Článek
Pokud se po české dálnici vlečete v koloně nebo hustota provozu neumožňuje svižnou jízdu maximální povolenou rychlostí, není to zrovna příjemné. Na druhou stranu, v průměrném provozu, kdy je potřeba využívat levého pruhu (případně prostředního) k předjíždění nákladních a pomalejších vozidel, vám někteří řidiči mohou jízdu docela znepříjemnit, a to i přesto, že jedete maximální povolenou rychlostí.
Asi všichni, kdo pravidelně využívají tuzemské dálnice, vědí, o čem píši. Spěchající dravci zpravidla ve služebních superbech nebo passatech, ale i maminky v bílých SUV, dodávkáři či komicky působící tuneři vás v pruhu určeném pro předjíždění nechtějí. Jedete totiž moc pomalu. Pouhých 130 km/h! A tak máte za sebou vůz, který se vám nebezpečně „lepí na zadek“ a vynucuje si vaše zrychlení. Jste přeci v levém (rychlém) pruhu.
Jak to je ale doopravdy s překračováním maximální povolené rychlosti? Kolik řidičů vědomě či nevědomě nedodržuje předpisy? To je samozřejmě hlavně otázka na policii. Nicméně udělat si lze i vlastní obrázek, a tak jsem to vyzkoušel na jednoduché trase Praha - Plzeň po dálnici D5, kterou často využívám. Jde o zhruba 74 kilometrů dlouhý úsek.
Začátek trasy.
Během středečního odpoledního provozu jsem na všech místech, kde bylo možné bezpečně jet maximální povolenou rychlostí 130 km/h, respektive na dopravním omezení, kde byla povolena osmdesátka, tyto rychlosti využil. Přihlédl jsem i k odchylce tachometru a rychlost si kalibroval s GPS. Spolujezdec vždy při jízdě maximální povolenou rychlostí počítal osobní vozy a dodávky, které nás předjely, zároveň také počítal pomalejší auta, které jsme předjeli my. Vynechali jsme samozřejmě kamiony a nákladní vozy, stejně tak auta, která sjížděla z dálnice, nebo na ni vjížděla.
A výsledek? Začátek byl velmi ostrý. Ihned za Zličínem nás předjelo několik dálničních supů. U Berouna už byl stav 8:3 ve prospěch vozidel jedoucích rychleji než 130 km/h. V tomto úseku jednoznačně dominoval „výkon“ bílé octavie s firemním potiskem, jejíž řidič se zřejmě spletl a myslel si, že je v Německu. Za Berounem začalo aut na dálnici ubývat a skóre se poměrně vyrovnalo. U Zbirohu jsme byli dokonce na remíze. Před Plzní zase aut přibylo, ale přesto skóre bylo stále okolo nerozhodného stavu. U Rokycan jsme byli na 22:20 ve prospěch rychlejších vozů.
Výhru si ale nakonec odnesli předjíždějící řidiči, a to v poměru 32:28.
Asi nejšílenější manévr předvedl předjíždějící řidič vozu BMW 740i s německou poznávací značkou, který kousek před tunelem Valík téměř vytlačoval auta jedoucí před sebou.
Před jízdou jsem čekal, že skóre bude čítat daleko více aut. Nicméně pokud jsme nemohli jet maximální povolenou rychlostí, nepočítali jsme. Zejména mezi Berounem a Rokycany byl také malý provoz a vzhledem k jeho plynulosti jsme se drželi mezi stále stejnými vozidly a jen občas jsme byli předjeti nebo nás někdo předjel.
Jízda po D5.
Tento malý experiment samozřejmě nemůže ukazovat na celkovou situaci na našich dálnicích. Kromě dvou výše uvedených příkladů evidentně vysoké rychlosti jsme žádný další extrém nezažili. Většina automobilů, která nás předjela, jela pravděpodobně jen několik kilometrů v hodině nad limitem. Přesto jsme takzvané „lepení na zadek“ ve dvou případech zažili.
Proč je u nás tak zakořeněné překračování maximální povolené rychlosti? To je otázka spíše na odborníky. Z mého osobního pohledu jde o kombinaci stále mírných trestů (i při pohledu na nový bodový systém) za překročení rychlosti a i faktu, že na dálnicích nevídáme moc hlídek, které by tuto rychlost kontrolovaly.
