Článek
Doba, kdy homosexualita byla v Evropě trestným činem, je dávnou minulostí, ale s určitým stigmatem se tito lidé musejí těžce vypořádávat ještě dnes. Stále ještě po celém světě najdeme na čtyřicet zemí, kde je homosexualita stavěna mimo zákon a ve třinácti zemích za ni dokonce hrozí trest smrti. Německý paragraf 175 z 19. století, který homosexualitu kriminalizoval, byl v roce 1935 nacisty ještě zpřísněn, a přikazoval povinnou kastraci všech homosexuálů. Homosexuálové byli v té době považováni za zločince a svoji orientaci museli buď skrývat, nebo žít jako vyvrhelové. A nebyl to bohužel jen názor nacistů, podobně bylo na gaye a lesbičky pohlíženo ve většině Evropy. Onen paragraf 175 byl v Německu zmírněn až v roce 1969 a úplně zrušen teprve 1994.
Homosexuálové měli mnoho nepřátel
Málokterý homosexuál měl dostatek odvahy veřejně svoji orientaci přiznat. Za války to znamenalo s velkou pravděpodobností rozsudek smrti. Tak, jak nacisté deportovali do koncentračních táborů Židy, protože je nepovažovali za lidi, stejným způsobem nakládali i s homosexuály. Zatímco Židé se snažili si v hrůzostrašných podmínkách koncentráku navzájem pomáhat, jak to jen šlo, homosexualita byla obecně vnímána jako forma deviace. Homosexuálové byli tedy naprosto na okraji společnosti i mezi ostatními vězni. Čelili ze strany nacistických strážných stejnému teroru jako uvěznění Židé a navíc se nemohli spolehnout ani na pomoc ostatních vězňů, neboť byli v jejich očích častokrát také vnímáni jako zločinci. Tak jak Židé museli na svém oděvu nosit žlutou Davidovu hvězdu, homosexuálové byli označeni růžovými trojúhelníky.
Peklo koncentráku
Nucený pobyt ve kterémkoliv z koncentračních táborů byl absolutně bez pochyby učiněným peklem pro všechny vězně. V nelidských podmínkách, s minimem stravy, v mrazu a za stálého bití a ponižování museli lidé tvrdě pracovat a plnit každý rozkaz sadistických strážných. Denně přijížděly nové transporty, přivážející další a další vězně a zároveň na druhé straně obrovská spousta lidí končila v plynových komorách. Buď jen z rozmaru strážných, nebo prostě proto, že byli nemocní nebo příliš slabí na to, aby dál odváděli svoji těžkou nucenou práci.
Nacistický koncentrační tábor byl utrpením jaké si nedovedeme představit. Dozorci zpravidla neměli žádné slitování
Lidé byli biti a ponižováni, na některých byly prováděny lékařské pokusy, ale kdo měl jednosměrnou jízdenku do „táborové nemocnice“ prakticky jistou, byli homosexuálové. Tehdy panoval názor, že homosexualita je sice deviace, ale lze ji léčit, jen nikdo přesně nevěděl jak. Nacisté tedy využívali homosexuály k provádění pokusů a hledání léku na homosexualitu. Proslulý takovými pokusy byl především tábor Buchenwald a zvrácený doktor Carl Vaernet, jehož „výzkum“ se týkal právě léčby homosexuality. Pro tento účel mu posloužili queer vězni, kterým vpichoval různé hormony, nezřídkakdy přímo do varlat, a pokoušel se transplantovat žlázy do jejich těl. Vězňům tak působil nepředstavitelnou bolest a spousta z nich zemřela přímo během jeho pokusů. Ostatní nechal popravit hned, jak pokusy dokončil. Po válce se tomuto zvrácenému šílenci podařilo uniknout do jižní Ameriky, kde zemřel v roce 1965.
Po válce se homosexuálové nedočkali ničeho
Konec války a porážka nacistického Německa byla obrovskou úlevou pro celou Evropu, včetně evropských homosexuálů. Zatímco ale všichni ostatní přeživší byli různou měrou odškodňováni a dostávalo se jim obrovského uznání, že dokázali přežít v takových podmínkách, homosexualita byla stále trestná a stále byli homosexuálové považováni za zvrhlíky. Těžko tedy mohli žádat odškodnění, když se do koncentráku vlastně dostali za něco, co zločinem v té době bylo. Kvůli tomu nemohli přeživší o svém utrpení vlastně ani veřejně mluvit. Než se homosexualita posunula mimo sféru trestné činnosti, většina tehdejších vězňů byla již po smrti. Proto dnes známe jen velmi málo příběhů těchto lidí. Po celé Evropě se stavěly památníky, připomínající oběti z řad židovského obyvatelstva, ale prvním památníkem, připomínajícím utrpení queer lidí za druhé světové války, byl až Homomonument, který byl postaven roku 1987 v Amsterdamu přímo před domem Anny Frankové.
Homomonument má symbolicky tvar trojúhelníku, který se skládá ze tří menších trojúhelníků
Nacisté způsobili v Evropě obrovskou spoustu utrpení, především potom lidem, které za lidi nepovažovali. Ať už se jednalo o Židy, Romy, nebo homosexuály, všichni si prožili něco, co si dnes už nikdo nedokáže ani představit. Jen na homosexuály se ale lidé dívali skrz prsty ještě dlouhá desetiletí po pádu nacistického Německa.
Zdroje:
