15.den (12.etapa) Sahagún - León, 58 km, polykači kilometrů

Začínáme vydatnou snídaní na hotýlku, kde jsme ubytováni. Zdá se, že žaludek je již silný, ale zdání klame, vydatná snídanĕ nebyla nejvhodnĕjší, a celé dopoledne proto budu trpĕt bolestmi břicha.

Čeká nás dnes nejdelší etapa bĕhu, etapa, jejíchž všech částí se pěší poutníci bojí, protože bývají psychicky nejnáročnĕjší. Prochází totiž buď monotónní rovinatou krajinou, nebo velmi rozsáhlými předmĕstími královského mĕsta León.

V devĕt vybíháme ze Sahagúnu a zjišťujeme informace o silných bouřkách, které se přehnaly přes Českou republiku. Zde v provincii León, vysoko na náhorní plošinĕ Meseta, je velmi příjemné počasí, prakticky bĕžecký ideál a asi zatím nejpříjemnĕjší den (ale doopravdy nepříjemný ještě vlastnĕ nebyl), teplotou i oblačností.

Vybíháme z rázovitého mĕstečka Sahagún a upřesňujeme si informaci, kterou včera hlásalo auto projíždějící kolem hlavního námĕstí. Dnes bude v Sahagúnu cirkusové představení a kolem cirkusových stanů bĕžíme.

Ačkoliv mám zažívání nadmuté kozy, bĕžíme pomĕrnĕ rychle po silnicích a zpevnĕných cestách. V krajinĕ blízko nás vidíme prosvištĕt rychlovlak AVE. Všímám si, že dnes je na stezce mnoho Japonců, pro které představuje Svatojakubská pouť atraktivní cestovatelský a poznávací cíl.

Na 11.km dospĕjeme do vesnice Bercianos del Real Camino, kde se vyskytuje celá řada domů z typických nepálených cihel, jejichž produkce byla vázaná na výskyt zvláštní suroviny, žlutohnĕdé jílovité půdy. Z nepálených, pouze na vzduchu sušených cihel byly dokonce stavĕny i kostely. Nepálené cihly však nevydrží všechny požadavky moderní doby, a tak kdysi impozantní kostel v této vesnici se v roce 1998 zřítil tĕsnĕ před plánovanou rekonstrukcí. Na památku z nĕj zbyla pouze jedna čelní zeď. Rozpadlých staveb z tohoto materiálu je však vidĕt více. K vidĕní je však také takový dům na prodej. Je to opravdu nádherná vĕc, takový dům na prodej z tĕchto „vepřovic“ (v další vsi jsme vidĕli jiný, který mĕl do nepálených cihel novĕ zabudovaná plastová okna, což byla krása). Zastavuji se a chvíli uvažuji, že bych to na důchod koupil a „pĕstoval“ zde kozy, ale potom si to rozmyslím (s tím, že se porozhlédnu po nĕčem vhodném v Galicii, kde budou vĕtší možnosti) a kupuji radši v blízkém obchůdku každému první pixlu Coca-Coly na spravení žaludků (já mám potíže velké, Olga malé, ale to nic nemĕní na faktu, že jsme se předevčírem nĕčím kontaminovali - jsem si témĕř jist, že to byla nebalená tuňáková taštička zakoupená v baru). Trpím tedy značnĕ dál.

Na 18. km vbíháme do mimořádnĕ zajímavé vsi El Burgo Ranero, což znamená španĕlsky nĕco jako „žabí tržní mĕsto“. Dúvodem tohoto názvu je hojný výskyt žab, čehož příčinou je zase výskyt speciální jílovité zeminy nepropouštĕjící vodu, a umožňující tak tvorbu jezírek pro žáby a také zmínĕnou výrobu nepálených cihel. A opravdu v lagunách v centru obce je to učinĕný žabí koncert. Na okraji obce kupujeme plechovky Coca-Coly č.2, k čemuž jako bonus dostáváme sáček slaných chipsů. To pro mne dnes nebude, ale Olga je s chutí zkonzumuje. Kostel je bohužel zavřený, ale máme štĕstí jako hrom, při občerstvování najednou přifrčí chlapík na kole, otevírá kostel a zve nás dál. Dostáváme razítka, spolu s dalšími nĕkolika poutníky, pán je trochu zmatený, a tak do jednoho průkazu dostávám razítko kostela dvakrát (bude to cenný unikát). V kostele zapalujeme ještĕ svíčku a hned poté chlapík z kostela mizí a opĕt ho zavírá.

