Článek
Ještě v relativně nedávné minulosti totiž umírali v rakvích předčasně pohřbení lidé. Nešlo přitom o žádné výjimečné situace, ale jak ukazují dochované dokumenty, jednalo se v podstatě o běžný jev, který znala většina soudobé společnosti. Movitější občané se dokonce snažili, aby se tato nepříjemnost nestala i jim.
Tafefobie - chorobný strach z pohřbení zaživa
Neúmyslné pohřbení zaživa je v dnešní době v podstatě nemožné. Lékařská věda je na takové úrovni, že mrtvého zkrátka pozná. Navíc převažují kremace. V minulosti však docházelo k situacím, kdy lékař omylem konstatoval smrt a tělo rychle putovalo do rakve. Stačilo, když dotyčný byl delší dobu v bezvědomí.
Četné dobové články zejména z 19. století, které přinášely příběhy omylem pohřbených, vyvolávaly mezi lidmi samozřejmě strach. Lékaři dokonce takový strach, nebo chcete-li fóbii, pojmenovali jako tafefobii.
Na konci 19. století byly senzacechtivé novinové plátky hlavně v USA plné zpráv o exhumovaných hrobech, ve který byla nalezena podivně zkroucená těla s vytrhanými vlasy a šíleným výrazem v obličeji. Vnitřní strany rakví byly poškrábané či okousané.
Staré rakve (ilustrační foto).
Několik doložených příběhů
V červenci 1890 informoval americký časopis The Undertakers' Journal o jisté rolnici, která skonala na hysterii v 7. měsíci těhotenství. 3. července byla uložena do boxu v márnici, nicméně v 5. července večer zjistili hrobaři, že musela nabýt vědomí, protože porodila a měla celé šaty krvavé a roztrhané. Žena ani dítě však nejevily známky života.
Hezký není ani příběh dívky jménem Collins z Ontaria z ledna 1886, který popisuje muzem v Houstonu. Ta byla pohřbena, avšak po několika dnech pochybností o její smrti byla rakev vyzvednuta ze země a nález všechny přihlížející šokoval. Mladé děvče leželo v ošklivě zkroucené poloze v rakvi a šaty měla celé potrhané. Ano, teď již byla mrtvá, ale nemuselo k ničemu takovému vůbec dojít.
Štěstí měl francouzský motorkář Angelo Hays. Ten v roce 1937 narazil po nehodě do zdi. Jeho tělo prý bylo tak znetvořené, že koroner nedovolil rodičům ani poslední pohled na syna. Pohřeb se konal tři dny po bouračce, ale vzhledem k jejímu vyšetřování muselo být za další dva dny tělo exhumováno. A ejhle, muž by stále teplý. V rakvi přežil jen díky hlubokému kómatu, protože nepotřeboval tolik kyslíku. Po několika operacích se následně zcela zotavil.
Jak se předčasnému pohřbení vyhnout?
Podobné události daly vzniku speciálním rakvím a zařízením, které by měly komukoliv pohřebnému zaživa pomoci dostat se v případě procitnutí zpět na svět. Už v roce 1868 vytvořil vynálezce Franz Vester rakev s úložným prostorem pro jídlo a systémem, který by umožnil oživlému dostat se ven z rakve. Levnější varianta pak byla vybavena zvonkem. Vynález se ale moc neujal.
Nákres rakve se zvonkem.
Až v roce 1896 měl jistý Angličan William Tebb dost šílených zpráv o předčasných pohřbech, a tak spojil síly s lékařem Walterem Hadwenem, mimochodem velkým odpůrcem očkování a Edwardem Perry Vollumem, mužem, který unikl pohřbení zaživa na poslední chvíli. Nejprve vydali brožuru Premature Burial: How It May Be Prevented (Předčasný pohřeb: Jak mu zabránit?), kterou prostřednictvím Londýnské asociace pro prevenci předčasného pohřbu distribuovali mezi občany. Publikace obsahovala metody, jak hrůzné smrti předcházet, například vyčkáním, až tělo bude jevit známky rozkladu, což sice bylo nehygienické, nicméně jednoznačné. Výtisk také obsahoval strašlivé příběhy o pohřbených zaživa, jež byly známé již od středověku.
Autoři brožury skutečně přispěli k osvětě nejen mezi veřejností, ale i mezi lékaři. Poté aktivně vybízeli parlament, aby schválil zákon, který by nakázal větší pečlivost lékařů před nařízením pohřbu. Poukazovali také na skutečnost, že jen v roce 1897 bylo v Anglii a Walesu pohřbeno 16 tisíc osob bez jakéhokoliv lékařského potvrzení, což vyloženě zavánělo neprofesionalitou a možností špatného zhodnocení stavu osoby, která je považována za mrtvou. Nicméně k prosazení zákona došlo až o sedm let později. Od té doby zpráv o zaživa pohřbených alespoň v Anglii razantně ubylo. Stejnou cestou se vydaly úřady i za oceánem a ve zbytku Evropy.
Doplňující zdroje:
