Biologové a běžci v Japonsku - jak se chytají jedovatí hadi

Prales Yanbaru je nádherný. Ostrov nedosahuje žádných velkých nadmořských výšek, maximum je právě v Yanbaru, a to něco přes pětset metrů. Prales je působivý i ve dne, ale ta pravá nádhera a nejhlubší dojmy přichází právě v noci. Ale než se tam dnes dostaneme a oddáme se samotě, která je nejlepší pro biologická pozorování, vyrážíme na denní lokality.

Našim cílem je jedno boční údolí s říčkou v severní části ostrova v blízkosti oceánu. Lokalita by měla být vhodná na pozorování hada Ovophis okinawensis. Tento had má zajímavé rozmnožování. Vejce se po snůšce vyvíjejí v řádu pouze několika dní, a tak se tento had blíží živorodým.

Začínáme procházet stezkou kolem říčky a najednou slyšíme volat Michala, že hada vidí v dutině při břehu. Skutečně nevím, jak to ten chlap dělá, má na hledání hadů v přírodním prostředí mimořádný cit. Z pohledu laika to vypadá až na mimořádný talent a znalosti nebo dokonce nadpřirozené schopnosti.

Michal je v poloze ležícího střelce na břehu. Had je středně jedovatý, s ohledem na sílu a množství jedu taková jedovatější zmije. Není třeba s takovým hadem pracovat na háku, ale pořádná rukavice se určitě hodí. Michal na jednu ruku jednu takovou nasazuje, rukavici pracovní, měkkou, ale zpevněnou, prodlouženou na předloktí, zakoupenou v Hornbachu, já takové rukavici říkám svářečská.

Had je v dutině hodně hluboko, a proto je ho obtížné odtud dostat. Je třeba se dostat zezadu a odchytit ho za ocasní část. Jakmile je had venku, pramálo se mu to líbí. Vzhledem k tomu, že bezpečnostní opatření nemusí být nutně maximální a má dost prostoru, zjevně se to rozhodne využít. Důkladně otestuje parametry rukavice, do které se Michalovi s vervou zakusuje. Ale německá kvalita je německá kvalita, rukavice zůstává neprokousnuta, obstála v testu spotřebitele a Michal je uchráněn uštknutí. Chudák had se snažil zbytečně a vyplýtval trochu svého jedu (dvě větší kapky) nazmar.

Had se postupně klidní, stáčí se do klubíčka a je připraven spolu s fototechnikou k dokumentaci. V tomto místě je to docela řehole, na poloostrůvku u břehu řeky je místa jen pro dva lidi a z našeho břehu se tam musí přeskakovat, ale nakonec se vše zdařilo a nic jsme neutopili.

Michal hlásí další dva exempláře v dírách na břehu, které už, také z časových důvodů, necháme v klidu. Olga ještě pozoruje v říčce raky a úhoře.

Den pokročil a je čas vyrazit až na sever poloostrova Yanbaru, kde je ekocentrum věnované mimořádně zajímavému ptačímu endemickému druhu chřástalovi okinawskému.

Pták je to velmi pěkný a poměrně velký (jako koroptev), vypadá mile, ale nenechme se mýlit, je to velký bojovník. Je sám ve výběhu o 40 metrech čtverečních, protože kdyby tam dostal konkurenta, nemilosrdně by se servali.

Tento chřástal je endemitem ostrova. Jak bývá časté v evoluci některých ostrovních ptačích druhů, neměla pro něj investice do vývoje křídel žádné výhody, křídla mu zakrněla a stal se nelétavým ptákem.

Plně využívá biotopů na ostrově, zejména nízkých málo prostupných porostů v severní části. Národní park Yanbaru zajímavým způsobem koexistuje s několika vojenskými prostory, které k němu přiléhají.

Jedná se o jakési vojenské újezdy zřízené ještě za americké správy Okinawy, které jsou dnes velmi málo využívané a přispívají zvláštním způsobem k ochraně přírody.

Chřástalové jsou ponejvíce ohrožováni silniční dopravou, dále jedovatými hady a promykami (promyka zlatá), které byly paradoxně na ostrov vysazeny japonskou vládou z důvodu eliminace jedovatých hadů.

Jak už to tak bývá, tento odborně nepodložený experiment se zcela vymkl kontrole a dnes jsou po celé Okinawě kladeny pasti na promyky k jejich odchytu i likvidaci.

Cestou z ekocentra se zastavujeme na ještě jednom potenciálně zajímavém místě na lesní cestě v pralese na severu.

Potom již směřujeme na nejperspektivnější lokalitu pro hledání Habu - smrtelně jedovatého Protobothropse flavoviridis.

Pro hledání tohoto krásného hada využijeme horských silniček, které byly kdysi vybudovány jako přemostění severní části ostrova ze západu na východ, také snad jako podpora vojenských prostor. Dnes jsou prakticky nepoužívané, ta námi zvolená mimo jiné proto, že na ní došlo v důsledku splavů z bočního říčního koryta k nebezpečnému sesuvu. Na ten budeme muset dávat po setmění sakra pozor, pád do takové díry by byl totiž smrtelný.

Autem dojíždíme po horské silničce vedoucí k poslední vesničce, necháme ho na rozšířeném okraji silnice za jednou z četných zatáček.

Směrem do vesničky jsme viděli projet za několik hodin jedno auto, ověřujeme si, že na silničce, kde budeme hledat hady, opravdu vůbec žádná auta nejezdí.

Pozorujeme a dokumentujeme žáby, čolky i hady a v potoce dokonce vidíme ryby. Z hadů především lykodóny. Velmi nás potěší nález našeho odpoledního známého jedovatého ovophise s trojúhelníkovou hlavou v betonovém příkopu při okraji silnice.

Prostředí je zde výrazně sušší než na včerejších lokalitách. Stmívá se zde po západu slunce v 19:25, na konci třetí hodiny hledání asi ve 22:20 Michal volá: „Tam je Habu!“

A skutečně, v prudkém svahu silnice vedoucí po vrstevnici se plazí krasavec Protobothrops flavoviridis!

I když by člověk po jeho uštknutí nebyl hned v pánu, není radno jeho potenciálně smrtící jed podceňovat. Pracovat se s ním dá výhradně na háku. Had je průměrné velikosti, délky asi 1,5 m, ale zdá se velmi silný a je nutno počítat s jeho útočným dosahem. Však se také Michalovi výhružně staví, ale to je do jisté míry účel této hry, kdy se dají pořídit ty nejlepší záběry. Je také třeba dávat pozor na jeho útočné výpady, já osobně jsem poctěn dvěma. Michal musí být neustále soustředěný a ve střehu, nejen kvůli fotografování a natáčení, ale hlavně kvůli směřování hada pomocí háku. Had má totiž mimořádné smysly a vidí nás infračerveně. Nás a naše výkonné čelovky, které bohužel generují také spoustu tepla.

Krásné vyvrcholení akce, náš úkol zde byl skvěle završen!

Domů se dostáváme půlhodiny po půlnoci, já osobně do postele pak v půl třetí ráno.

Ultramaratony občas a  herpetologie vždy (kvůli převažujícím nočním pozorováním) znamenají nedostek spánku, který je třeba snášet a podávat při něm výkony. Je to ale i radost, jako dnes. Herpetologie se na této expedici velmi daří!