Článek
Ani téměř třináct let po své smrti nenechává Václav Havel českou společnost v klidu. Ať už patříte mezi jeho obdivovatele, nebo o něm mluvíte se despektem, prostě na jeho jméno reagujete. Pro mě je jednou z nejvýznamnějších osobností české historie.
Trest za původ
V nových pořádcích po roce 1948 se takzvaně „buržoazní původ“ neodpouštěl. Internátní škola, na které Václav Havel studoval se svým celoživotním kamarádem Milošem Formanem, byla v roce 1950 zrušena a on po dokončení základní školní docházky v roce 1951 již neměl dle komunistů na další vzdělávání nárok. Stal se z něj učeň oboru chemický laborant a gymnázium studoval večerně.
Na humanitní vysokou školu mohl zapomenout a ekonomickou fakultu Českého vysokého učení technického po dvou letech sám opustil, protože chtěl přestoupit na FAMU, což se ale nepovedlo. Následovaly dva roky vojenské základní služby a pak už zvítězila touha po práci v kultuře. Stal se jevištním technikem a k tomu dálkově vystudoval dramaturgii na DAMU. Stále více se prosazoval také jako dramatik, když byly v Divadle Na zábradlí, ale postupně i v zahraničí uváděny jeho hry.
Začal pracovat také jako dramaturg a asistent režie v různých pražských divadlech. K tomu se stále více věnoval i společenskému dění. Uvolnění režimu a kulturní obroda byly přesně to, co potřeboval. Byl předsedou Klubu nezávislých spisovatelů a členem Klubu angažovaných nestraníků. K tomu publikoval i texty v médiích.
Olga z jiného světa
Jedním z nejdůležitějších lidí v životě Václava Havla byla jeho první žena Olga, rozená Šplíchalová. Ona pocházela ze Žižkova a tvrdé dětství z ní udělalo realistického člověka, který byl dobrým protipólem Havlova snílkovství.
Olga Havlová byla vždy Václavu Havlovi velkou oporou
Znali se už od 50. let, ale vzali se až po osmi letech vztahu v roce 1964. I když jeho a její zázemí a výchova nemohly být odlišnější, stáli pevně jeden při druhém a jejich manželství překonalo i mnoho krizí a životních testů. Václav Havel ji považoval za svou nepostradatelnou životní oporu. V době, kdy byl Václav Havel uvězněn, pokračovala v práci na samizdatu. A právě jí psal slavné „Dopisy Olze“ z vězení.
Burcující spisovatel a disident
Pražské jaro bylo nadějí nejen pro politiky, ale přineslo i velké oživení kulturního života. O to větší potom přišel šok, když do Československa vpadla vojska Varšavské smlouvy v roce 1968. Václav Havel se dál veřejně a kriticky vyjadřuje, což vyústí v jeho zákaz jako autora. V roce 1969 je obviněn z podvracení republiky. Útoky pokračovaly i v dalších letech, například když amatérské uvedení Žebrácké opery skončilo policejní razií. Mezitím pracoval v trutnovském pivovaru jako dělník, což bylo zdrojem informací pro jeho později velmi úspěšnou hru Audience.
Byl jedním z těch, co se veřejně zastali souzených členů skupiny Plastic People of the Universe a nemlčel, ani když mu československé úřady zakázaly účast na premiérách jeho her ve Vídni. V následujících měsících byl jedním z hybatelů vzniku Charty 77 a stal se také společně s Janem Patočkou a Jiřím Hájkem jejím mluvčím. Následovaly výslechy, pronásledování StB doma v Praze i na chalupě na Hrádečku. 14. ledna 1977 byl poprvé uvězněn ve vyšetřovací vazbě na více než 4 měsíce. Později byl odsouzen na 14 měsíců s podmínkou na 3 roky. V burcování veřejnosti u nás i v zahraničí ale nepřestal.
Teror ze strany StB nebral konce
Další vazba následovala v lednu 1978, tentokrát do poloviny března. V dubnu téhož roku se podílel na založení Výboru na obranu nespravedlivě stíhaných (VONS). Výslechy a zatčení nepřestaly ani pak a 29. 5. 1979 byl opět zadržen s dalšími 14 členy VONS. Skončil opět ve vyšetřovací vazbě a v říjnu 1979 odsouzen na 4,5 roku nepodmíněně. Během věznění byl opakovaně ve vězeňské nemocnici, ale nedostatek péče se silně podepsal na jeho zdravotním stavu. Žádosti o podmínečné propuštění byly zamítány. Až 7. února 1983 mu byl trest přerušen ze zdravotních důvodů.
Snažil se o propuštění dalších chartistů, podporoval rodiny perzekuovaných, psal, dával rozhovory, nemlčel. Výslechy, opakovaná zadržení na 48 hodin, domovní prohlídky, zabavování písemností a neustálé sledování StB byly běžnou součástí jeho života. Jak se cítil, popsal například v článku pro New York Times v březnu 1986 „Portrét dramatika jako nepřítele státu“. Znovu zatčen byl v lednu 1989 a o měsíc později odsouzen na 9 měsíců nepodmíněně. Po vlně protestů, včetně petice za jeho propuštění, u nás i v zahraničí byl propuštěn v květnu. Po několika týdnech se stal signatářem Několika vět. Naposledy je zatčen v říjnu 1989.
Proč nechtěl vyhánět zlo zlem
Jedna z věcí, která je Václavu Havlovi nejvíce vyčítána, je fakt, že neinicioval zákaz KSČ. Kdyby to ale udělal, popřel by sám sebe. Dnes po desítkách let můžeme směle spekulovat, jak velká to byla chyba. Jenže tehdy byla v Československu „ve straně“ desetina populace. Co by se s nimi mělo podle Havlových kritiků udělat, pozavírat je do vězení? A jejich rodiny měly být trestány stejně jako byla komunisty trestána ta Havlova? Havel nebyl mstivý a tvrdý člověk. Byl neskutečně slušný a vstřícný, snažil se vždy dohodnout po dobrém, i když i on dokázal občas tvrdě prosazovat své názory. Tehdy ale na rozhodování nebyl sám. V Občanském fóru byla na „sametové revoluci“ shoda. Vzhledem k tomu, kolik chartistů bylo exkomunisty, se není čemu divit.
Václav Havel na Václavském náměstí 17. listopadu 2009
Byl také skromný a nikdy si nehrál na diktátora, který by o všem rozhodoval sám. Ve svém projevu před volbou prezidenta 16. 12. 1989 řekl: „Rád bych připomenul, že ve stínu oficiálně předstíraného klidu se dělo leccos, co příchod této chvíle připravovalo. Desítky a stovky lidí po celou dobu pracovaly. Byli to spisovatelé, kteří říkali pravdu a trpěli za to. Byli to stateční lidé, kteří – ať už v Chartě 77, nebo mimo ni – pronášeli pochodeň svobody temným lesem za cenu velkých obětí, včetně mnoha desítek let, které – sečte-li se to – strávili ve věznicích.
Byl tu náš exil, který za cenu mnoha obětí jiného druhu vydával české a slovenské knihy, politicky působil v celém světě a obětoval možnost pohodlného života v prosperujících západních zemích mravenčí práci pro naši věc. Svou práci vykonal každý člověk, který se nebál a nelhal v každodenním životě a nebál se témuž učit svoje děti. Myslím, že všichni, o nichž jsem mluvil, dosáhli toho, že jsme dnes tam, kde jsme. Není čas na to, abychom se teď dohadovali, kdo se zasloužil víc, zda takzvaný disident či exulant, zda herec či dělník, zda student nebo zemědělec.“
Zpackanou privatizaci jsme dovolili my, ne Havel
Stejně jako bylo minimum disidentů před rokem 1989, kritici Václava Havla mlčeli na konci roku 1989 a se svou kritikou přišli až následně. Je snadné se svézt a pak hledat chyby. Pokud dnes platíme za to, že nám stát ovládli komunističtí podnikatelé a dnes je v parlamentu v různých stranách víc komunistů, než je dobré, můžeme si za to jen a jen sami.
Válcav Klaus, jeden z hlavních strůjců privatizace
My je volíme a my jsme jim dovolili si v 90. letech nakrást při zpackané privatizaci. Tehdy opojeni „kapitalismem Václava Klause“ jsme kritické komentáře Václava Havla nechtěli slyšet. Havel byl vždy svůj a nikdy nemlčel. Házet vinu za chyby české i dříve československé společnosti jen na něj je stejně zbabělé jako pomlouvat někoho, kdo už se dnes nemůže nijak bránit. Nebýt Havla, zřejmě tu nemáme ani chybující a nedokonalou demokracii, která dnes u nás vládne.
Zdroje:
