Článek
Bylo to obyčejné odpoledne na pražském Barrandově. Slunce se opíralo do betonu, tramvaje cinkaly, lidé spěchali z práce. Kateryna, matka původem ze Záporoží, šla se svou patnáctiletou dcerou. V tu chvíli ještě netušila, že domů dorazí se zbitým tělem, rozbitou důvěrou a doživotním strachem.
Mladý muž – podle svědků ve věku dvaceti, možná třiceti let – na ně zaútočil. Nejprve slova: „Ukrajinské k…y.“ Kouř z cigarety fouknutý ženě do tváře. Pak přišly rány. Tvrdé, bez slitování. Kateryna padala, bránila se, křičela. Viděla strach v očích své dcery. Viděla, jak se svět hroutí. A kolem? Lidé, kteří si to možná raději ani nechtěli všimnout.
Co vede mladého muže k tomu, aby mlátil ženu před dítětem?
Není to jen o něm. Je to o nás všech.
Takový čin nevzniká z ničeho. Je to výsledek nenávisti, kterou živíme, když mlčíme. Výsledek frustrace, kterou nikdo neumí uchopit. Výsledek vzorů, které učí, že muž je ten, kdo udeří první – a ne ten, kdo chrání.
Nenávist na sítích. Nenápadné statusy o „invazi Ukrajinců“. Vtípky o tom, jak „už zase berou dávky“. Komentáře pod články, které vyzní: „A dobře jí tak.“ A když to člověk čte dostatečně dlouho, začne tomu věřit. Začne cítit „oprávnění“ sáhnout po násilí.
Toxické mužské vzory. Influenceři, co učí, že ženská má držet hubu a sloužit. Že „pravý chlap“ se prosadí silou. Mladí kluci, co v tom hledají recept na respekt.
Frustrace a bezmoc. Život nejde podle plánu. Práce na nic. Holka ho nechala. Na účtu pár stovek. A tak potřebuje hromosvod. Někoho slabšího. Někoho, kdo „za to může“.
Lhostejnost okolí. Protože co bychom si komplikovali život. Protože „co kdyby měl nůž“. Protože „někdo jiný to snad řeší“.
Co to vypovídá o společnosti?
Napadl Ukrajinku. Ale klidně to mohla být Češka. Romka. Žena jakákoliv. Proč? Protože tenhle útok nebyl jen o národnosti. Byl o potřebě ublížit. Ukázat sílu tam, kde není.
Je to vizitka společnosti, kde:
- Respekt zaměňujeme za strach.
- Sílu za brutalitu.
- Slabost za něco, co zaslouží trest.
Kateryna má šrámy, které se zahojí. Ale co zůstane? Strach jít sama po ulici. Trnutí, když uslyší prudké kroky za sebou. A její dcera? Ta se naučila, že svět umí být hodně zlý.
A my ostatní? Možná jsme zase o kousek otupěli. Možná jsme si řekli: „Hlavně, že to nejsem já.“ Možná příště přehlédneme další ránu.
Dá se s tím něco dělat?
Ano. Ale musíme začít teď.
Nebýt ticho. Vidíš násilí? Neboj se přivolat pomoc. I anonymní hovor může zachránit život.
Vychovávejme jinak. Ukažme klukům, že síla není v pěsti, ale v tom, postavit se zlu.
Tlačme na stát. Ať říká věci pravými jmény. Útok na ženu kvůli původu není „výtržnictví“. Je to nenávistný trestný čin. A ten patří tvrdě trestat.
Odpojme se od nenávisti. Nereagujme na ty, co ji šíří. Neposlouchejme řeči o tom, jak „někdo nepatří mezi nás“.
Příště to může být kdokoliv z nás
Možná vaše máma, sestra, kamarádka. Možná vy. Mezi tím, co přijde rána – a co přijde záchrana – bývá jen jedna věc. Někdo, kdo se nebojí.
Zdroj původní zprávy: Seznam Zprávy – Rány byly silné. Slyšela jsem jen svůj křik, líčí napadená Ukrajinka
