Článek
Po včerejších především biologických exploracích bude dnešní den zaměřen na kulturní památky. Navštívíme chrám Kinkakudži (tzv. Chrám zlatého pavilonu).
Předtím opustíme tradiční ubytování v domě v japonském stylu, který vykazuje značné odlišnosti od evropských domů. V japonském domě se zásadně nechodí v botách a spí se na matracích na zemi, nikoliv na klasických postelích. Samostatnou kapitolou je lázeň nebo sprchový kout, který je celý ze dřeva s šikovně schovaným odtokem. Náš dům byl navíc speciální v tom, že byl téměř na lokálním vlakovém nádraží jako nádražní domek. Michal si tak ve svém pokoji mohl připadat jako přednosta stanice. Ovšem úplně z jiného světa jsou zde záchodové mísy, opravdu hightech, je to vždy na studium návodu. Samozřejmostí je vyhřívané prkénko, které svádí ke zlozvyku trávit na oné místnosti více času, než je zdrávo, v mém případě zejména čtením.
naše ubytování v Kjótu v tradičním japonském stylu
dřevěná lázeň se sprchovým koutem
mít výhled z okna jako přednosta stanice
Již od dětství jsem fascinován dopravními systémy. Zde v Japonsku je opravdu co sledovat! I na lokálních tratích je velmi hustá doprava, vlaky jezdí v několika vlnách za hodinu.
Naše dvě velká zavazadla necháváme v úschovních skříňkách na hlavním kjótském nádraží a vydáváme se k Chrámu zlatého pavilonu kombinací metra a autobusu, kde je zaveden zajímavý systém odbavení cestujících na výstupu.
Chrám zlatého pavilonu představuje repliku chrámu z 15. století. Postavena byla v roce 1955, lístkovým zlatem byla naposledy obložena v roce 1987.
Původní palác podpálil v roce 1950 bláznivý mnich. Ironií osudu to byla právě krása chrámu, která ho přivedla k buddhismu.
Událostí se nechal inspirovat spisovatel Jukio Mišima, který o ní napsal v roce 1956 knihu Zlatý pavilon.
Zlatý pavilon
Byť je v červnu v Kjótu o trochu méně turistů než jindy, kvůli teplému, dusnému a vlhkému počasí, je jich zde na náš vkus tak na hraně toho, co začíná být již nepříjemné, a tak se po prohlídce areálu rádi vydáváme do lesnatých kopců na okraji města. V Japonsku jsou velmi ostré přechody a kontrasty mezi městem a divokou přírodou. Zástavba rodinných domků přechází prakticky okamžitě do krásné a zdravě vypadající přírody.
ostré přechody města a přírody
Dvě hodiny před odjezdem Shinkansenu do Tokia se přesouváme na nádraží, kde máme dost času na oběd v restauraci. Jídlo je chutné, velmi rychlé a levné, obsluha extra zdvořilá a ochotná.
japonský oběd
Po první zkušenosti již bez problémů vstupujeme přes kontrolu na nástupiště. Podobně jako v metru se zde všude nastupuje přes bariéry, které se otevírají s příjezdem vlaku. Vše je precizně označeno včetně místa nástupu do jednotlivých vagónů dlouhé soupravy Shinkansenu.
Ačkoliv jsem velký příznivec letecké dopravy, musím konstatovat, že na vzdálenost Kjóto - Tokio (460 km) nemůže letecká doprava Shinkansenu vůbec konkurovat. Spoje jezdí každých pár minut a přepravní výkony i komfort jsou naprosto neuvěřitelné.
Shinkansen spojuje výhody vlaku a letadla, komfort, prostor, rychlost a krátké odbavení jsou výhodami vlaku na střední vzdálenosti.
Na poslední chvíli se rozhodujeme nejet až do centra, ale vystoupit již ve stanici Shinigawa. Je večerní dopravní špička a vidět dopravní systém Tokia v plném výkonu je naprosto fascinující. Mimoúrovňově i paralelně propojené systémy různých tras metra, japonských železnic, lokálních železnic s barevně označenými koridory pro nastupování. Všichni disciplinovaně čekají, a dokonce i my s velkými kufry si pro sebe urveme místo v lokálním vlaku a směřujeme k hotelu.
Musím ovšem konstatovat, že tolik lidí v dopravě jsem najednou ještě nikdy neviděl.
Zhangixalus arboreus
Hebius vibakari
