Článek
Při pohledu na dnešní geopolitickou mapu je celkem jasné, kde systémy fungují a kde selhávají. Žádný systém není a nikdy nebude dokonalý, protože pracuje s lidmi. A ti dokonalí nejsou a nikdy nebudou. Demokracie, byť má své mouchy, se historicky ukazuje jako jasně nejlepší volba. Tedy alespoň nejlepší pro běžné občany. Pro vládce toužícího po moci, nebo jemu blízké skupině, je samozřejmě příjemnější diktatura, nebo alespoň komunistické zřízení.
Hra na sociálně spravedlivou společnost
Marxisté sice měli plná ústa toho, jak bude zase společnost beztřídní, ale sami raději používali metodu diktatury proletariátu. Dělnická třída sice byla údajně vedoucí silou, ale v realitě se dělníci nijak dobře neměli.
V bývalém socialistickém Československu platilo, že „Všichni jsou si rovni, jen někteří jsou si rovnější.“ Kapitalisty a sedláky vystřídala nová honorace, komunističtí funkcionáři, kteří žili v mnohem lepších podmínkách než běžní občané. Ty rovnější bylo možné poznat už podle aut, v kterých jezdili, a rodinných vil, často ukradených emigrantům, v nichž bydleli.
Na první pohled bylo vidět, kdo vládne společnosti, kde si měli být lidé rovni
Paradoxní bylo i to, že ti, kteří se v kapitalismu cítili být utlačováni, sami aktivně dávali najevo svou nově získanou moc nad osudy ostatních. Kolika lidem zničily život posudky od uličních výborů, ať už šlo o jejich studium, kariéru či přidělení bytu? Kolik soudruhů lidem mluvilo i do toho, kam a zda vůbec pojedou na dovolenou. V Československu se sice mnohé dalo „ošvejkovat“, ale jen do určité míry. Bralo se víceméně za samozřejmé, že když stát předstírá, že zaměstnance platí, tak zaměstnanci zase budou předstírat, že pracují. Na svobodu si ale hrát nešlo. Všechny snahy ji projevit končily pronásledováním. Takto tedy funkční společnost rozhodně nevypadá a bylo jen otázkou času, kdy se tento systém zhroutí jak domeček z karet.
Kdo diktaturu obhajuje, ten ji zřejmě nikdy neokusil
Na sociálních sítích je k vidění spousta naivní obhajoby toho, jak je v Rusku, Číně i dalších zemích daleko větší svoboda než u nás. Když tyto lidi konfrontujeme s realitou daných zemí, buď vám nevěří, nebo použijí některý z oblíbených argumentačních faulů. Kdyby se ale ocitli v dané zemi a poznali její „svobodu“ na vlastní kůži, rychle by utíkali domů.
Zatímco u nás si každý může psát, co chce, pokud nepřekračuje zákon, v takovém Rusku se ani válka nesmí pojmenovat válka, ale jen oficiálním termínem „speciální vojenská operace“. Kdo řekne podle pravdy, že vraždění ukrajinských civilistů opravdu válka je, skončí ve vězení. Nebo prostě zmizí, jako se to děje v Číně lidem nepohodlným komunistickému režimu.
Čína s lidmi, kteří by chtěli projevit názor, nemá žádné slitování
Stejně tak málokdo chce zažít skutečnou bídu, jakou mají třeba lidé na Kubě. Kdyby nebylo kubánských exulantů v USA, kteří podporují své příbuzné, socialistické hospodářství Kuby už by dávno padlo. Pokud se na Kubu vypravíme na dovolenou, barmanem v hotelu nám může být právník nebo inženýr, pokojská a servírka zase může být doktorka či učitelka. Jejich spropitné je často vyšší než měsíční plat v původní profesi.
Kuba, kterou vidí turista, má na míle daleko k té Kubě, ve které žijí Kubánci
Bídu a hlad v komunistické KLDR si ani nedokážeme představit. Navíc je to ještě okořeněno kultem osobnosti Kima, všudypřítomným vymýváním mozků a udáváním. Diktátor radši platí rakety než jídlo pro vlastní občany. Dalším společným jmenovatelem všech komunistických diktatur jsou tábory pro neposlušné. A k tomu často i uzavření hranic, aby nikdo ze svého „ráje“ nemohl utéct jinam. Z KLDR se nedá třeba ani zatelefonovat.
Získat svobodu je daleko náročnější než o ni přijít
Přijít o svobodu lze velmi rychle. Stačí si srovnat, jak vypadal Hongkong v době odchodu Britů a jak vypadá dnes. Ze svobodomyslné lokality s fungující demokracií je dnes fízlováním prošpikované čínské město, kde o všem rozhoduje komunistické vedení v Pekingu. Kdo se nepodřídil, buď musel emigrovat, nebo je ve vězení. Na zničení veškerých svobod Brity budovaných celé století nepotřebovala Čína ani 30 let.
Hongkong budiž i důkazem, že diktátorským režimům se nedá věřit. Stejně jako Čína porušila své sliby o zachování svobod hongkongských občanů, porušil Putin Ruskem podepsané dohody o respektování hranic Ukrajiny výměnou za to, že se vzdá jaderných zbraní. Co diktátor (nebo komunistický vůdce) jeden den slíbí, druhý den v klidu poruší, a ještě bude uražený, že to svět nechápe. Buďme vděčni za svou nedokonalou demokracii. Máme se skvěle, jen to mnoha Čechům jaksi nedochází.
Zdroje:
