Biologové a běžci v Japonsku - přijde buřina aneb vyvrcholení na Fuji

Vystoupit na Fuji není dnes jen tak, jak jsem si myslel. O tom mě informovala moje žena Olga dva dny před plánovaným výstupem. Plány na výstup jsem měnil. Původně jsme zamýšleli vystoupit na horu od severu z oblasti Pěti jezer Fuji, kde jsme měli rezervované ubytování. Několik týdnů před cestou však volím výstup z jihu, z důvodu lepší dopravní dostupnosti. Přijedeme přímo Shinkansenem a ušetříme čas, auto si musíme půjčit tak jako tak. Povolení k výstupu je zpoplatněno částkou 4000 jenů (asi 600 CZK) na osobu. Vše se řeší a platí online prostřednictvím aplikace instalované do mobilního telefonu. Z ekologických důvodů je vydáno maximálně 4000 povolenek denně. Protože jsou čtyři výstupové cesty (ačkoliv různě oblíbené), vychází na jednu cestu v průměru přijatelných tisíc lidí. My jsme nakonec zvolili jižní nejstrmější trasu Fujinomyia.

Po příjezdu na ubytování chceme jít co nejdříve spát, čeká nás totiž extra brzké noční vstávání ve dvě hodiny ráno. Ještě rychlá večeře, ouha až příliš rychlá! Při její přípravě dojde k politováníhodné události, ke které však dochází nejvýše jednou za deset let! Máme k dispozici dva kyblíky japonských nudlí na chilli (mimořádně chutný a výživný materiál - pět papriček z pěti možných) s určením pro mě a pro Michala. A dále jeden kyblík nudlí na kari, který si koupila Olga. Na chvilku polevím v soustředění a zalévám kari kyblík vodou (dáma první), do kterého však omylem umísťuji pikantní tekutinu příslušející kyblíkům s chilli. Ve finále to Olga odmítne jíst a zůstává na banánech a mně je udělen trest povinné konzumace obou kyblíků, tedy chilli i kari!

Čtvrt hodinky po deváté se dostáváme do postele, budík nařizujeme na 2:15, to znamená plných pět hodin osvěžujícího spánku! Probouzím se, natěšen již v 0:15, hora volá! Ale ještě rád upadám do spacího finále. Ve čtvrt na tři to zvoní naostro, vstáváme, snídáme a ve 3:45 vyrážíme autem k hoře. Silnice na parkoviště v nadmořské výšce 2400 m je klikatá a cesta je dlouhá 33 km, přestože vzdušnou čarou je vrchol vzdálen asi 15 km. Už svítá a svítání odhaluje horu, jejíž přítomnost a blízkost cítíme i v lese mezi stromy, odkud není vidět.

Máme velké štěstí. Dnes 10. července začíná sezóna výstupů na Fuji a do 9:00 je možné se dostat na nástup na výstupovou stezku vlastním autem. Od devíti již bude cesta z ekologických důvodů pro individuální dopravu na celé dva další měsíce (do 10. září) uzavřena a obsluhována kyvadlovým způsobem autobusy. V magickém čase 4:44 jsme na parkovišti, které je již skoro plné lidí vyhlížejících (přestože není odsud přímo vidět) východ slunce. Je to totiž magická hra světel, barev a stínů. Hora se probouzí jako bohyně.

Japonci horu označují výhradně jako Fuji-san, což je výrazem nejvyšší úcty. Jde o stále aktivní sopku s nízkou pravděpodobností výbuchu, k poslední erupci došlo v roce 1707.

Hora je považována za sídlo a svatyni bohyně Konohanasakuyahime, která je zobrazována jako krásná dívka a je uctívána jako ochránkyně před erupcemi sopky. Je také spojována s rozkvětem sakur, což je symbol jara a obnovy. Někdy je hora spojována s bohyní slunce Amaterasu. V jiných legendách sídlí na Fuji bohyně ohně, která žárlí na ženy a zakazuje jim dosáhnout vrcholu. Však také až do roku 1860 směli na vrchol vystoupit pouze muži, ženám to bylo zakázáno. Výstupy začínají od šintoistických svatyní v okolí, my však náš výstup z jižní strany začínáme u tzv. páté stanice ve výšce 2400 mnm.

