokud je nějaká skupina po ztroskotání letadla uprostřed pouště nebo v podobných krizových situacích, které jsou nestandardní a nikdo není na takovou situaci profesionálně trénován, pak je logické, že se lidé intuitivně přimknou k někomu s vůdcovskými sklony a dispozicemi, silným sebevědomím, vírou v nalezení správné cesty z obtížné situace apod. Pokud se jedná o standardní společenskou situaci, byť obtěžkanou různými krizemi, a to je v dějinách lidstva prakticky stále, pak jsou objektivně zapotřebí vlastnosti osob tvořících organizované společenství, jako je profesionalita spojená s vysokou kvalifikovaností pro užitečné aktivity, solidní mravní integrita osob ve vedoucích funkcích a motivovanost ty užitečné aktivity vykonávat s vysokým nasazením.
Mimochodem, nějak takto byl v citovaném článku charakterizován právě Martin Kupka. Jako volič ODS budu tuto stranu volit právě proto, že je pan Kupka v jejím vedení. Nicméně zpět k původní otázce po potřebě vůdce. Vůdce má ANO v osobě Andreje Babiše. Vzhledem k charakteru tohoto organizovaného uskupení tmeleného mocenskými potřebami především právě toho vůdce a několika ambiciózních lidí kolem něj je jen přirozené, že musí mít Vůdce. Ten se jako vždy opírá o skupinu loajálních soukmenovců ochotných pro něj udělat prakticky cokoli. Je až děsivé sledovat, co všechno si ti loajální nechají od svého Vůdce líbit. Snášejí nejenom to, že smějí uplatňovat vlastní vůli a pronášet jen takové názory, které jsou plně souladné s těmi Vůdcovými, ale jsou ochotni strpět i otevřené urážky, ústrky či vulgární útoky. Byli jsme takových svědky mnohokrát.
Vůdcovský princip dobře funguje i v dalším politicky podivném uskupení, jako je SPD a k ní přidružené bizarní skupinky s neméně bizarními vůdci, Rajchlem například. Bez těchto Vůdců by se ta uskupení prakticky okamžitě rozpadla a ponořila do zapomnění. V jistém smyslu specifické vůdcovské uspořádání spatřujeme i u Motoristů sobě. Bez typicky „vůdcovské“ postavy Filipa Turka by se vůbec nedostali do Parlamentu České republiky. Jaké to přináší důsledky pro naši veřejnou scénu vidíme v přímém přenosu. Právě tato stranička se svým „okouzlujícím prezidentem“ poskytuje nejeden empirický důkaz o pochybném faktoru vůdcovského typu. Spoléhání na charitativního vůdce, který nás vytáhne ze šlamastyky anebo k mocenským postům je přesně to, co není dobré spojovat s demokratickou politikou, s žádoucí politickou kulturou.
Vůdce je někdy potřeba v boji za zachování nebo naopak vybojování demokracie v konfrontaci s diktaturami jakéhokoli typu. Vždy mě v této souvislosti napadá silná osobnost Winstona Churchilla. Jenže jeho historie vynesla do čela státu právě v situaci epochální krize a přímého existenčního a existenciálního ohrožení tradičně demokratické společnosti. Že už ho ta společnost přestala potřebovat krátce po válce, kdy už ta nejhorší krize pominula, je pro bytostně demokratickou společnost signifikantní. Churchill si dodnes zasluhuje uznání i obdiv pro to, co a jak představoval a čím napomohl vyvést svoji vlast i demokratické společenství z extrémně obtížné situace. Jenže my nyní v takové naštěstí nejsme. A pokud bychom se v ní, například v důsledku působení agresivního násilnického Ruska ocitli, pak bychom museli vůdce podobného typu, jako byl W. Churchill teprve hledat. A rozhodně ne mezi těmi, kteří nyní jako Vůdcové svých partají vystupují.
Na základě uvedených úvah naznačujících argumenty proti vůdcovskému principu při provozování demokratických stran, dospívám k názoru, že je mnohem efektivnější, když jsou ty strany vedeny mnohými týmy politicky kompetentních a motivovaných lidí na všech úrovních jejich působení. Pro ODS se tedy rýsuje doporučení intenzivně pracovat právě tímto směrem. Nehledat charismatického Vůdce, ale cílevědomě budovat efektivní týmy, ve kterých se budou synergicky prosazovat a uplatňovat ty nejlepší vlastnosti a schopnost jejich členů. Vedle pana M. Kupky a spolu s ním například opakovaně vyniká pan Karel Haas, velmi zdatný ve veřejných diskusích, skvěle argumentující, působící profesionálně, kultivovaně a s osobní energií nutnou k úspěšné politické kariéře. Podobných osobností má ODS jistě mnohem více. Optimální by bylo, kdyby dokázaly působit jako silný názorově stmelený a cílevědomý celek. Právě tím, že nějaká strana (v tomto případě mám na mysli ODS) dokáže působit silně a přesvědčivě prostřednictvím mnoha svých výrazných osobností s vysokou úrovní politických i odborných kompetencí a lidských vlastností, může veřejnost přesvědčit, že je pro vedení státu ta nejvhodnější. Tedy, že nezávisí na jednom vyčnívajícím vůdci, co se bude říkat a dělat, ale že záleží na síle týmové synergie.
To obdobně platí pro celou současnou opozici. Copak je objektivně zapotřebí, aby v jejím čele stál nějaký titán zastiňující všechny kolem sebe? I ten největší vůdce může selhat, onemocnět nebo se třeba zbláznit, či něco ještě horšího, upadnout do pocitu svého nepřekonatelného gigantismu. Ten má přece vždy pravdu, a to ne proto, že by jeho názor odpovídal realitě, ale protože ho vyjadřuje právě ON, ó velký a neomylný. Takové mají v Severní Koreji, například. Zdá se, že se tomuto principu tak trochu přibližují i ve Spojených státech. Současné Rusko také má svého „neomylného a nenahraditelného“. Potřebujeme snad v demokratické společnosti něco takového? Máme připustit, aby se v nějaké modifikaci podařilo i našemu „velkému Vůdci“, vlastníkovi uskupení ANO něco podobného? Jistěže nikoli. Nepotřebujeme ani žádné velké vůdce v demokratických stranách, ani v opozici, ani nikde jinde. Politická velikost musí vycházet z poctivé a úspěšné týmové služby veřejnosti, z konstruktivního užívání mocenských prostředků, ze schopnosti přesvědčovat veřejnost solidností, kultivovaností, pracovitostí a zejména pravdivostí. Jednotlivců i demokratických stran jako celků.
Tedy namísto „nástupnického boje“ v ODS, o kterém píše citovaný článek, spíše očekávám, že tato strana vynikne a bude přesvědčivá svým sladěným, koordinovaným působením, něco jako dobře sehraný džezový orchestr, který ani nepotřebuje dirigenta. Takový orchestr bývá složen z vynikajících hráčů, kteří když dostanou příležitost k sólu, předvedou mistrovský výkon. Bylo by tedy moc dobře, kdyby se osobnosti v této straně soustředily na budování funkčních a silných týmů s vysokým „výtlakem“ a neztrácely energii ve vnitrostranických žabomyších půtkách. Pan Martin Kupka a třeba i v koučovacím spolupůsobení s profesorem Fialou a ostatními, dle jejich silných stránek a předností, by takové týmy mohl iniciovat, podporovat jejich funkčnost a úspěšnost. Žádný „Vůdce“ k tomu není zapotřebí.
