Článek
Po večeru se špičkovým vínem se probouzím kolem třetí hodiny ráno a provádím rychlé předsnídání organismu pozřením dvou velkých pomerančů a jednoho koženáče (jablka - na Moravě říkáme „kůžeňáka“). Vytvářím si tak náskok v jídle, který bych později ráno jen těžko doháněl. Je to také ideální doba pro propíchnutí malého puchýře (na Moravĕ říkáme "plaskéřa") na polštářku pravého chodidla. Tento příjemný zákrok (není myšleno ironicky) provádím ostrými mikronůžkami, které jsme museli zakoupit v lékárně na stříhání tejpů. Odsávám kapalinku a hned je noha jako nová. Tejp si strhávám z pravé nohy (otejpovaní chodíme i spát), na ploše mezi vnějším kotníkem a patou, a místo mažu krémem s aktivní látkou diclofenac, to je fantastická věc. Ono se řekne „běžet“, ale to co děláme, je úplně jiná disciplína, než běžet rychle maraton. Únava se kumuluje den za dnem, každým z tisíců kroků. Rozhoduje každý detail, poloha nohy v botě na milimetry, možná i jejich desetiny. Boty jsme měli úplně nové, já v nich uběhl a ušel před cestou asi 30 km, Olga si je vzala dokonce jen poslední den před odjezdem do práce. Běžecké boty, pokud jsou typově odzkoušené, jsou dnes tak kvalitní, že žádné rozběhávání opravdu nepotřebují. Naše praxe zde to opět ukazuje.
Ráno vstáváme v sedm hodin a „vaříme“ snídani. Tedy moje žena. Hlavním chodem je míchanice z 12 vajec. Chce se ohlásit, že „máme problém“, vejce jsou již rozkleplá v pánvi a nejde spustit supermoderní sporák. Není ale koho se ptát. Dnes jsme nocovali v ultramoderně designovaném apartmánu v centru městečka. Trochu neosobní, vstup na několik kódů, které jsme obdrželi elektronicky. Olga zaslouží ocenění za trpělivost i erudici, neboť sporák nakonec po drahné době za pomoci jakéhosi návodu na internetu spouští (já už bych to dávno vylil z pánve do dřezu a přiznal porážku).
Co se zde musí ocenit, je fakt, že provozovatel nám zde zanechal lahev lahodného moku, Vino del Camino La Rioja. S lahví ovšem poběžím 98 km až do Burgosu, kde máme pozítří volný den. Střídmost a disciplína jsou strůjci úspěchu a naše konzumace alkoholu musí být velmi limitovaná.
Nájera - před klášterem sv. Marie. Místní vína jsou tak lahodná, že nechat lahev zde, by byl hřích. Proto navazujeme externí tašku. Takto pobĕžím témĕř 100 km do Burgosu.
Nájera, v arabštinĕ „místo mezi skalami“ se stala v době navarrských králů dĕjištěm zázraku. Jednoho dne na přelomu 10. a 11. století se král a vášnivý lovec Garcia Sanchéz III. rozhodl vypustit jestřába, aby mu ulovil koroptev. Později král uviděl oba ptáky, jak spolu pokojně pobývají v jeskyni před soškou Panny Marie.
Vybíháme v 10:11, a to je výborné znamení (Svatojakubskou stezku máme trasovánu na 1011 km). Po výběhu z Nájery nepotkáváme jediného poutníka. Cestu, která je pro nás cílem, máme sami pro sebe. Vysoko na obloze krouží supi a monitorují mršiny. Dnes jsme snad dost na výši, abychom se jimi nestali.
V zajímavé vesnici Azofra jsme v kostele svědky přípravy nedělní polední mše. Po poledni potkává Olga pána v SUV, který hledá na cestách ve vinicích zaběhnutého malého psa (bohužel jsme ho nevidĕli).
Na 11. km etapy se napojujeme na silnici N120, paralelku s rozestavěnou dálnicí do Burgosu. Silnice pozvolna, ale vytrvale stoupá. Konečně se přehoupneme přes kopec, kde stojí dvě torza budov, kdysi čerpacích stanic. Zde si Olga vypíjí své proteinové lattéčko od snídaně. Má to barvu zkažené obráběcí emulze, ale chutná to dobře. Můj oběd zde bude sestávat v rámci detoxikace organismu z jednoho špičatého rajčete, také zbytku od snídaně. Stále jsou kolem vinice a v dálce jsou ze všech stran vidět hory - půvabné sierry španělského vnitrozemí.
Můj obĕd dnes bude lehký. Pouze jedno špičaté rajče.
Z dálky nĕkolika kilometrů již vidíme 70 m vysokou věž katedrály v Santa Domingo de la Calzada. Podle pověsti se zde stal v 16. století zázrak, poté co byl německý poutník nespravedlivě odsouzen pro krádež. Soudce se u oběda odsouzenému mladíkovi vysmíval, že je živý asi tak jako pečená slepice na jeho talíři. Vtom slepice zázračně ožila a uletěla pryč. Posvátné slepice a kohout jsou dnes chovány přímo v katedrále v jakémsi klimatizovaném kurníku. Pokud kohout zakokrhá, když je člověk v kostele, přináší to prý štěstí - za našeho pobytu se to bohužel nestalo.
kurník s posvátnými slepicemi v katedrále v San Domingo de la Calzada
Závěr byl dnes děsivě úmorný a náročný. Bohužel běžíme ne po asfaltu, ale po šotolině, makadamu, gravelu či vyberte si, jak to chcete nazvat. Každopádně je to „plný těch zku… malejch kamínků“, které při tisícovkách došlapů způsobují pekelnou bolest chodidel a prstů. Asi proto se to jmenuje španělsky „camino“. A kdo trpí, bude spasen.
Nezdá se to, ale tenhle tvrdý povrch s kamínky je po desítkách kilometrů bĕžecké peklo. (slušnĕ řečeno)
zátiší se stavebním strojem na „caminu“ u rozestavĕné dálnice
Monolit, jako byl ve filmu Vesmírná odysea, označuje místo, kde vbíháme do již čtvrtého španĕlského regionu (Kastilie a León)
Zítra se nebude na co šetřit, řečeno slovy závodníků Tour de France, budeme nastupovat, půjdeme do úniků, pozítří je totiž první volný den! V Burgosu, metropoli Kastilie, největším městě na trase.
Večer jsme si v hotelové restauraci pochutnali na vynikajícím výběru z poutnického menu. Bylo to naše první teplé klasické jídlo po devíti dnech.
Statistika:
7. etapa Nájera - Belorado
délka 45,3 km
obtížnost: střední (kvůli povrchu překlasifikováno z "lehká")
počasí: jasno až skoro jasno
min 14 °C, max 28 °C (ale jen krátce, vĕtšinou příjemných 25 °C)
CELKEM
uběhnuto 332 km
do cíle 683 km
