Článek
Naše ubytování na východním břehu řeky Tejo je velmi pěkné a náleží k moderní zemědělské usedlosti, kde jsou kromě rostlinné výroby k vidění i krávy a koně. Vybíháme po chutné a vydatné snídani po 10 h, kvalitou a rozmanitostí patřila snídaně určitě mezi top ubytovatele. Od rána podle předpovědi přichází prudké přeháňky střídané sluníčkem. Čeká nás zpáteční přeběh mostu přes Tejo a potom už můžeme začít stoupat v serpentinách do města Santarém.
řeka Tejo z vyhlídky v Santarému
Zastavuji se ve městě ve dvou kostelech, zatímco moji spoluběžci spěchají vpřed. A dokonce ve druhém z kostelů získávám razítko do poutní knížky. Je tady sice všude deklarované 50. výročí diecéze, ale přítomnost razítek je vzácností. Na jižní straně města opět sbíhám k řece u malého betonového letiště.
interiér chrámu Panny Marie z Marvily, kde jsem získal poutnické razítko
Malé dvoumotorové letadlo provádí motorovou zkoušku a připravuje se na vzlet.
Camino je střídavě vedeno po silničkách a polních cestách mezi vinicemi. Počasí je extra dynamické, v silném proudění se neustále tvoří a zanikají mraky vypadající jako bouřkové. Směr větru však většinu dosavadních mraků eliminuje. Teprve pozdĕji vypadávají z mraků srážky.
Dnešní etapa probíhá podél řeky Tejo. I tam, kde jsme v bezprostřední blízkosti, však s řekou nejsme příliš v kontaktu. Většinou je totiž schovaná za valem, po jehož náspu vede alternarnativní cesta.
rozsáhlé vinice v nížině u řeky Tejo
Počasí je dnes dynamické.
Cesta je pouze pro nebojácné silniční běžce.
Zdržel jsem se na začátku v Santarému, a tak Olgu s Michalem dlouhé kilometry dobíhám. Ti dva běží dnes velmi usilovně a já je stahuji až do 21. km, kde na mě již čekají s plechovkou Coca-Coly. Opět se propadám, neboť se věnuji okolním zajímavostem. Svoje spoluběžce dotahuji opět na 26. km, kde pozorují čápy na komíně a opět mě zásobují plechovkou Coca-Coly.
přívoz na řece Tejo
působivé graffiti pod železničním mostem v Porto de Muge.
val u řeky Tejo
malé domky na portugalském venkově
Je vidět, že jsou Velikonoce, neboť zejména v protisměru potkáváme sem tam poutníka. Největší část jde sólo, a tentokrát i mladí lidé, někdo v páru. Ve skupince vidím jen Japonce, kteří jsou obdivuhodní. Je to už několikátá skupinka japonských poutníků, kterou zde v Portugalsku potkávám. Bohužel dnes počasí není ani trochu herpetologické. Což o to, slunce by střídavě bylo, ale dnes je zatím největrněji. Teď přichází mrak, vítr se zvedá, začíná krátký ledový liják. Musím nasadit pláštěnku a pokračuji, když vidím dvě postavy v pláštěnkách, moje spoluběžce, schoulené za deště u zídky, kde na mě čekají. Kolem 30.km se začínáme odchylovat od řeky Tejo, do oblastí polí a vinic protkanou vodními kanály. Dobíháme do města Azambuja, kde musíme v krámku vyřešit večeři a snídani. Budeme dnes nocovat v bytě v městečku Alenquer a večer již bude vše zavřeno. K večeři budou těstoviny s tuňákem v olivovém oleji, snídaně bude výjimečně sladká. Vše se musí připevnit v plastové tašce vně mého batůžku, protože dovnitř se již nic nevejde.
zemědělská krajina protkaná vodními kanály u města Azambuja
A jdeme do finále! Šest kilometrů podél železniční trati běžíme tak dlouho, že můžeme pozorovat celou sérii vlaků, od místních, přes regionální až po rychlovlaky, které v Portugalsku jezdí rychlostí 200 km/h. Cesta je zkraje pro silničního běžce děsivá, Olga s Michalem se opět drží vepředu, mám co dělat, abych je dotahoval. Louže jsou hluboké, snažím se je obcházet, ale poté, co se propadám až nad kotníky, už zcela rezignuji a „peru“ boty pohybem ve vodě. Oblast se nedá nikudy oběhnout, neboť jde o velkou průmyslovou zónu přiléhající k vojenskému letišti. Ale každá cesta má svůj konec. Odbočujeme na polní cestu podél toku Alenquer, který nás na sklonku dne dovede po nekonečném závěru do jedné z obytných čtvrtí města, kde budeme nocovat.
Vážení přátelé, dnes se nám to nějak protáhlo! (plus 3 km ani člověk neví jak)
doběh na sklonku dne
