Článek
Dnes jsme vstávali v půl sedmé a rozhodli jsme se, že se již sbalíme a po snídani v 500 m vzdáleném hotelu, který slouží jako stravovací zařízení pro většinu ubytovacích kapacit ve vesnici, se již nebudeme vracet zpět na náš hotýlek. Jednak je to zbytečná cesta zpátky, jednak nás večer po cestě z večeře nepříjemně obtěžoval po vsi volně pobíhající pes. Když jsme šli do restaurace, byl zcela v pohodě, myslel jsem si „to je ale hodný pejsek“ (nějaká směska velikosti německého ovčáka), když jsme šli zpět, vrčel na nás a dorážel (byl to blbec) a musel jsem mu zahrozit větším kamenem. Tento zážitek jsem si chtěl ráno nechat ujít, naštěstí ráno „pejsek“ asi ještě chrápal.
Sbíháme po silnici z hor do vesnice Molinaseca. Cesta je to nádherná, kolem plno zelených údolí a stromů, často jsou to „jedlé“ kaštany. Občas kolem nás prosviští cyklisté ve sjezdu, no tento sport, pokud jde o sjezd, by asi pro mne nebyl.
Poslední kilometry před Molinasecou sbíháme podél impozantního kaňonu řeky Meruelo.
impozantní kaňon řeky Meruelo
Oba místní kostely v Molinasece jsou bohužel otevřené až od jedenácti. Probíháme městečko, nejhezčím prvkem je Most poutníků, který právě řemeslníci opravují. Další cesta vede kolem města Ponferrada. Myslel jsem, že to nebude příliš zajímavá partie, ale opak je pravdou, krajina je celou dnešní etapu extrémně členitá, tolik údolí a předělů se jen tak nevidí, těžko se odhaduje, kam vlastně poběžíme.
Molinaseca - Most poutníků a kostel sv. Marie
Celá oblast je zaměřená na pěstování ovoce, vidíme především broskve, kdoule, fíky, hrušky a (trochu nečekaně) hodně vína.
Na 18. km doplňujeme v lékárně krém proti bolesti a zánětu a současně se na jeden a půl etapy odpojujeme z klasické verze Svatojakubské cesty a trochu si naši pouť plánovaně prodloužíme návštěvou zlatonosných hor u horské vesnice Orellán.
Sbíháme nádhernou úvozovou cestou zaříznutou hluboko do terénu (taková krása se jen tak nevidí). V následující vesnici Toral de Merayo nakupujeme v obchůdku a obědváme na lavičce u řeky Oza kanárské banány, sýr, typickou uzeninku s chlebem a vše zapíjíme plechovkou chlazené Coca-Coly.
nádherná úvozová cesta zaříznutá do terénu u vesnice Toral de Merayo
Závěr již půjdeme po silnici a dále po horských silničkách. Finiš bude v dnešním dusném teplém slunečném počasí brutální a pro moji ženu v některých strmých partiích před vsí Orellán prakticky neběhatelný. Toto se týká i samotného 1,5 km dlouhého výživného výběhu na vyhlídku Mirador de Orellán ve výšce 960 m. n. m. Výběh si užívám a příliš mi nevadí ani spršky osvěžujícího deště (naštěstí je bouřka s tím spjatá hodně vzdálená). Na seběhu na ubytování si ještě pochutnávám na volně rostoucích různých druzích třešní a již ubytováni pozorujeme večerní bouřkovou činnost s deštěm, potom již za tmy i vzdálenější blýskavici, není to ale nic divokého.
Mirador de Orellán
Celá oblast Orellán je součástí světového dědictví UNESCO. Oblast několika kilometrů čtverečních byla v dobách starého Říma vypleněna tak důkladně, že o tom ještě dnes svědčí bizarní terénní útvary. Zlato se hledalo velmi primitivně, avšak důsledně. Pod biči dozorců tu pracovaly celé armády otroků.
Statistika:
15. etapa El Acebo - Orellán
délka: 44,7 km
obtížnost: těžká
charakter: silniční seběh, zvlněný členitý střed a extrémně těžký horský výběh v závěru
počasí: min 14 C, max 28 C, jasno až oblačno, v závěru spršky
CELKEM
uběhnuto 706 km
do cíle 319 km
