Biologové a běžci v Japonsku - 40. ročník Lake Saroma Ultramarathonu 100 km

Do města Monbetsu, kde budeme ubytováni, přijíždíme samozřejmě den předem. Závod se pyšní precizní organizací. Zásadní otázkou je, zdali bude na recepci hotelu doručený startovní balíček s číslem a dalšími náležitostmi. Organizátoři totiž nemají žádné závodní expo, kde by se vyzvedávala čísla, ale vše se striktně doručuje do místa bydliště, případně do místa ubytování podle požadavků jednotlivých běžců. Balíček na recepci je, i když o tom oslovený recepční nejprve neví, ale po chvíli zmatené komunikace je vše nalezeno. Můžeme tedy vyrazit autem na prohlídku prvních 30 km trati a potom k akváriu s tuleni, na něž nám dala tip paní domácí na farmě.

Pravidla závodu zdůrazňují maximální ohledy k okolí, na prvních 35 km trati se člověk nedostane autem. Maximálně se také dbá na čistotu prostředí formou specifických cedulí na kritických místech.

V jednu hodinu ráno snídám bílý toustový chléb s jahodovým džemem a jednu ovesnou kaši s malinami.

Dávám si ještě dva silné práškové hořčíky, s těmi šesti, co jsem snĕdl včera, bude můj organismus hořečnatými ionty tak akorát nasycen, nikoliv však přesycen, což by znamenalo jediné - průjem.

Na start (bude v 5:00) do městečka Yubetsu to máme 30 km, tedy půlhodinku cesty. Vyrážíme proto ve 3:15 autem z hotelu. Slunce vychází již drahně před čtvrtou, a proto se už nad Ochotským mořem vybarvuje čarokrásný úsvit.

Závod Lake Saroma Ultramarathon je velmi specifický a veskrze japonský. Webové stránky závodu https://saromanblue.jp, které uvádím pro mé případné české následovníky (přeji jim, aby byli hlavně úspěšnější a dopadli lépe než já), jsou výhradně v japonštině, byť dnes není samozřejmě těžké s pomocí překladačů, aby si je člověk přeložil. Přihlašování probíhá přes externí web tzv. Runnet Japan, který se dá překlopit i do angličtiny, protože je součástí globálního přihlašovacího webu Runnet. Přihlašovací procedura je však značně složitá, největší problém jsem měl s verifikací nejaponského emailu, musel jsem zvolit takový, kde byla minimální ochrana proti spamu. Ani zprocesování platby kartou přes japonskou banku nebylo zrovna uživatelsky komfortní, a tak mi celý proces přihlašování zabral na netu více než dvě hodiny.

Přihlašování se zahajuje až asi 4 měsíce před akcí, absolutní přednost mají mnohonásobní účastníci tohoto kultovního běžeckého závodu, následují obyvatelé z regionu, Japonska, a teprve poté, až na závěr, je přihlašování otevřeno i pro případné zahraniční účastníky. Je také třeba počítat s tím, že to není zrovna levná záležitost, startovné je cca 2-3× dražší než na obdobné akce v Evropě. Mohu však potvrdit, že organizace je precizní a zajištuje ji obrovský tým lidí a o běžce je všestranně postaráno. Kapacita závodu je pokaždé plně vyprodána (3300 běžců). Závod má ještě boční alternativní trať na 50 km, která je vedena z městečka Saroma do společného cíle v Tokoro. U nás by to bylo naopak, ale zde padesátku běží řádově stovky běžců, pro všechny běžce je primárním cílem hlavní závod.

Maratony a ultramaratony jsou zde v Japonsku nesmírně populární a tomu i odpovídá mimořádná kvalita startovního pole a dosahované časy.

Závod je specifický také tím, že je zcela vyloučená pomoc zvenčí ve formě doprovodu. Závodník si musí na trati vystačit zcela sám s občerstvovacími stanicemi, případně balíčkem s věcmi, který lze poslat do půle trati.

Doprovod po trati je v zásadě zakázaný a pohyb aut nežádoucí. Jde o silniční závod vedoucí z většiny po obvodové silnici kolem jezera, která je poměrně frekventovaná, doprava je navíc ještě zahuštěna vozidly a sběrnými autobusy organizátorů, které odváží odpadlíky.

S Olgou a Michalem se tak uvidíme jedinkrát na 46.km, a pak bychom se měli vidět až v cíli.

Od startu se běží hodně rychle, organizátoři mi přisoudili na startu druhý koridor B. Snažím se jít více do popředí, ale nepřepálit začátek, protože v teplejší části dne by se to mohlo vymstít. Rozpočítal jsem si čas na 9h, s tím, že uvidíme, jestli bude lépe nebo hůře v druhé půli trati.

To znamená průměr 5:24 na km, první kilometry však běžím v tempu lehce pod 5 min na kilometr i lehce pod 4:50.

Pětku dávám za 24:24, desítku mám za 49:58. Dostávám se do stabilního pravidelného tempa a běží se mi zatím lehce a uvolněně. Nemám ani plný ani prázdný žaludek. Jedinou slabinou bylo spaní. V posledních týdnech jsem měl extra nepravidelnou životosprávu, navíc často s nedostatkem spánku, nešlo prostě jinak.

Předposlední noc, která je před závodem vždy nejdůležitější, jsem však spal dvanáct hodin.

Poslední noc už samozřejmě taková není. Aby člověk mohl vstávat třicet minut po půlnoci, musí jít spát v půl šesté vpodvečer. I když je to těžké, dal jsem to, úvod a závěr spánku byl přijatelné kvality, ale uprostřed noci mně velice lezlo na nervy zelené světlo kontrolky klimatizace, bez které by se ovšem spát také nedalo. Suma sumárum, spánek jako na vodě. Uspěje však ten, kdo je flexibilní, dokáže absorbovat změny denních časů, časových pásem, životního rytmu a umí rychle přepólovat svůj denní režim ze sovy na skřivana.

Důležitý je u stovky 25. km, čtvrtina trati, tam mám čas 2:10, a to znamená při ideální lineární extrapolaci čas 8:40, a to by byl můj rekord na stovku.

Ještě třicátý kilometr je v pohodě, ale potom začíná krize, a to zcela nečekaná - teplé počasí. Nástup horka, na to, že je ráno, je až děsivý, alespoň se mi to zdá. Na 34. km důsledně respektuji pokyny pořadatelů, když močím v kadiboudě, nikoliv do příkopu, avšak potom to už se mnou začíná vypadat bledě.

S napětím vyhlížím 40.km, potom maraton, kde jsem za 3:55. To pořád není špatné, rozpočet mám na 3:50, problém je však v tom, že můj výkon padá naprosto šíleným způsobem.

Ale jede se dál. Vracíme se zemědělskou krajinou k jezeru. Už jsem si zvykl, že běžíme v odstavném pruhu při levém okraji vozovky odděleni kužely s auty do zad. Což je v Japonsku nelogické, protože se jezdí vlevo. Ale má to své důvody v organizaci ultramaratonu a koexistenci s dopravou kolem jezera. Řidiči jsou velmi ohleduplní, navíc v Japonsku se jezdí vůči Evropě velmi pomalu. Rychlostní limit je 80km/h, ale ten je málo kde, člověk je rád, když může jet sedmdesátkou, v obcích je rychlostní limit 40 km/h, na širokých ulicích bez přímého kontaktu se zástavbou 50 km/h.

Na občerstvovací stanici na 46.km se už motám, jak exkrement pod splavem, mnohokrát se polévám a nechávám polévat, ze speciálních naběraček k tomu určených, ledovou vodou. Dávám si led do čepice, hledám kadibudku a užívám si pár desítek vteřin pobytu v ní a znovu ven na slunce, znovu polévání vodou. Nechce se mi opustit bezpečnou náruč občerstvovací stanice. Jak mi bylo řečeno později, moje barva nebyla dobrá a o mém zlém stavu vypovídá hodně i to, že si nadšeně beru a pojídám kusy červeného vodního melounu, což bych za normálního stavu u běhu nikdy nekonzumoval.

