Článek
Dnes ráno se loučíme s pohořím Daisen. Po osmé hodině vyrážíme na 222 km dlouhou cestu autem, které budeme vracet na místě vypůjčení, totiž na letišti Hirošima (kód HIJ). Budeme muset stihnout expresní autobus, který nás odveze na 60 km vzdálené rychlovlakové nádraží Hirošima. Na internetu je údaj, že zdaleka ne každý autobus z letiště jede na stanici Shinkansenu. Podle informací má jet ve 13:10. My máme po dojezdu na letiště asi hodinu rezervu. Vracíme auto a jdeme k odjezdu autobusů. Máme z pekla štěstí. Na tabuli vidíme, že poslední autobus, kterým stíháme náš Shinkansen, jede na nádraží rychlovlaku ve 12:30, což je za 3 minuty! Jako naschvál se mi nedaří koupit v automatu jízdenky. Jeden z řidičů nám však promptně přichází na pomoc a usazuje nás do autobusu v okamžik odjezdu. Ještěže tak! Kdybychom tento autobus nestihli, cesta na nádraží by se nám výrazně zkomplikovala.
Z rychlovlakového nádraží Hirošima nám v 14:43 jede vlak NOZOMI 34 směřující do Tokia. My z něj ovšem ve stanici Nagoya přestoupíme na vlak KODAMA 740, takový rychlovlakový courák stavící ve všech shinkansenových stanicích. Nelze si však představovat, že vlak staví v každé vísce, průměrná vzdálenost mezi všemi rychlovlakovými stanicemi je asi 30 km. Courák nás doveze do stanice Shin-Fuji, která je výchozí rychlovlakovou stanicí pro dopravu do oblasti japonské posvátné hory Fuji. Na této stanici vystoupíme v 18:36. Jaká je to rychlost a efektivita japonského dopravního systému! Za 3h a 53 min urazíme vlakem skoro sedmset kilometrů (683 km)! A to ještě s přestupem na zastávkový vlak!
.
Precizně vyznačené cyklotrasy v pohoří Daisen
Náš vlak KODAMA 740 přijíždí do stanice Nagoya. Je to takový „courák“ mezi Sinkanseny, staví na všech stanicích rychlovlakové trati. Všimněte si dosud uzavřených vrat pro nástup v bezpečnostní bariéře.
Na nádraží Shin-Fuji nastupujeme následující den do vlaku KODAMA 702 směřujícího do hlavního města Japonska.
Shinkansen znamená japonsky doslova „nová páteřní trať“. V praxi se však používá i ve významu označujícím vlaky po této trati jezdící. Přesmyčkou z kódového označení v japonštině se někdy v západních zemích má za to, že překlad zní „vlak-střela“. Střela to opravdu je. Vlaky běžně dosahují rychlosti 300 km/h, ale i více. Do budoucna jsou další velmi smělé plány - viz odkaz.
Cesta vlakem je mimořádným zážitkem a troufám si tvrdit, že na světě není v oblasti vlakové dopravy pokročilejší technologie ani organizace. Ačkoliv mám bohaté zkušenosti s cestováním vlaky v západní Evropě, kde ve Španělsku a Francii vlaky také překračují třistakilometrovou rychlost, musím konstatovat, že cestování v japonském rychlovlaku je přece jen o stupeň výše, a to jak z hlediska jízdního komfortu (velmi tichá jízda s prakticky nulovými vibracemi), tak i z hlediska prostoru. Uspořádání sedadel na tratích mezi Hirošimou a Tokio je 2+3 s uličkou uprostřed, prostorově jsou vagóny velmi velkorysé, bez problémů jsme si sedli i s našimi velkými zavazadly umístěnými před sebou na zemi. Pro extra velká zavazadla lze rezervovat předem speciální úložný prostor.
Samostatnou kapitolou je zázemí japonských nádraží, které je zcela nesouměřitelné s evropskými poměry (skutečně až na velmi velké výjimky). V Japonsku se vše, i ceny nemovitostí, točí kolem železniční dopravy, resp. vzdálenosti lokality od železničního nádraží a nádraží jsou vlastně města na kolejích nabízející nejrůznější služby od nákupních center po restaurace v měřítku nám evropanům neznámém. Všude jsou k dispozici prodejní automaty na nápoje, zmrzlinu a potraviny za velmi příznivé ceny.
Na naší cestě jsme využili rychlovlaků Shinkansen na trati mezi Tokio a Hirošimou celkem pětkrát, a to všech tří druhů: NOZOMI (znamená „Naděje“) jsou nejrychlejší expresy, které zastavují jen v nejdůležitějších stanicích, HIKARI („Paprsek“) jsou jakési shinkansenové rychlíky a konečně KODAMA („Ozvěna“) jsou couráky stavící ve všech stanicích, tj. v průměru po 30 km. Nepředstavujte si však, že ten courák jezdí pomaleji, to jen častěji staví, a protože brzdná dráha je uzpůsobena jízdnímu komfortu cestujících, průměrná rychlost klesá.
Musím konstatovat, že pokud bych se někdy vrátil do Japonska, cestoval bych výhradně vlaky. Dá se zařídit výhodná síťová jízdenka Japan RailPass. Vzhledem k itineráři naší cesty však pro nás síťová jízdenka neměla smysl. Jezdili jsme na jednotlivé jízdenky rezervované asi týden před cestou online. Jdou rezervovat, ale i na poslední chvíli v prodejních kancelářích na nádražích nebo v automatech, prakticky bez nárůstu ceny, jen ve špičkových termínech mohou být požadované jízdenky vyprodané.
Vlaky jsou velmi využívané s vysokou obsazeností. Přitom jejich frekvence je řádově větší než známe z železnic v evropských zemích. Vlaky jezdí od šesté hodiny ranní do půlnoci, noční doba je využívaná pro kontrolu, údržbu a opravy tratí. Na trase Tokio-Ósaka jezdí vlak Nozomi v průměru(!) šestkrát za hodinu, doplněn v 30ti minutových intervalech vlaky Hikari a v jiných 30ti minutových intervalech vlaky typu Kodama. Znamená to v průměru deset rychlovlaků za hodinu, ve špičkových časech samozřejmě i více, což představuje jeden rychlovlak v jednom směru v průměru každých 6 minut!
Vždy jsme jeli na minutu přesně. Odbavení je zcela automatické přes turnikety, monitorované supervizory, kteří pomohou v případě problémů. Na rozdíl třeba od Španělska neexistují před nástupem žádné bezpečnostní kontroly, ale každých několik minut prochází vlakem průvodčí, který při vstupu do vagónu vždy pozdraví cestující úklonem. Tento průvodčí nikdy nekontroluje jízdenky (což samozřejmě není při zavedeném způsobu odbavení třeba), ale hraje roli a má pravomoci železniční policie, chcete-li ochranky vlaku. Velmi bedlivě monitoruje cestující, obsazení sedadel, podezřelé chování nebo zavazadla. Cestující se chovají velmi tiše a ohleduplně, a to tu nejsou ani žádné tiché vozy jako u nás. I přes to, že patřím k velkým příznivcům letecké dopravy, musím konstatovat, že železniční doprava Shinkansenem je daleko komfortnější než ekonomická třída letadla a je i časově ekvivalentní volbou, určitě na vzdálenosti do 800 km, vzhledem k faktu, že není třeba být na nástupu na rozdíl od letiště s velkým předstihem, nemusíte mít zavazadla zabalená v „leteckém módu“ a vlak vás na rozdíl od letadla zaveze do centra města. Je však třeba počítat s tím, že ceny jednotlivých jízdenek jsou odpovídající ekvivalentní letecké dopravě. S narůstající délkou je výrazný cenový pokles v přepočtu na kilometr.
Byl to dnes příjemný, byť náročný den, a to včetně úvodní a závěrečné jízdy autem. Ráno jsme nevolili cestu podle navigace, ale podle vlastního úsudku silnicemi dálničního typu, které vedly nejprve po severním pobřeží ostrova Honšú kolem výběžku s jezery Shinji a Nakaumi. Potom se cesta stočila přes hory vnitrozemí s výškou kolem 1500 mnm , které jsme překonali systémem tunelů. V horách jsou mimořádně husté a zachovalé lesy s rozsáhlými původními porosty pro nás neznámého stromu kryptomerie japonské. Tzv. dálnice v Japonsku jsou velmi často pouze kvalitní obyčejné (dvojpruhové) silnice, kde je uprostřed umístěna bezpečnostní bariéra (jakási napjatá pevně vypadající kovová lana na kovových zabetonovaných sloupcích) s rychlostním limitem 70 km/h (!). Na standardní čtyřpruhové dálnici se jezdí obvykle s limitem 80 km/h, jen velmi výjimečně můžete jet rychleji. Ve městech jsou rychlostní limity nastaveny mezi 30-50 km/h. Řídí se velmi ohleduplně, jízdu v městských obastech jsem si vždy velmi užíval. Doprava je velice plynulá. Tolik moje snaha o rozšíření duševních obzorů tzv. „motoristů“, ať už je to kdokoliv, kteří si myslí, že znakem životní a ekonomické úrovně a vyspělosti dané země je možnost jezdit na dálnici bez rychlostního limitu. Určitě tomu tak není. V benefitech zákaznicky orientované společnosti je možno pokračovat. Konečné ceny benzínu v přepočtu 22 až 24 CZK na litr. Jediné, co je drahé, rozumějte přibližně stejné jako v západní Evropě, jsou dálniční poplatky. Půjčovny často pronajímají do auta dálniční elektronickou kartu, která umožňuje volný průjezd mýtnými branami. Úseky se přitom načítají na kartu a platí se při navrácení auta v půjčovně. Vypůjčení auta, to je v Japonsku radost! I na železniční stanici Shin- Fuji. Měli jsme rezervováno malé auto (Nissan March) v malé půjčovně značky přímo u nádraží. Slečna mluvila jen Japonsky, ale byla ochota sama. Komunikaci jsme zvládli pomocí předtištěných anglicko-japonských frází, které pro tyto účely mají připravené. Po 20 km jízdy hustou zástavbou v městské aglomeraci dojíždíme již za tmy na ubytování s výhledem na Fuji. Zítra je den D, výstup na vrchol. Máme jen jeden pokus a jediný den na něj. Uvidíme, zdali se to povede.
