Článek
Vybíháme po hotelové snídani lehce po deváté a po úvodním úseku kolem řeky se odkláníme do univerzitní čtvrti a k okraji města, kde nás již čeká velmi specifická krajina zvlněné náhorní plošiny, zde nazývané Meseta.
Celý náš běh k Atlantiku lze rozdĕlit do 4 bloků: Pyrenejský (P) - 8 etap
Meseta (M) - 4 etapy
Galicijský (G) - 8 etap
Atlantický (A) - 2 etapy
Zahájili jsme první etapu na Mesetě, mezi městy Burgos a León, běžecky a na čtyři etapy to není vzdálenost velká, asi jako z Prahy do Brna.
Na Mesetě je velmi důležitá voda a její rozvodný systém.
Kde je voda, tam je život. Fontána chrlí vodu do zavlažovacího kanálu.
Za severojižní dálnicí západně od Burgosu naposled přebíháme řeku Arlanzón, kde vidíme čápa lovícího žáby. 20. dubna jsem nad těmito místy letěl na trase Praha - Madrid (trasa byla vedena netypicky přes Paříž a Biskajský záliv), a uvědomil jsem si tak v plném měřítku rozsah Svatojakubské stezky a prostor s ní spjatých.
řeka Arlanzón
Cesta je dnes nejprve běžecky velmi kvalitní, asi od 16.km se zhoršuje, což je kompenzováno zajímavostí, závěr je opĕt běžecký po nefrekventovaných silničkách. V krajině jsou vidět desítky větrných elektráren, asi polovina z nich pracuje.
Nejprve probíháme vesnicí Tajdajos, kde si prohlížíme památník Mariana Diez Tobar - vynálezce kinematografu. Překračujeme řeku Urbel, za ní je zajímavá vesnice Rabé de las Calzadas. Za touto vesnicí se nachází strohý kamenný kostelík - Kaple Panny Marie Zázračné. V ní velice sympatická starší paní se za každého a s každým poutníkem zvlášť modlí a dává každému z nás jednotlivě požehnání a také malý přívěšek na památku. To byl zatím nejsympatičtější kostelík na trase! Potom už následuje stezka, nĕkdy i dosti kamenitá, skrz Mesetu.
Kaple Panny Marie Zázračné
Konečně zde máme pocit, že jsou kolem nás poutníci, které předbíháme, hustota je tak 5-10 poutníků na km, občas nějaký ten cyklista. Potkáváme Japonce, který právě přistává s dronem. Botanicky je to tu úžasné. V lánech obilí jsou mraky vlčích máků, nejrůznějšího bodláčí a lučního kvítí. Ano, jsou to všechno plevele, ale krásné. Na 22. km překračujeme říčku Hormazuelu a za ní ve vesnici Hornillos del Camino „obědváme“ každý plechovku Coca-Coly.
V druhé části trati zůstáváme již téměř sami. Již jsem si několikrát všiml, že poutníci obědem dosti odpadnou. Toto není pro nás běžce, proto klasicky nikdy neobědváme. Je třeba nejprve dotáhnout etapu až do finiše, a pak si člověk případně může dávat do nosu.
Meseta je velmi specifická, krásná, v nĕkterých místech jsme pozorovali vápencové útvary i krasové prvky v krajině. Jak to bylo napsáno u jedné ubytovny pro poutníky naprosto osamocené uprostřed krajiny: „Bez Mesety není Camino!“
Klesáme z vyvýšených poloh Mesety níže do vesnice Hontanas. Před vesnicí je kaple sv. Brigitty, u které mě moje dcera telefonicky informuje, že včera úspěšně složila státnice na matfyzu, je tedy bakalářkou obecné fyziky a směřuje k magisterskému a dalšímu studiu fyziky teoretické. Z radosti nad tímto úspěchem zapalujeme svíčku v kostele v Hontanas a jdeme do finiše v závěrečném silničním úseku.
Tři kilometry před cílem se zastavujeme u nádherné zříceniny bývalého kláštera sv. Antonína. Tam říkáme přítomnému chlapíkovi (přímo ve zřícenině je zajímavá ubytovna), že jsme z Prahy. On se nás divně ptá, kde to je, a když přemýšlíme, jak odpovědět, dává se do smíchu. Je to totiž Čech, který si působení v této zřícenině zvolil jako svůj aktuální smysl života. Je to zatím jediný Čech, na kterého jsme na naší cestě narazili. Ve středověku zde řád Antoniánů pečoval o nemocné postižené tzv. „ohněm sv. Antonína“, což byla otrava námelem z napadeného obilí, která se projevovala horečkami, střevními křečemi a celkovou slabostí.
Probíháme ruinami bývalého kláštera sv. Antonína.
A již tu máme cíl v Castrojerizu, ještě před ním však navštěvujeme další impozantní chrám sv. Marie.
V cíli si dopřáváme zaslouženou večeři s nealko pivem, já kuře na pivu a kastilskou polévku, moje žena vepřovou panenku a cuketovou polévku, to vše následováno dezertem ve formě prvotřídního, ale v našich končinách neznámého, borůvkového koláče.
Jaké jsou tedy naše posvátné předměty? Především je to moje běžecká čepice. Neumím si představit, že bych si při sportu jeden den neumyl hlavu, ale moje čepice se prát nesmí. Je zapocená, smradlavá, ale pokud tak zůstane (nevyprána), určitě doběhneme do cíle. Dále si z pověrčivosti s sebou nesu i korky z vín, které jsme po cestě vypili (zatím 3 kusy). Olga se zase rozhodla, že až do Santiaga poběží pouze v jednom tričku a nebude ho měnit za jiné. Možná pověry, možná nesmysly, štěstí ale budeme určitě potřebovat.
Statistika: 9. etapa
Burgos - Castrojeriz 41,0 km
obtížnost: lehká
počasí: jasno až polojasno, beze srážek, min 14 °C, max 20 °C.
CELKEM
uběhnuto 426 km
do cíle 591 km
