Článek
Uplatňování práva veta je známo už ze starověké římské republiky, kde jím disponoval tzv. tribun lidu. Rovněž konzulové – dva nejvyšší státní úředníci – si mohli navzájem vetovat svá rozhodnutí.
V Polsku 17. a 18. století existoval institut zvaný liberum veto, kdy rozhodnutí Sejmu mohl vetovat jakýkoliv poslanec.
V československé ústavě byl od roku 1920[1] vytvořen institut prezidentského veta. Obsahovala jej už i Prozatímní ústava z roku 1918. V té době ovšem bylo možné uplatnit veto jen na návrh vlády a s podpisem jejího člena. Po roce 1948 ztratilo veto praktický význam a od roku 1960 ani nebylo formálně zakotveno.[2]
K faktickému i formálnímu obnovení došlo po Sametové revoluci a bylo zachováno i v ústavě samostatné republiky z roku 1993, podle které má prezident pravomoc vrátit jakýkoli přijatý zákon, s výjimkou zákona ústavního, Poslanecké sněmovně k novému projednání samostatně i bez vládního návrhu a kontrasignace. Podobné prezidentské veto je v různých obměnách zakotveno v legislativě řady dalších evropských států.
Prezident České republiky, pokud má vážné výhrady, má právo vetovat zákon schválený Poslaneckou sněmovnou. Zákon putuje zpět do sněmovny k novému hlasování. Poslanecká sněmovna ho silou opět může protlačit, a zákon v podstatě platí. Pro přehlasování prezidentského veta je nyní potřeba 101 hlasů. Bylo by vhodné tento počet zvýšit. Svého času i Miloš Zeman prohlásil, že k přehlasování prezidentského veta by mělo být zapotřebí kvalifikované většiny v PS PČR. To znamená 120 hlasů.
To by se mělo týkat i Senátu PČR. Senát sice nemá právo veta, ale pokud má opozice v Senátu PČR většinu, a se zákonem nesouhlasí, může vrátit zákon do PS PČR k novému projednání. S připomínkami na změny. Poslanecká sněmovna pak námitky přijme nebo ne, „senátní veto“ bez problému přehlasuje, a zákon tak putuje dál a je schválen. Bylo by asi vhodné, aby vrácený zákon musela opětovně schválit kvalifikovaná většina.
Možná vznikne námitka, že by to ztížilo, nebo znemožnilo přijímání zákonů. Nemyslím. Právě naopak. Přimělo by to vládní koalici i opozici k lepší spolupráci na vypracování nových zákonů. Opozice by vládní koalici mohla zazpívat to, co zpíval kdysi jeden folkový zpěvák. Možná Slávek Janoušek ale nejsem si jistý. Netvrdím, že to byl on, fakt nevím. Cituji dva verše z této písničky: „To, co jsme teď my, budete i Vy“. Je to vzkaz starých lidí k mládeži. Že jednou budou taky staří. Platí to i pro vzkaz vládním politikům. Aby si uvědomili, že jednou budou taky v opozici.
Vlády se střídají. Jednou vládne ten, příště zase ten druhý, který byl minule v opozici. Praxe je ale stejná. PS PČR schválí nějaký zákon. Protlačí ho silou. Opozice vyhrožuje už během schvalovacího procesu, že zákon po nástupu k moci zruší. Případně napadne u Ústavního soudu. A skutečně se stává, že opozice, po nástupu k moci zákon nebo vyhlášku zruší. Což se v minulosti stalo. Např. 2. důchodový pilíř, poplatky u lékaře, šaškárna se zrušením superhrubé mzdy a další. Častou praxí pak je, že opozice podá stížnost k Ústavnímu soudu. ÚS pak stížnost zamítne nebo potvrdí. Považuji to za zbytečné zatěžování ÚS.
Domnívám se, že potřeba kvalifikované většiny v PS PČR pro přehlasování prezidentského veta by prospěla kvalitnější tvorbě zákonů. Stejně tak pro přehlasování „senátního veta“. Předkladatel už při přípravě zákona by si byl vědom obtížnosti případné veto přehlasovat. Spolupracoval by s opozicí a bral v potaz její návrhy a připomínky. Kvalitnější tvorbě zákonů by to určitě prospělo.
To, co se v PS PČR děje nyní, je neúnosné. Mnohdy i kvalitně připravený zákon projde tvořivou činností poslanců a je z toho paskvil. Mnozí poslanci asi pak po únavné rozpravě nevědí, o čem vlastně hlasují. Neúnosné je též podávání různých přílepků i k zákonům nesouvisejícím. Zlepšení může přinést jen širší politická shoda. To ale záleží výhradně na politicích. Momentálně jsou příliš rozhádaní.
Odkazy:
