Článek
Van Butchell se narodil roku 1736. Hloupý rozhodně nebyl. Inu, jeho rodiče patřili mezi významné Londýňany, přičemž jeho otec dokonce vyráběl tapisérie pro krále Jiřího II. Vyučil se chirurgem, což byl obor, který ve své době zahrnoval především amputace, a tak připomínal spíše jatka.
Mladíka to ale táhlo ke stomatologii. Údajně kvůli vlastnímu problému s ulomeným zubem. Ať to bylo jakkoliv, Van Butchellovi se v tomto oboru celkem dařilo. Vyhledávala jej smetánka, která byla ochotna platit. Zuby trhal, vyráběl a pomáhal s bolestmi dásní.
Kromě toho ještě podnikal v oboru výroby zdravotnických pomůcek, které sám navrhoval. I v tomto případě byl úspěšný, a tak zbohatl.
Exhibice na pomalovaném poníkovi
Jenže Van Butchell měl sice skvělé znalosti a dovednosti, ale zároveň to byl podivín. Po Hyde Parku se oblečený celý v bílém vozil na šedém poníkovi, kterému namalovat fialové puntíky. Zvíře mělo před svým obličejem jakousi konstrukci připomínající roletu, a když doktor nechtěl, aby poník něco viděl, roletu zatáhl. Také nosíval obrovský a dlouhý plnovous. Během tohoto rituálu propagoval svoje služby.
Tato činnost by možná zůstala historicky zapomenuta, kdyby Van Butchell nepřišel s dalším kouskem, který byl tentokrát natolik výstřední, že stál za zápis do londýnských kronik.
Manželka ve vitríně
Poté, co se v roce 1775 stal vdovcem, nechal tělo své manželky nabalzamovat. Jednoho známého lékaře pak požádal, zda by mohl do jejího těla vpravit konzervační látky a její kůži dodat přirozenou barvu. To se také stalo. Chyběl jen hezký pohled, čehož docílil pečlivě připravenýma skleněnýma očima.
Mrtvolu poté oblékl do svatebních šatů, zapustil ji do menší vrstvy sádry v rakvi a tak ji nechal vystavenou ve vstupní místnosti svého obydlí. Dílo následně ukazoval přátelům, ale i zvědavé veřejnosti. Pro tu bylo otevřeno vždy od deváté ranní do jedné odpoledne s výjimkou nedělí. Jedinou podmínkou byla přítomnost vdovce. O samotě ji nikdo nesměl spatřit.
Zlé jazyky tvrdily, že celé to obskurní divadlo byl jen trik, jak ošálit manželčinu závěť, protože podle všeho byla v textu klauzule, která říkala, že smí využívat její majetek, dokud nebude pohřbená. A tak ženu nepohřbil, což by asi nebožka při psaní závěti nečekala. Někteří si také mysleli, že jde o do extrému dotaženou reklamu na jeho zubní praxi. Těžko říci.
Van Butchellova druhá manželka nedokázala dlouho žít v domě s ostatky své předchůdkyně. Muž po nátlaku souhlasil, že tělo přemístí do londýnského Hunterova muzea, které se zaměřuje na lidskou anatomii. Tam vydrželo až do roku 1941, kdy bylo zničeno během požáru způsobeným bombardováním.
Van Butchell zemřel v roce 1814. Za svůj život prý nikdy neřekl svým dětem jménem, pouze na ně pískal. Svým manželkám dovolil nosit jen jednu barvu, přičemž ta první si zvolila černou, druhá bílou.
Zdroje: