Biologové a běžci v Japonsku - díl 1: O čem mluvím, když mluvím o běhání

První knihu, kterou jsem od Murakamiho přečetl, je pro něj zcela netypické útlé dílo „O čem mluvím, když mluvím o běhání“. Filosofická knížka nazírající na vnitřní svět běžce, jeho motivy, zdaleka nejen o běhání, ale i hluboká filosofie o životě a jeho smyslu, o tom, proč tu vlastně jsme nebo můžeme být.

Ano, pan Murakami, říká se o něm, že mu nejméně dvakrát těsně unikla Nobelova cena za literaturu, je duší běžec, a to přesto, že je mu dnes již 75 let.

Zmíněnou knihu jsem dostal od svého bratrance Mirka, s kterým jsme toho něco naběhali, snad již před skoro dvaceti lety.

Míro, patří Ti velký dík, vážím si toho!

A potom jsem si začal kupovat další knihy a pomalu začal být vtahován fenoménem Murakami. Spisovatelem, který ve svých úžasných fantaziích propojuje východní a západní kulturu a ptá se po smyslu našeho bytí i konání.

Tak to v životě chodí, štěstí bývá jen náhoda, ale rozhodně přeje připraveným.

Haruki Murakami mě tak inspiroval k účasti na ulramaratonu 100km Lake Saroma na úplném severu ostrova Hokkaidó, protože ho sám běžel a poutavě o tom píše ve své knize. Pro mě to bude výzva tzv. „Fit for 55“, protože mně bude ve dni závodu 55 roků a 1 den.

Odjezdový týden byl opravdu příšerný. Neplánovaná porucha auta a následný odtah nám vzaly jednu noc spaní. Trpím trvalým spánkovým deficitem, a to není nic dobrého, ačkoliv ultramaratonec nesmí postrádat tvrdost a odolnost vůči spánkové deprivaci, cítím, že bohužel stárnu a ochota k nepohodlí a k nutnosti trpět každopádně slábne.

Stejně jako Haruki Murakami, když popisuje mladé dívky studující na americkém Harvardu, které potkává radostné a sebevědomé na výbězích u řeky a ptá se, zdali i on měl někdy v životě dny, kdy byl nekompromisně radostný, sebevědomý a výkonný, se i já ptám stejně. A mám radost, že stejně jako Haruki mohu odpovědět, že pár takových období v mém životě určitě bylo.

Jako vždy se těším na let. Už cesta je totiž v životě cíl. Na ten jsem se naladil už na zahradě po letošním medování u včel. Dnes, kdy už nejsou statické letecké koridory a letadla si létají podle jistých pravidel a omezení po optimálních trajektoriích jsem těsně po západu slunce pozoroval nádherně nasvícený velký letoun mířící na vysoké letové hladině přímo přes naši zahradu. Hned jsem nadšeně hledal na radaru a identifikoval Dreamliner Bangladesh Airlines. A nyní u psaní prvního dílu sedím v Dreamlineru Vietnam Airlines na trati Mnichov - Hanoi v sedmé a počínající osmé hodině letu právě někde nad východní Indií a směřuji nad Bangladéš a pozoruji z okénka noční bouřky a blýskavice doprovázené lehkými turbulencemi.

Celkem jsem se zrestartoval, člověk potřebuje málo, aby nakopl motory, spánek sice nestojí za mnoho, ale i chvilka osvěží a nabudí energií.

Celkem jsme ve vzduchu strávili 14 a půl hodiny. Bez dvou minut deset hodin trval krásný let z Mnichova nad Maďarsko po jižním okraji Neziderského jezera, přes Rumunsko nad Černé moře, kvůli napjaté situaci v Iránu jsme směrováni přes Baku a Kaspické moře, kde pro tmu končím rozjímání a pozorování. Osvěžen spánkem vidím v noci velká města v Indii a těším se na přistání v Hanoi.

Let Hanoi - Tokyo trval 4h 32 min a byl interesantní. V jihovýchodní Číně i v jižním Japonsku je teplé nestabilní počasí s vysokými mraky a i v cíli bylo 30 °C a hodně silný boční vítr. Přistáli jsme na tokijském letišti Haneda.

Můžete se těšit na jiný styl psaní než z běžeckých poutních cest. „Hon na ovci“ s centrem dění na ostrově Hokkaidó podle slavného Murakamiho díla totiž právě začíná!