Začínám citit, že to dnes nebude triumf, ale slušně řečeno kolosální průšvih. Ale je třeba bojovat dál, pořád se žije, cokoliv pod deset hodin bude přijatelné.Trať se začíná výrazněji vlnit, kopce jsou však dnes ve sluneční výhni peklo. Sbíhám na občerstvovací stanici na 52.km. Zase jsem jen magicky přitahován zázemím stanice, chladivý ionťák, mnoho ionťáku, dokonce s ledem! Chladivá voda z hasičské cisterny! A ještě si zajdu na záchod, do té příjemné kadibudky bez spalujícího slunce. To bude úleva! Jsem vůbec normální? Vždyť musím běžet, běžet, pokračovat.

To je to, co musím. Ještě chvilku si sednu na ty pěkné židličky do stínu. A nebudu tam sám. Už tam sedí pár běžců, co čumí do blba jako mimoni a zpytují svědomí. Zařadím se mezi ně? Dnes dokonce nesu i ledvinku s telefonem, gely a vitaminem I v tabletách. Stačí vytočit číslo na Olgu a je po všem. Nemáš šanci na rozumný výsledek, nedává ti to smysl, jsi běžecká mrtvola. Fakt se mi chce zpátky na tu rozpálenou silnici s hnusnými auty? Vždyť je tak kouzelné kochat se zde ve stínu hladinou jezera! A tak beru telefon a rozhoduji se, že se do cíle dnes nepodívám. Závod vzdávám popáté v životě. Někdy je to na celém závodění to nejtěžši, udělat racionální rozhodnutí, když jako ultraběžec musíte mít v principu posunuté vnímání, práh bolesti, a racionálně určitě neuvažujete.

V době, kdy jsem se rozhodl vzdát, žádné extrémní podmínky nebyly, pouhých 27 °C. O něco později však teplota roste na 31 °C, odpoledne 33 °C, dále od moře jsme naměřili dokonce 35 °C. Nepříjemný, v podstatě jednodenní extrém. Je můj výkon smůla, špatná životospráva nebo projev stárnutí? Možná od každého trochu.

Chci oznámit pořadatelům, že ze závodu odstupuji, ale zde na 52. km nikdo nemluví jinak než japonsky.

Ještěže máme umělou inteligenci a překladače. Jinak bych nepochodil. Anglicky se tady člověk fakt nedomluví, a to jsem zkoušel i mladá děvčata!

Po nějaké době komunikace pomocí překladače, mi pořadatelé dávají do ruky telefon s anglicky mluvící paní, která mi říká, že na příští velké občerstvovačce jsou rozhodčí a mohu tam předat čip ze startovního čísla.

Mezitím přijíždí autem Olga s Michalem a vyzvedávají mě.

Na příští občerstvovačce o vracení čipů nikdo nic neví, nikdo nemluví ani jen trošku anglicky.

S pomocí docela zábavné komunikace s překladačem na mobilu mě s čipem posílají do cíle.

Tak tam nakonec dojedeme autem. Po trati vidíme různé strategie běžeckého přežití. Někdo (jako třeba já) běhá co nejvíce na lehko, jiní zase v dlouhých legínách a rukávech, které si na každé občerstvovačce promáčejí vodou a udržují tělo v teplotním optimu pomocí chladivého obkladu.

Na rozdíl od japonského spisovatele Harukiho Murakamiho tuto stovku nedoběhnu. Čekal jsem zde vše, jen ne vedro, vždyť typická průměrná teplota na závod je zde 15-18 °C. Oslava narozenin se prostě nepovedla.

Ale nelze se vzdávat! Takto končit běžec nemůže. Zaměřím se na posilování, pravidelně budu chodit na jógu a budu rozvíjet zimní plavání. Ještě jednu závodní stovku rychle běžet musím. Příští rok na podzim v Německu, krásný Taubertalauf. A na další rok mám ještě svůj himálajský běžecký sen. Pak bych byl opravdu běžecky šťasten. Maratony budu běhat určitě dál, příští rok budu mít již čtyřicátý. A běhat si sám pro sebe budu tak dlouho, jak mi to zdraví dovolí.

The show must go on!