Článek
V polovině šedesátých let minulého století se polský Krakov zahalil atmosférou strachu. Ulicemi tohoto jinak krásného města se potuloval vrah, který si oběti vybíral zcela nahodile a v jakoukoliv denní či noční hodinu. Policisté si z počátku činy ani nespojovali, a kdyby se jimi Karel Kot vehementně nechlubil, možná bychom si dnes četli o ještě větší tragédii.
Nečekané potěšení na jatkách
Kota fascinovala krev odmalička. Narodil se v Krakově krátce po druhé světové válce a k zabíjení údajně přičichl již ve čtyřech letech, kdy se zatoulal na jatka. Fascinovala jej porážka zvířat a údajně již v té době si představoval, jak nože podobným způsobem protínají člověka. Celé své dětství pak trápil a zabíjel nevinná zvířata. Když přišla na svět do jinak spořádané rodiny sestra, začal trýznit i ji.
Ve škole se moc neprojevoval, prospíval však dobře. Mezi spolužáky byl ale neoblíbený, možná i šikanovaný. Vyfasoval dost nelichotivých přezdívek, z nichž některé mohly vypovídat o jeho chování - nálepek sexuální maniak či Al Capone se během studií nezbavil.
První vlna běsu
Prvně se Kot pokusil o vraždu v 17 letech, konkrétně 21. září 1964. Tehdy si v kostele vyhlédl osmačtyřicetiletou Helenu Velgenovou. Nic netušící ženu bodl dvakrát do zad, když se modlila. Ve chvíli, kdy oběť padala k zemi, Kota zahlédla, což se později ukázalo jako cenné svědectví. Velgenová totiž přežila.
O dva dny později si mladík vyhlédl osmasedmdesátiletou Franciszku Lewendowskou, kterou pronásledoval od tramvaje. Bodl ji do zad, také jej však zahlédla a i ona přežila.
Frustrovaný Kot byl z neúspěšných vražd celý nesvůj, a tak se o několik dní později znovu vydal s nožem do ulic. Opět se potuloval kolem kostela, a když uviděl stařenku Marii Plichtovou (86), vydal se za ní. Zezadu jí zasadil několik ran a utekl. Ani tentokrát si nebyl jistý, zda oběť náhodou nepřežila, a tak se druhý den vydal do místní nemocnice zeptat na svoji tetu. Žila, ale její stav nebyl dobrý. Když se útočník druhý den dozvěděl, že zemřela, byl celý bez sebe a dokonce o svém činu vykládal spolužákům. Ti jej však nebrali vážně.
Kot miloval nože (ilustrační foto).
Intermezzo
Kot se po vraždě odmlčel. Proč? To věděl snad jen on. Možná nechtěl být dopaden. Nicméně i tak se „činil“. Sehnal si arsenik a s cílem otrávit náhodné oběti vyrazil do jednoho z místních barů. Tam jed nalil do láhve octa na stole a jen náhodou se nikdo neotrávil. Poté nechal na různých místech Krakova otevřené lahve piva či limonády a opět doufal, že se někdo nápoje s jedem napije. Nenapil. Rovněž se takto pokusil otrávit i spolužáka ve škole, nicméně ten se na poslední chvíli rozhodl nápoj odložit, protože smrděl. Ve volných chvílích se pokoušel i o žhářství. Opět naštěstí bezúspěšně.
Návrat ke krvi
Arsenik a oheň evidentně mladého Karla nenaplňovaly, a tak už jako plnoletý znovu sáhl po noži. Po dalších čtyřech útocích, které skončily ve stádiu pokusu o vraždu, odporně usmrtil v únoru 1966 jedenáctiletého Leška Całka, který si bezstarostně sáňkoval. O dva měsíce později vyrukoval na další dítě, tentokrát šlo o osmiletou dívku, kterou rodiče poslali vybrat schránku před dům. Šílenec ji osmkrát bodl, holčička však jako zázrakem přežila, načež si Kot opět druhý den šel ověřit její stav do nemocnice. Údajně se dokonce ptal i její matky.
Městem se šířil začal šířit strach. Tentokrát už policisté tušili, že zřejmě půjde o jednoho pachatele, pro kterého se vzhledem ke krvavým zločinům vžila přezdívka Upír z Krakova.
„Umění, které nedokáže každý“
Na další útoky již Kot neměl čas. Kdyby se ale nechlubil svými činy dívce, do které se zamiloval, policie by měla o hodně těžší práci a vrah by zcela jistě s řáděním pokračoval. Dívka ihned vše oznámila a policisté začali Kota sledovat. Chytře ho ještě nechali odmaturovat, aby se nemohl vymlouvat na nepříčetnost, a den poté jej zatkli.
Vrah nic nezapíral. Podle vyšetřovatelů si dokonce výpovědi a rekonstrukce svých činů užíval. Oběti, které přežily a útočníka viděly, dokázaly Kota identifikovat.
Kot po zatčení.
Nakonec byl obviněn ze dvou vražd, deseti pokusů o vraždu (do tohoto výčtu se započítávají i prokázané pokusy o otravu) a z několika pokusů o žhářství. Soudní znalci jej shledali příčetným, avšak nepopírali, že Kot postrádá veškeré morální zásady. Byl si vědom, že je vrah, ale nepokládal se za zlého člověka. Děsivě znějí jeho slova, která pronesl během soudního procesu: „Utrpení je krása a způsobovat někomu bolest je umění, které nedokáže dělat každý.“
14. července 1967 byl Kot odsouzen k trestu smrti. Odvolal se a soud mu snížil trest na doživotí, načež se odvolal státní zástupce. Nejvyšší soud pak vrahovi znovu přiřkl smrt. Tentokrát definitivně. Rozsudek byl vykonán 16. května 1968. Kot prý na rozsudek reagoval děsivým výrokem. Podle něj to potěšení ze zabíjení za smrt stálo.
Některé zdroje uvádějí, že Kotovi byl po smrti odhalen nádor na mozku, který by mohl stát za jeho jinak těžko vysvětlitelným chováním. Žádný oficiální dokument však tuto diagnózu nepotvrzuje.
Zdroje: World's Most Evil Killers - SO3, E01 ; Murderpedia
