Článek
Společenská situace v poválečném Japonsku nebyla jednoduchá. Zdecimovaná země se ruku v ruce s bídou probírala z událostí v Hirošimě a Nagasaki. Děti, které rodiče nedokázali uživit, přibývaly. Interrupce byla tehdy v zemi vycházejícího slunce nemyslitelná, a tak se ústavy a dětské domovy plnily odloženými dětmi. Jenže ani tato zařízení nebyla finančně natolik zdravá, aby se o všechna nemluvňata bezpečně postarala.
V jiné situaci byla porodní asistentka Mijuki Išikawa. Ta děti mít nemohla. Se svým manželem Takešim však vychovávala chlapce, který vzešel z manželova předchozího svazku a také tři další adoptivní potomky.
Když skončila druhá světová válka, Išikawě už bylo 48 let. Narodila se v roce 1897 v japonském městě Kunitomi, ale z jejího předválečného života se toho moc neví. Vystudovala Tokijskou univerzitu a stala se porodní asistentkou v nemocnici ve městě Kunitomi. Později byla její ředitelkou a tuto funkci vykonávala i po válce.
Vymyslela plán, jak se zbavit starostí
Rodičky v porodnici vedené Išikawou odkládaly své děti. Nemocnice měla dobrou reputaci a zoufalí rodiče věřili, že v místním pečovatelském ústavu bude o děti postaráno mnohem lépe než v nuzných podmínkách, ve kterých se většina mladých párů ocitla. Jenže do zvrácené mysli ředitelky ústavu nikdo neviděl. Postupně se jí v hlavě začal rodit morbidní plán, jak děti „ušetřit“ starostí a ještě na tom vydělat.
Nemocnice Kunitomi na dobové fotografii.
Išikawa věděla, že vyhlídky kojenců na normální život nejsou zrovna růžové. Nebyli pěstouni a nemocnice po celém Japonsku nezvládaly pečovat o pacienty, natož o čerstvě narozené děti. Proto dlouho nebylo nikomu podezřelé, že v porodnici v Kunitomi umírají desítky nemluvňat.
Vražedkyně nejprve nechávala bezbranné děti bez péče. Ty zanedbané, vyhladovělé a dehydrované umíraly. Způsob, jakým Išikawa vedla porodnici, nenechal klidné porodní asistentky, z nichž většina dala výpověď, protože jejich stížnosti všichni ignorovali. Išikawa navíc požadovala od rodičů zemřelých dětí peníze za péči.
Do svých nekalých praktik vtáhla i svého manžela, který se snažil po rodičích obětí vymoci co nejvíce peněz. Přesvědčoval je, že za smrt dítěte jsou zodpovědní oni, protože jej přivedli na svět. Dalším komplicem v tomto děsivém případu byl doktor Nakajama, který falšoval úmrtní listy dětí a likvidoval další důkazy. Ikašiwě totiž brzy došla trpělivost s čekáním, až děťátko odejde na onen svět, a tak je začala bez ostychu vraždit. Sama údajně věřila, že pro ně dělá to nejlepší.
Vyvázla se směšným trestem. Kojence v Japonsku totiž nepovažovali za lidi
Do roku 1948 zavraždila 103 - 169 kojenců. Klec spadla, až když policisté při vyšetřování jiného případu nalezli ostatky pěti dětí. Pitva u nich potvrdila, že nezemřely přirozeně. Stopy je dovedly do pohřebního ústavu u nemocnice, kde Išikawa působila. Tam bylo objeveno 40 tělíček, dalších 30 těl v různých stupních rozkladu nalezli v přilehlém chrámu. Vražedná trojice tak byla rychle odhalena.
Přeživší nemluvňata při razii v porodnici.
Šokující vraždy nevinných dětí však byly potrestány stejně šokujícím způsobem. Išikawa po celou dobu házela vinu na rodiče a velká část japonské veřejnosti s jejím tvrzením souhlasila. V japonském právu tehdy neměla nemluvňata žádná práva a ve své podstatě nebyly nejmenší děti považovány za lidské bytosti. Vyslechla si tak směšný trest osmi let odnětí svobody. Její komplicové dostali polovinu. Všichni se odvolali, přičemž soud snížil dotyčným trest na čtyři, resp. dva roky žaláře.
Mijuki Išikawa po propuštění dožila v klidu. Pracovala jako prodavačka nebo realitní makléřka. Až do své smrti v roce 1987 tvrdila, že je nevinná. Bestiální vražedkyně nemluvňat zemřela v 90 letech. Její oběti však šanci na dlouhý život nedostaly.
Případ urychlil povolení potratů v Japonsku. Ty byly zákonem zlegalizovány v roce 1949.
Zdroje: absolutecrime.com; grunge.com; culturacollectiva.com
