Sonderkommando. Inferno mezi zdmi vyhlazovacích táborů

Být nedobrovolným členem nacistického Sonderkommanda ve vyhlazovacích táborech znamenalo vrcholné zneuctění německými pohlaváry a téměř jistou záhubu. Před ní však bylo potřeba vykonat ohavnosti, na které ani nejkrutější nacisté neměli žaludek.

Pojem Sonderkommando ale nacisté téměř nepoužívali. Ve vyhlazovacích táborech to byli takzvaní „nositelé tajemství“, vězni, kteří žili odděleně od ostatních v mnohem lepších podmínkách. Jenže nešlo o žádné privilegium. Tyto vybrané skupiny měly na starost jedny z nejohavnějších činností v lidské historii. Pod hrozbou vlastní smrti museli tito lidé likvidovat zplynovaná těla dalších nevinných, pohřbívat ostatky po pokusech doktora Mengeleho a dalších sadistů.

Nacisté členy těchto zvláštních jednotek celkem pečlivě vybírali. Byli to převážně fyzicky i psychicky silní jedinci, kteří nezřídkakdy museli nedůstojně pohřbívat své příbuzné nebo blízké do hromadných hrobů s dalšími desítkami mrtvých, a nebo je pálit. Výhradně se jednalo o Židy.

Práce Sonderkommanda byla také časově vymezena na 3 - 4 měsíce, poté i oni sami skončili v plynové komoře, nebo s kulkou v hlavě.

Činnost Sonderkommanda ale nebylo jen pohřbívání zavražděných. Všechny vězně jdoucí na smrt svlékali a třídili jejich ošacení, po smrti museli jejich těla ohledávat a například jim trhat zlaté zuby. Část skupiny čistila plynové komory od výkalů nebo čistila pece od popele. Kdo toto odmítal, byl okamžitě zastřelen, nebo živý vhozen do pece. Muži v této zvláštní jednotce byli tak psychicky otupělí a zdeptaní, že pro ně mnohdy smrt znamenala spásu.

Nacisté se snažili činnost této skupiny ututlat, jak to jen šlo, a to i před ostatními vězni. Ke konci války, kdy už bylo jasné, že Německo nemá šanci na výhru, vznikla v rámci tajné Akce 1005 skupina, jejíž jediným úkolem bylo zamést stopy po masovém vraždění. To se naštěstí nepodařilo.

Peklo koncentračních táborů přežilo několik svědků, kteří se členy Sonderkommanda tajně hovořili a po válce mohli přinést svědectví o jejich činnosti. Dokonce bylo i několik mužů z těchto jednotek osvobozeno na konci války.

Významným přeživším byl Filip Müller. Tomu se podařilo v Osvětimi zmizet při likvidaci Sonderkommanda a vmísit se mezi běžné vězně, načež se dožil i osvobození. Jeho výpovědi o činnosti v táboře, kam se dostal roku 1942, zpočátku mohl jen stěží kdo uvěřit.

Ve své knize „Sonderbehandlung“, kterou později vydal, popsal, jak smrt nebyla vůbec tím nejhorším, co mohl vidět. Pracoval v krematoriu a rukama mu prošly stovky ostatků, a někdy i možná napůl živých bytostí, které musel na příkaz házet rovnou do ohně. Jednou prý i on sám chtěl skoncovat se životem, ale na světě jej držela touha svědčit o tom, co je schopný člověk člověku udělat.

Další a ještě zevrubnější popis činnosti této zvláštní jednotky přibližuje kniha Svědkové z továrny na smrt, jejímž autorem je trojice německých historiků.

Kde se v lidech bere zlo? To je otázka, která trápí vědce i filozofy. Asi nejvěrohodnější a hodně znepokojivou odpověď přinesl v roce 1971 takzvaný Stanfordský vězeňský experiment. Zlo je zřejmě v určité míře v každém z nás, a jakmile je mu dán volný průchod, v plné míře se projevuje.

Další zdroje: O. Lengyelová - Pět komínů, Příběh z Auschwitz