Nová fakta o pralidech ukazují, jak moc nám byli blízcí

Pravěk je vůbec nejdelší období lidstva z pohledu současné periodizace. Trval miliony let a lze jej ohraničit obdobím, kdy člověk, nebo chcete-li jeho předchůdce, začal někdy před třemi miliony lety tvořit první kamenné nástroje až po okamžik, kdy se ve 4. tisíciletí před naším letopočtem začalo používat písmo.

O pravěkých lidech toho už bylo napsáno hodně. Ano, pračlověk v této předlouhé epoše začal využívat ke svému prospěchu oheň, začal malovat v jeskyních a také se pustil do systematického lovu či pohřbívání svých blízkých. Zvládl toho daleko více a některé z nedávno objevených faktů dokazují, že pohled na něj jako na neomaleného divocha může být tak trochu zkreslený.

Historici a archeologové již dlouho vědí, že pralidé věnovali svým nemocným blízkým veškerou dostupnou péči. Dokládá to mnoho nálezů zejména o užití bylin a i skutečnost, že lidé začali své příbuzné či členy stejné tlupy pohřbívat. V loňském roce je však překvapil nález ostatků v dnešní Indonésii starých asi 31 tisíc let. Tělu mladého člověka chyběla část nohy pod kolenem. To by nebylo nic neobvyklého, jenže podrobné zkoumání ukázalo, že končetina byla celkem precizně oddělena a konce holenní a lýtkové kosti nesly známky uzdravení.

Znamená to, že pralidé již měli znalosti a chirurgické zkušenosti s amputacemi. Řez kostí byl veden velmi rovnoměrně, pravděpodobně naostřeným kamenem. Podle všeho se jednalo o zhruba třináctiletého adolescenta, který amputaci přežil o celých šest let, načež zemřel, ale ne v souvislosti s chybějící končetinou.

Jak taková operace mohla v pravěku proběhnout? Pro pacienta to nemohlo být nic příjemného. Pravěcí chirurgové se museli postarat o nehybnost operovaného, také museli zamezit velké ztrátě krve, šoku z bolesti a samozřejmě infekci. Archeologové ale mohou jen odhadovat průběh zákroku. Určitě byl rychlý, přičemž chirurgové zcela jistě kontrolovali krvácení, a to buď uvázáním končetiny nebo kauterizací, což je opalování rány. Stejně tak důvod amputace zůstává v rovině spekulací, ale nejpravděpodobnější se zdá být fatální zranění nohy či postupující infekce.

Neandrtálský genom byl rozluštěn v roce 2010 a ukázal překvapivou skutečnost. Potvrdil spekulaci, že se neandrtálci a pralidé rodu homo mezi sebou pářili. V lidské populaci totiž stále přežívá asi pětina neandrtálského genomu. To není rozhodně málo na nějaké náhodné a výjimečné pletky, ale svědčí o dlouhodobém soužití rodinného charakteru.

Pozoruhodnou skutečnost představuje pouze přežívající mitochondriální DNA neandrtálců, kterou mohou svým potomkům předávat jen matky. To znamená, že pouze ženy druhu homo mohly s neandrtálci rodit reprodukce schopné potomky. Neandrtálské ženy se možná s našimi prapředky také pářily, ale buďto nemohly otěhotnět nebo rodily sterilní potomky.

Základy mnoha klasických pohádek, které sesbírali třeba bratři Grimmové, jsou mnohem starší, než si myslíme a jsou jen poevropštěnou verzí příběhů, které se v upravených šablonách vypráví již tisíce let.

Zmíněná Červená Karkulka je podle lingvistů příběhem, který se běžně vyprávěl již ve starověku v Asii a v Africe. Zkrátka zaměňte myslivce za obchodníka, vlka za lišku nebo jiné zvíře, ale stále máte ten samý příběh o dítěti vyslaném za příbuzným, které se dostane do nesnází. A to jsme stále v čase písma, v době kdy byly tyto příběhy zaznamenány. Kořeny scénáře však zaseli pralidé. Také potřebovali uspat své ratolesti, malinko je přitom postrašit a pak je uklidnit dobrým koncem.

Druh Homo sapiens se vyvinul v Africe před 200 tisíci lety. Možná i o něco dříve. Člověk dnešního typu se objevil asi před 40 tisíci lety.

Představte si hypotetický stroj času, který by takového jedince ještě jako novorozence přenesl do dnešní doby. Zvládl by se přizpůsobit? Ano. Zdravý a průměrně inteligentní jedinec by mohl třeba vystudovat vysokou školu nebo se stát automechanikem. Nějaká evoluce sice za tu dobu proběhla, ale žádné radikální odchylky se ani za 40 století neodehrály.