Spor o charakter dějin komunistického Československa

Soudobé dějiny jsou velice dynamickou oblastí historiografie. Mají přímou návaznost na námi žitou současnost, což přináší jednoznačné výhody, ale i nevýhody. I kvůli stále žijícím pamětníkům a přímé návaznosti budí výzkum soudobých dějin výrazné emoce. Pravidelně se mu dostává pozornosti v mainstreamových médií, zasahuje také do politiky. V české historiografii se aktuálně již desetiletí táhne spor o to, jak bádat o dějinách Československa v epoše státního socialismu. Tento spor, který by se také dal označit jako spor tzv. revizionistů s tradicionalisty, pravidelně vyplouvá do veřejného prostoru při různých příležitostech. Naposledy se tak stalo kupříkladu po uvedení Mádlova filmu Vlny.

V tomto článku se nechci věnovat diskuzím kolem Vln, neboť těch je plný internet (sám jsem se na poměrně malém prostoru vyjadřoval zde). Chci se pokusit shrnout předchozí debaty v akademické sféře, na nichž je kritika Vln velmi často postavená, a které jsou důležité pro chápání toho, co se vlastně mezi historiky děje. Zaměřím se přitom jen na základní aspekty tohoto rozvláčného konfliktu, který má řadu odboček kupříkladu do politické teorie (klasicky debata o tom, co vlastně je totalitarismus).

Přestože se počátek sporu mezi revizionisty a tradicionalisty standartně klade do roku 2011, kdy sociální historik Michal Pullmann vydal svou knihu Konec experimentu, sahají prvopočátky sporu o výklad dějin státního socialismu do devadesátých let. Tehdy byla normalizace ještě v živější paměti, než je tomu nyní. Český historik a disident Milan Otáhal vydal podnětnou studii Opozice, moc, společnost 1968/1989, kde mapoval dobu normalizace a aktivity československého disentu. Přitom si ale nemohl nevšimnout, že společnost reagovala na Chartu 77 poněkud chladně.

Příčiny spatřoval Otáhal v nastavení společnosti. Lidé podle Otáhala „chtěli dostat děti na vysoké školy, dostavět domky, jet na dovolenou do Bulharska, získat lovecký lístek a žádali a potřebovali další tisíce více či méně drobných věcí, které však považovali pro svůj život za důležité a které povýšili i nad lidská práva. Nebyli připraveni na „život v pravdě“ a dávali přednost uspokojení bezprostředních, převážně materiálních potřeb.“ (OTÁHAL, 1994, 46) Otáhal vlastně přišel s tvrzením, že se obyvatelé ČSSR nechali „opít“ konzumem. Tuto myšlenku dále rozvinul ve svém článku K některým otázkám dějin normalizace v časopise soudobé dějiny (dostupné zde, příslušná pasáž na straně 9). Zde používá termín „společenská smlouva“, přičemž srovnává československý model s maďarským „gulášovým socialismem“. Samotný pojem „společenské smlouvy“ převzal od Milana Šimečky.

Samozřejmě, že Otáhalovy závěry nezůstaly bez povšimnutí. Výrazně emotivně zabarvené kritiky se chopil historik Vilém Prečan v tenké publikaci Novoroční filipika 1995. Následně se spor přesunul na stránky časopisu Soudobé dějiny, kde se Otáhal Prečanovým výpadům bránil. Na tento spor pak o více jak deset let později v podstatě vědomě navázal Michal Pullmann (PULLMANN, 2011, 221-223).

Moment, kdy starý spor o charakter státního socialismu opět vyvstal na povrch, přišel v roce 2011. Michal Pullmann se odhodlal ke zpracování poměrně opomíjeného tématu, a to sice perestrojce a její aplikaci v ČSSR. Současně s tím se pokoušel vysvětlit pád komunistické diktatury u nás. Studie se ovšem vymykala textům dosavadních historiků, kteří se zaobírali soudobými dějinami.

Historici se poměrně dlouhou dobu spokojovali s binárním výkladem státního socialismu, kde na jedné straně stojí mocný režim a na druhé straně bezmocná společnost. Pullmann tuto vizi opouští a zaměřuje se na pestřejší škálu interakcí režimu a společnosti (PULLMANN, 2011, 15-17). Problémy, které jsou spojeny s konceptem „totalitně-historického“ vyprávění, Pullmann shrnul v článku Sociální dějiny a totalitněhistorické vyprávění. Jednou ze zajímavých myšlenek článku byla například kritika toho, jak tento přístup redukuje abstraktní režim na jediného aktéra dějin - podmaněná společnost je vlastně pasivní.

Současně s tím se zaměřil na slovní zásobu pozdního socialismu a přivedl tak do české historiografie závěry o autoritativním diskurzu (PULLMANN, 2011, 19-22), na základě jehož rozpadu v období perestrojky se Pullmann snaží vysvětlit i kolaps komunistického režimu. Normalizační režim se podle Pullmanna „opíral právě o tuto představu – neustálé opakování ideologického jazyka mělo zajistit, že pluralita každodenních strategií a proměny v požadavcích a zájmech lidí nebudou mít destabilizační účinky. Dokud tento model fungoval, mohlo se státně socialistické uspořádání těšit poměrně velké podpoře obyvatelstva.“ Jako příčinu zhroucení režimu vidí pro režim osudné otevření diskuze, které odhalilo slabost ideologického jazyka (PULLMANN, 2011, 231).

