Článek
Dnes Hutterité žijí v komunitách na jihu Kanady a na severu Spojených států. Živí se výhradně zemědělstvím a hovoří mezi sebou starobylou němčinou. Ostatně jejich způsob života už více jak čtyři století zůstává jaksi zakonzervovaný v čase. Historické pouto je spojuje i s naší zemí. Téměř sto let pobývali na Moravě, než byli roku 1622 vyhnáni.
Zrozeni z reformačních proudů
Novokřtěnci se v Evropě především v Německu, Rakousku a Švýcarsku začali objevovat někdy v 16. století jako reakce na reformační náboženské proudy, které lomcovaly kontinentem. Nelze je chápat jako jednotné uskupení, existovalo několik odnoží, avšak měly společný především akt křtu, který na sobě nechávali provádět až v dospělosti. Druhý společný rys je ukrutná nenávist katolíků. Novokřtěnci jimi byli pronásledováni - páleni, topeni a krutě zabíjeni.
Hutterité, kteří svůj název odvozují od svého zakladatele Jakuba Huttera (1500-1536), proto roku 1525 prchli na Moravu. Tam fungovali v komunitách bez kostelů. Podle jejich názoru není nutné stavět Pánovi chrámy, vždyť Bůh je přece všude. Zakládali rozsáhlé dvory, kde fungovali na bázi sdílení v podstatě veškerého majetku, včetně oblečení. Byli zruční řemeslníci a uměli dobře hospodařit.
Ženy při práci
K místům, kde žili, neměli žádné vazby. Stěhovali se vždy, kdy jim jako pacifistům hrozilo zapojení do válečných konfliktů, které je nezajímaly. I to byla příčina jejich odchodu z Moravy dále na východ. Pobývali v Sedmihradsku, Valašsku, ale i na Ukrajině. Klid však našli až za oceánem, kam se přesunuli v 70. letech 19. století. Dnes jich tam žije zhruba v pěti stech koloniích asi 50 tisíc.
400 let prakticky beze změny, majetek mají společný
Současní Hutterité se stále drží starobylých zvyků a křest drží pevně ve svých rukou. Odmítají násilí a kromě obchodu se s okolním světem téměř nestýkají. Jednotlivé kolonie, kterým říkají Bruderhofs (bratrské dvory), mezi sebou komunikují, vyměňují si zboží a jsou propojené rodinnými vazbami. Striktně odmítají násilí.
Z pohledu zvenčí funguje komunita v jednotlivých koloniích velmi zvláštně. V čele skupiny stojí společně nejvyšší hospodář a kazatel, kterým je volně podřízena rada starších. Tato skupina určuje pravidla skupiny, rozhoduje o důležitých věcech i o tom, co se jejich děti budou učit ve škole. Výjimkou je angličtina, ta je v každé skupině povinná. Mezi sebou ale anglicky nehovoří. Nezříkají se moderních technologií, ale televize nebo mobilní telefony byste u Hutteritů nenašli. Nemají ani osobní auta, jen zemědělskou techniku a na jednu skupinu většinou připadá jeden nákladní vůz na přepravu úrody a někdy také mikrobus.
Struktura vlastnictví hutteritského majetku mírně připomíná utopistický komunismus. Soukromé vlastnictví v našem slova smyslu v komunitě prakticky neexistuje. Společné je vše. Jediný majetek, který lze u Hutteritů považovat za jejich soukromý, jsou jejich rodinná obydlí.
Sídlo jedné z komunit v Kanadě.
V celé komunitě probíhá život zcela organizovaně na systému sdílení v podstatě všeho materiálního. Muži pracují na polích, ženy vaří, děti se učí, pak se společně nají a tak to jde stále dokola. Jen na noc se odebírají do domků. Vůči okolí vystupuje jedna komunita jako jeden celek. Skupina má jeden bankovní účet, pozemky, na kterých hospodaří, patří také skupině jako celku.
Svět okolo Hutteritů prochází dramatickými proměnami. Ti, na rozdíl od striktních Amišů, kteří stále jezdí v drožkách, nejsou vůči pokroku imunní, avšak pouštějí jej k sobě jen velmi pozvolna.
Hutterité svůj způsob života a zvyky ani po čtyřech stoletích moc nezměnili. Zachovali při životě jazyk, kterým v Evropě už dávno nikdo nemluví. Přestože jsou nekonfliktní, někteří je nazývají sektou.
Zdroje: zzk.mkolar.org, gotquestions.org, časopis 100+1 historie 5/2021
