Článek
Dnes jsme spali na typické lepší poutnické ubytovně, ovšem na hotelovém pokoji, a máme k dispozici velmi lehkou snídani. Z takových nevýrazných snídaní bych dlouhodobě určitě umřel, ale pro jednou mi to snad neuškodí.
Máme suché prádlo! To včera nebylo samozřejmé, je zde extrémní vlhkost. Ale máme v naší koupelně instalován vysoušeč vzduchu. Fantastická věc, jen je třeba vylévat vodu z nádržky. Kdyby tohoto přístroje nebylo, byli bychom jako ve fejetonu Ivana Krause „To na tobě doschne!“, na který si v této situaci vždy vzpomenu.
Otázka zní, jak běžet. Na kilometrovnících k chrámu v Santiagu zbývá 52 km a nějaké drobné, udávají to na nich s přesností na metry. My ovšem nepoběžíme po stezce. Jednak je to pro silniční běžce příšerné, jednak se musím přiznat, že mi to množství poutníků, zvláště když halekají a zpívají, trochu leze na nervy, prostě jsme každý z jiného těsta. Stezka totiž před Santiagem ztrácí svoji intimitu, protože poslední asi stokilometrový úsek chodí největší množství lidí.
Volíme si alternativní cyklostezku po silnicích a silničkách, etapa se tím sice stane o několik kilometrů delší, ale lepší, než klopýtat přes kameny a motat se ve skupinách lidí. Navíc na trase již paradoxně není kromě městečka Arzúa, které oběhneme z jihu, příliš mnoho poutních zajímavostí. Naopak je zajímavé vidět zemědělskou krajinu a běžné vesnice mimo hlavní trasu stezky, kam bychom se jinak nedostali. Zvolili jsme trasu pro silniční kolo, a až na jeden asi dvoukilometrový úsek šotoliny a kamení a pár křivých dlážděných úseků je to opravdu více či méně kvalitní asfalt, takže jsme spokojeni. Navíc je dnes ideální běžecké slunečné počasí. Některé úseky jsou sice trochu frekventovanější a nepříjemné, protože po nich jezdí i nákladní auta, zejména jsou to úseky přiléhající k rozestavěné dálnici do Santiaga, kde se pohybují nákladní auta obsluhující stavbu, ale celkově se to dá vydržet.
Radost silničního běžce.
Zítřejší volný den v Santiagu potřebujeme jako prase drbání, dnes trpím vyloženě pocity asymetrie v tom smyslu, že mám dojem jako bych měl pravou nohu kratší (což samozřejmě mám, protože neexistuje člověk, který by měl obě nohy úplně stejně dlouhé). Již po osmi kilometrech si žádám ošetření a přetejpování malíčku na pravé noze, který trpí malým otlakem. Olga zase v Galicii trpí alergickou rýmou, pro tu jsou zde ideální podmínky, výskyt nejrozmanitějších druhů trav, dnes se to však již lepší a při běhu kolem eukalyptových lesů dokonce moje žena cítí jejich vůni.
Běhat v zelené Galicii je radost.
Krajina a vesnice jsou půvabné, pohybujeme se ve zvlněných zelených kopcích 400-500 mnm. A to zemědělství! Tím tu krajina žije. Malá pole kukuřice a v každé vsi nejméně jeden (ale někdy i dva nebo tři) kravín přiměřené velikosti. Lidé jsou všímaví, jeden pán v dodávce zastavuje a ukazuje nám pramen vody. Vidíme pár cyklistů, ovšem na běžce tu, zejména psi, moc zvyklí nejsou. U každých otevřených vrat, a že jich tu je, jdeme proto raději krokem. V jedné vsi vidíme dva pejsánky, které jsem označil jako dva největší blbce na stezce. Jeden napíná řetěz, který ho drží u boudy tak, že se asi uškrtí, druhý je zase u vrat s bočním posuvem, do kterých naskakuje takovou silou, že se kovová vrata výrazně prohýbají. Vždy lze jen zahlédnout hlavu tohoto blba nad vraty při jeho výskoku do výšky. A to, prosím, jdeme kolem nich krokem.
Takové malé vodojemy jsou zde ve vesnicích velmi časté.
Nádherná nemovitost mě láká ke koupi. I se psí boudou!
Typický kravín na galicijské vsi.
Konečně jsme blízko letiště v Santiagu, kde za šest dní zahájíme naši cestu domů. Letiště je položené v severojižním směru, starty probíhají za standardních podmínek na sever, ranvej je položená z jedné strany na jakémsi valu. Celkově letiště svým lesnatým okolím trochu připomíná letiště v Karlových Varech. Jsem mile překvapen, že na rozdíl od předchozích měst je tu i relativně četný provoz. Jen za dobu našeho oběhu severní strany ranveje jsme napočítali šest startů (Iberia, Ryanair, Vueling).
Interiér kaple sv. Marka nad Santiagem.
Jsme v Santiagu po 939 km běhu!
Jestě nás čeká výšvih na hřeben před městem, kde běžíme přímo kolem domu, kde budeme bydlet noc před odletem. Potom již následuje kaple sv. Marka, kde se zastavujeme a do průkazů dáváme razítko na předposlední volné místo. Jak to krásně vyšlo! Poslední volné místo vyjde na razítko v katedrále v Santiagu. Hned za sv. Markem se otevírá výhled na město a kolem parku Monte Gozo sbíháme dolů. Věže katedrály jsou vidět ze vzdálenosti asi 4,5 km. Nakonec to byla dlouhá etapa, jen o pár stovek metrů kratší, než ta nejdelší do Leónu. A jak mi přála kamarádka, byl to dnes velký požehnaný den s grandiózním doběhem!
Statistika:
20. etapa Melide - Santiago de Compostela
délka: 57,2 km
obtížnost: těžká
počasí: jasno, min 16 C, max 23 C
CELKEM
uběhnuto: 939 km
do cíle: 96 km
