Zachránce matek: Ignác Semmelweis chtěl po lékařích, aby si myli ruce. Sklízel ale ostrou kritiku

Semmelweis se narodil v roce 1818 v Budíně, což je část dnešní Budapešti. Vystudoval lékařství na vídeňské univerzitě a krátce po získání diplomu byl jmenován asistentem porodnické kliniky ve Vídni. Jeho pracovní náplň tvořilo ranní vyšetření rodiček a pacientek, dohlížení na porody, učení praktikantů a vedení záznamů.

Klinika měla dvě porodnice, přičemž na jedné působili lékaři a studenti medicíny a na druhé porodní asistentky. Bystrý Semmelweis si brzy všiml, že v části, kde péči zajišťují asistentky, je až třikrát nižší úmrtnost rodiček na horečku omladnic. Věděl, že příčina nemůže být v neprofesionalitě lékařů a studentů, což jej vedlo k hledání jiného důvodu.

Brzy zjistil, že lékaři rodili ženy na zádech, kdežto asistentky na boku. Poprosil tedy porodní asistentky, zda by mohly přejít ke stejné metodě jako používají lékaři. Ve statistikách úmrtnosti se ale nic nezměnilo. Nezměnilo se nic ani poté, co poprosil kněze, který obcházel pokoje na lékařském oddělení, aby nezvonil na zvon. Semmelweis předpokládal, že může ženy děsit a ze stresu dostávají horečku.

Průlom v bádání nastal během roku 1847. Semmelweis tehdy vyvodil, že nesoulad v úmrtí rodiček může být zapříčiněn chováním personálu během směn. Lékaři a studenti začínali ranní směny pitvami žen, které v noci zemřely, z márnice se přesunuli do porodnice, kde pokračovali v běžných vyšetřeních a porodech. Mezitím si jen zřídkakdy umyli ruce. Porodní asistentky samozřejmě žádné pitvy neprováděly.

Semmelweis vyvodil, že by na vině mohly být jakési neviditelné mrtvolné částice, které se po pitvě přenášely na rukou mediků až ke zdravým ženám. Správná úvaha. Nařídil tedy mytí rukou chlorovým vápnem rozpuštěným ve vodě. O antibakteriálních účincích chlóru sice ještě nemohl tušit, ale vybral si jej jednoduše proto, že dobře odstraňoval zápach z rukou po pitvách. Rázem se statistika srovnala a na obou klinikách dokonce zlepšila.

Ze Semmelweisovy metody ale nebyli všichni nadšeni, zejména pak dělala vrásky jeho straším kolegům. Ti brali mytí rukou jako potupu a hlavně byla v rozporu s jejich přesvědčením, že lékař je gentleman, jehož ruce nemohou být nečisté. Navíc stále věřili spekulativním teoriím než čisté statistice a dušovali se, že horečka omladnic je jen nerovnováhou čtyř základních tekutin v těle. Postupem času tak začali mytí rukou víceméně ignorovat a Semmelweise zesměšňovali, kde mohli.

Ten jejich chování jen těžko nesl. Rozesílal dopisy evropským porodnickým špičkám, ale moc nepochodil. Naopak, nadělal si další nepřátele a byl donucen odejít z Vídně do Budapešti, kde získal místo v menší porodnici.

I v Budapešti nařídil mytí rukou a během několika dnů prakticky horečku omladnic vymýtil. Krátce nato se stal roku 1855 profesorem medicíny.

Výsledky svého soukromého bádání založeného na dostatečné hygieně publikoval roku 1860. Sklidil však opět silnou kritiku a postupně upadal do depresí. O pět let později skončil na psychiatrické klinice, kde jej dozorci zbili tak, že o dva týdny později zemřel. Příčinou smrti byla zanícená rána. Odešel tak ze světa ze stejného důvodu, proti kterému po celou svoji kariéru bojoval a bohužel se tak nedožil převratných výzkumů Louise Pasteura a Roberta Kocha, které pomohly položit základy teorie zárodků nemocí.

Nástupce Semmelweise na klinice v Budapešti byl jistý János Diescher. Po jeho jmenování se úmrtnost rodiček zvýšila šestinásobně. Nikdo to neřešil. Stejně tak téměř nikdo nebyl ochoten přijmou Semmelweisův odkaz. Až dvě dekády poté, co Pasteur v roce 1885 provedl první očkování proti vzteklině, byla lékařská komunita schopna uznat teorii o tom, že mikroskopické zárodky mohou způsobovat infekce. Až tehdy začal být Ignác Semmelweis uznáván jako průkopník antiseptických metod. Posmrtně si také vysloužil přezdívku „zachránce matek“.