Pullmann svou studií vyvolal zuřivou debatu, do niž se zapojili jak historici (nejvýrazněji asi Ladislav Kudrna), tak osobnosti veřejného prostoru (např. Michal Klíma). Sám vidím zásadní problém hlavně v tom, jakým způsobem Michal Pullmann své teze prezentoval neodborné veřejnosti. V rozhovoru na DVTV ukázal zcela učebnicový příklad, jak neprezentovat své závěry širší veřejnosti, i když z odborného hlediska byla jeho argumentace v podstatě v pořádku. Zůstaneme ovšem v akademické debatě a nebudeme se tomuto rozhovoru dále věnovat. Ono jak podávat složitější závěry širší veřejnosti je samo o sobě mimořádně složité téma, které by si zasloužilo vlastní úvahu.

Historici, stojící při tradičních výkladech, ihned pojmenovali své oponenty jako „revizionisty“ (KUDRNA - STÁREK ČUŇAS, 2020, 13). Čelný představitel „tradičního“ směru Ladislav Kudrna (aktuální ředitel Ústavu pro studium totalitních režimů) definoval revizionisty jako „okruh historiků bagatelizujících dopady normalizace“, kteří naopak vyzdvihují „domnělý modernizační aspekt, konzum a harmonické soužití mezi vládnoucí třídou a ovládanými , a to na základě tzv. společenské smlouvy.“ (KUDRNA (ed.), 2022, 14) Po bok Michala Pullmanna pak bývají řazeni další historici, jako je například Muriel Blaive, Pavel Kolář nebo Přemysl Houda.

Ladislav Kudrna poznamenává, že „mlčení není souhlas“, takže patrně nesouhlasí ani s Otáhalovými závěry o „společenské smlouvě“ (i když Otáhal je pro Kudrnu samozřejmě důležitý pramen, KUDRNA (ed.), 2022, 149). Naopak vidí československou společnost v čase normalizace téměř jako velkou opoziční antikomunistickou masu (KUDRNA (ed.), 2022, 75; 143). Režim by dle něj „nepřežil střet s ulicí“, pokud by neměl podporu zvnějšku (KUDRNA (ed.), 2022, 75).

Že celý spor může spočívat v nepochopení některých myšlenek, mě napadlo mnohokrát. Svým způsobem se mi to potvrdilo přímo z textu Ladislava Kudrny. Kudrna a František Stárek Čuňas se v již upravené verzi předmluvy ke Knize v barvě krve vyjádřili, že dle jejich „názoru dochází následkem tzv. revizionismu k relativizaci a bagatelizaci období sedmdesátých a osmdesátých let 20. století, pro něž se vžil termín normalizace. Každá epocha, každý dějinný příběh má mnoho podob a nabízí celou škálu přístupů, od dějin každodennosti až po represivní mašinérii. Jedno nevylučuje druhé.“ (KUDRNA - STÁREK ČUŇAS, 2020, 13) Revizionisté ale netvrdí, že studium každodennosti vylučuje represálie či naopak. Revizionisté se ani nesnaží obhajovat zločiny komunistického režimu. Snaží se jen nabídnout poněkud komplexnější náhled, jak mohl režim tak dlouho fungovat, aniž by se mu lidé vzepřeli.

Je nutné podotknout, že jako v každém sporu se nehraje vždy fér. Akademickou debatu potřísňují osobní výpady a v případě studia soudobých dějin dokonce také politika, zvlášť pokud jde o ÚSTR. A je to škoda. Spory ve vědeckých a akademických kruzích jsou skvělým motorem pro vytváření a hlavně argumentační obhajobu zajímavých nových postojů, které se mohou, ale také nemusí osvědčit. Kdybychom se naučili vést takové spory bez zbytečných osobních útoků a zpochybňování erudice protistrany (jinými slovy přijmout pluralitu názorů v akademické sféře), debata by byla bezesporu ještě produktivnější. Ale tady už se asi dostávám do utopických úvah na úrovni komunisty zbožňovaného filosofa Campanelly.

Kompletní bibliografie prací, které se věnují danému tématu, by byla vyčerpávající. Zde tedy uvádím jen opravdu základní práce, z nichž některé jsou citovány v textu, jiné nikoliv, každopádně jsou pro problematiku sporu o charakter minulého režimu zásadní. Pokud existuje e-zdroj (například digitalizovaný článek), uvádím odkaz na něj přímo do textu, aby se tento přehled pro svůj objem nestal co do počtu znaků vlastně samostatným článkem.

HAVEL, Václav, Moc bezmocných, Praha, 1990.

KALINOVÁ, Lenka, K sociálním dějinám Československa v letech 1969 - 1989, Praha, 1999.

KUDRNA, Ladislav (ed.), Fakta a lži o komunismu. Co byla normalizace, Praha, 2022.

KUDRNA, Ladislav - STÁREK ČUŇAS, František, Kniha v barvě krve. Násilí komunistického režimu vůči (proto)undergroundu, Praha, 2020.

OTÁHAL, Milan, Opozice, moc, společnost 1969/1989, Praha, 1994.

PULLMANN, Michal, Konec experimentu. Přestavba a pád komunismu v Československu, Praha, 2011.