Hlídkující trojici na počátku stezky ukazujeme QR kódy v aplikaci, ale jsme odkázáni do budky s personálem. Je zde jazykové i mentální nedorozumění. Nikdo tu nemluví jinak než japonsky. Všichni kroutí hlavou a tvrdí, že šestá brána výše je až do deváté hodiny ranní uzavřena, já kroutím hlavou a ukazuji v apce na telefonu jasný vstup na tuto stezku v intervalu třetí až šesté hodiny ranní. Nakonec, po konzultaci s dalšími lidmi, kteří nám tvrdí, že můžeme uzavřenou bránu obejít delší oklikou po úbočí hory, personálu národního parku tvrdíme, že nám to nevadí. Jsme označeni barevnými náramky a můžeme zahájit výstup. Já tedy absolvuji důležité intermezzo v kadibudce. Večer jsem snědl v nudlích tak obrovské množství chilli a kari, že by to normálního Středoevropana skoro zabilo, mně to však jen lehce nastartovalo trávení.

Výstup je zahájen. Stoupáme usilovně, udržitelným, avšak nekompromisním tempem. Docházíme k šesté bráně (stanici), která je ještě opravdu zavřená, ale dá se velmi jednoduše obejít, a hlavně všichni tudy chodí přímo a nikdo to neobchází po východním úbočí hory. Mentálně jsem tuto uzávěru vůbec nepobral, je to taková hra patřící do japonských pravidel, kterým zde ovšem nikdo nerozumí a nedovede vysvětlit, proč by se měla dodržovat.

Postupujeme výše a výše. Po šesté stanici následují dokonce dvě sedmé stanice (stará a nová nebo chcete-li dolní a horní), potom osmá stanice, devátá a tzv. devátá a půltá stanice. Desátou stanicí jsme nahoře na hraně kráteru. Na každé ze stanic je zázemí, obchůdek a placené toalety. Na osmé stanici nám postarší chlapík nabízí, že nás vyfotí na společnou fotku. Ukazuje se, že je to Švýcar, který si vzal za ženu Japonku. Ta prý má o něj obavy (vystupuje sám). Neodpustím si poznámku, že za dnešního pálícího slunce asi špatně dopadnu, protože jsem si zapomněl čepici. Švýcar mi hned nabízí svou náhradní (!), kterou ho vybavila jeho žena Japonka. Moje žena okamžitě vytahuje ze svého batohu moji „zapomenutou“ čepici (!) a chlapík konstatuje, že jsme oba šťastní muži, neboť máme skvělé ženy. Proti tomu nemohu protestovat. V 9:40 dosahujeme hrany kráteru a v 10:10 dnes, kdy je 10. července, dosahujeme vrcholu. Švýcar se s námi loučí, s tím, že spěchá dolů za svou ženou. My se vydáváme ve směru hodinových ručiček po obvodové cestě kolem kráteru, což obnáší bratru dvouhodinovou túru. Máme pocit, že počasí je zatím stabilní, i přes převěje mraků přes hranu kráteru.

Ve 12:08 máme kolečko kolem kráteru hotové a začínáme sestupovat. Na výstupu jsme vynikající, na sestupu tradičně slabí. Nahoru bych si běžecky troufal, dolů nikoliv. To totiž musí být člověk, jak říká Michal - „sjezdař“.

I zde je předpověď počasí velmi přesná. V 16. a 17. hodině mají přijít srážky, jak syn prorokoval: „Přijde buřina!“. Není nebezpečná, protože jsme již níže na sestupu. Hlavně však duní za horou. Než přijde bouřka, Olgu ještě zpovídá televizní štáb, který vystupuje první den letní sezóny na Fuji proti nám. Olga jim tvrdí, že výstup a sestup nejsou nijak zvlášť těžké. No, potom nevím, proč se dolů vlekneme ve stylu důchodců. Tou dobou je už Michal dávno dole a za deště, který sílí, ho nalezneme dospávat v autě. Večer ho oceňuji společným autovýletem k řece zejména za žábami. Počasí zůstává nestabilní, bouřkové, na obloze srší blesky. Měli jsme dnes šťastný den, bohyně hory stály totiž při nás. Nádhera!