My z této obce mizíme také, s vĕdomím, že nás čeká 15km úsek bez jakékoliv civilizace, tak řídké je zde v tĕchto místech osídlení.

Moje bolest břicha pomíjí, ale protože nĕjaký bĕžec na dlouhé vzdálenosti musí vždy trpĕt, začíná mít moje žena problém s bolestí v úponu kotníku k lýtku. Je to řešeno řadou způsobů jako je aplikace znecitlivujícího krému, pozřením hořčíku, nakonec i dvou tablet vitaminu I (= Ibuprofen), po dalších kilometrech přetejpováním, zmĕnou polohy vložky v botĕ, protahováním, ale v zásadĕ je úleva vždy jen mírná.

Ať už je to bolest břicha nebo nohy, bolest vĕtšinou jen bolí a žije si vlastním životem. Je třeba bĕžet a pohybovat se nekompromisnĕ dál. Zároveň, ale není rozumné příliš tlačit na pilu, spíše přejit na jakýsi bĕžecký volnobĕh. A tak dnes přijde ještĕ na 3. a 4. plechovku Coca-Coly pro každého, tentokrát na baru s ledem, jednou s jakousi slanou mikro jednohubkou (tapas), podruhé s olivami. Včera jsem v krajinĕ obdivoval úly se včelami (vidĕl jsem jich zde celkově velmi málo) a moje srdce včelaře plesalo, dnes mám pocit, že se sami stáváme včelami. Prakticky totiž celý den nejíme a pouze pijeme cukerné roztoky Coca-Coly a ionťáku Aquarius.

Vĕřím, že tento úsek cesty může přivést nĕkteré poutníky až k zoufalstvi, je to hezká, ale opravdu fádní a monotónní cesta. Pokud to človĕk nebĕží, ale jde, musí se zdát řada platanů javorolistých, vysazená pro poskytování stínu poutníkům, nekonečná.

My si bĕh zpestřujeme pozorováním přírody, letadel vzlétajících z malého, velmi zajímavĕ umístĕného, polního letištĕ u silnice, po které bĕžíme.

Až v mĕstečku Mansilla de las Mulas se objevuje nĕco nového, totiž impozantní mĕstská zeď postavená z valounů z místní řeky Esla. Přes tu vede za krásným zvláštním lesem na břehu historický most.

Ještĕ jeden historický most vede přes řeku Pormu a již se dostáváme na rozsáhlá předmĕstí Leónu, překonáváme nĕkolik dálničních obchvatů, bĕžíme stále po široké krajnici nekonečné silnice přes předmĕstí, kolem autosalonů, autolakoven, opraven aut, průmyslových podniků.

Nĕkomu by takový závĕr lezl na nervy, ale nám ne, jsme totiž silniční bĕžci. Taky jsme už hodnĕ dlouho žádného poutníka nevidĕli, ti to tady zapíchli dnes obĕdem.

Miluji (nĕkdy) dobĕhy z venkovské krajiny do velkého mĕsta, zde je ten povznášející pocit umocnĕn opuštĕnou velmi řídce osídlenou zemĕdĕlskou rovinou kolem metropole regionu. Miluji tyto finiše asi proto, že jsem mĕstský človĕk.

Ještĕ musíme zvládnout nákup potravin, a pak už nás čeká jen výstup do 5. patra (dům bez výtahu) k našemu pronajatému bytu. Je to vše supermoderna, včetnĕ vstupu přes aplikaci, která otevírá dveře domu i dveře bytu, vše totálnĕ bez osobního kontaktu s ubytovatelem. Japonci tvrdí, že každý človĕk se má každý den nĕkam posunout a nĕco nového se naučit. A to se nám dnes povedlo.

Úplnĕ nejlepší na našem bytĕ jsou jeho dispozice, které umožňují sledovat fotbal na velké televizní obrazovce přímo z proskleného sprchového koutu. Řeknu vám, že takovou vychytávku človĕk po 58 km bĕhu fakt ocení!

STATISTIKA

12. etapa Sahagún - León 57,8 km

obtížnost: tĕžká

charakter: nejdelší etapa

počasí: zataženo až skoro jasno, občas slabé mrholení, min 13 C, max 23 C (až večer, přes den max 21 C pod mrakem)

CELKEM

ubĕhnuto 569 km

do cíle 452 km