Článek
Naštěstí nijak. Je to lakonické, jenže moje odpověď není necitlivá ani přehlíživá, ale děkovná. Ruská válka proti Ukrajině na můj život naštěstí zatím žádný vliv nemá, a pokud bych ho hledal, bylo by to s lupou, protože v porovnání se situací v zemi, kterou už devět let ohlodává moskevský chanát, jde o vliv zcela zanedbatelný. Bohudík.
Vratislav Maňák
Moje literární aktivity neovlivnila a nemyslím si, že máme za života v míru právo se vyjadřovat k životu za války – z jaké pozice? Žádná není dost oprávněná, zdá se mi. Současně nemůžeme ani argumentovat rčením inter arma silent musae – my se mezi zbraněmi neocitáme. Můj život válka na Ukrajině ovlivnila, ale nechci o tom mluvit ani necítím potřebu či důvod.
Olga Stehlíková
Mé zkušenosti z pěti let v Estonsku, na hranici s Ruskem, najednou víc rezonují. Stejně jako mé zkušenosti syna emigranta z roku 1968. Jsou pochopitelnější. Náhle je zřejmé, že se nás historie týká. Tím spíš, že se právě děje. Začal jsem o těch tématech psát prózu – o prorůstání totalitní historie do současnosti. O tom, proč někdo může mít zvláštní porozumění pro předlistopadový režim a pro jeho dnešní stopy. Včetně „porozumění“ Rusku. V tomto ohledu se svět změnil, jenže za jakou cenu – a ještě ji platí někdo jiný. V každém případě mám radost z toho, že zahraniční spisovatelé už mi snad nebudou vyčítat, že odpíráme pomoc uprchlíkům (jako za migrační krize v roce 2015 a později).
Marek Toman
Plíživý pocit, že válka bude. Pocit ochromení a vlastní nedostatečnosti cokoliv smysluplného udělat, když to vypuklo. Vrány na slovenské silnici pár dní předtím, 18. 2. 2022, řekla jsem: mám strach, pak cikánská osada a lidé s vozíky, kolony vojenských nákladních aut, a opět svíravý pocit, že válka bude. Pocit skutečného ochromení z toho, že Rusové Ukrajinu skutečně napadli. Po nějaké době trochu úleva z konkrétních kroků (díky skvělé kamarádce Antje z Berlína, díky Česko-německému fondu), žijí tu s námi v B. (blízcí a drazí) z Kyjeva, a to je jediná radost v celé té nekonečné beznaději, o níž vlastně jinak nedokážu psát.
Dora Kaprálová
Můj život válka ovlivnila výrazně spíše v jejím počátku. Od úvodního ochromení a vzteku, přes nutkání cokoli udělat a účastnit se některých aktivit týkajících se pomoci válečným uprchlíkům, až třeba po můj současný výrazně změněný pohled na Rusko našich dní, respektive na jeho vedení. Výrazně se zhoršil i můj pohled zdejší scénu pseudovlastenců, obhájců a relativistů agrese a frustrovaných latentních příznivců „kandelábrové spravedlnosti“. Je hrozné zjištění, že tahle sorta lidí je tu a čeká na svoji „hvězdnou hodinu vrahů“ stejně jako v každé jiné dějinné epoše. A taky jsem si častokrát vzpomněl na svoje dětství prožité v osmdesátkách ve stínu atomové hrozby. Nikdy bych si nepomyslel, že i moje děti budou žít v době, kdy je někdo schopen strašit jadernou apokalypsou.
Stran psaní jsem i tak pauzíroval, ale se začátkem konfliktu jsem s psaním sekl úplně, neboť tváří v tvář válečné fatalitě mi každé téma k psaní přišlo směšně nedůležité. Teď mám pár věcí rozepsaných a jedna z nich do své fabule přibírá i téma konfliktu. Nevím ovšem, zda ten text někdy použiju a taky nevím (jak už je zvykem při mém psaní bez plánu), zda z toho bude povídka, novela či román.
Michal Vrba
Válka na Ukrajině samozřejmě zasadila zásadní ránu do celého našeho života nejen v jeho každodennosti, ale především nasvítila aktuální společenské a politické problémy zcela novým světlem. Určitě nás to konfrontuje s našim dosavadním způsobem života, uvědomujeme si ten luxus bezpečí a klidu, který jsme trochu s nevděkem brali jako samozřejmý. Hodně jsem se toho mohla dotknout prostřednictvím naší rodičovské organizace Haima na Klinice dětské hematologie a onkologie v pražském Motole. S vypuknutím válečného konfliktu k nám začaly přijíždět onkologicky nemocné děti z Ukrajiny. Dokáže si někdo z nás představit, že má takto nemocné dítě a musí s ním utéct ze země, bez jistoty, že se mu včas dostane odpovídající léčby? K mnoha věcem se nedá nic říct, jen mlčet. Tím vlastně odpovídám na otázku literárních aktivit – člověk znovu reviduje co a proč píše, k čemu se svým psaním vyjadřuje. Každé téma poměřuje nepředstavitelnou, zcela reálnou hrůzou lidí jen kousek od nás…
Petra Dvořáková
Přímo nijak. Nepřímo tak, že jsem zneklidněný tou řití, do které se svět řítí. Jak spolu s přírodními druhy vymírají i svoboda, slušnost a čest. Jak se k nám vrací totalita, jako vždy pod hesly Velikého Dobra. Proto se můj nový román, který právě píši, odehrává po válce, která ještě nepřišla, ale už přichází.
Petr Stančík
Můj život to ovlivnilo v tom, jak jsem si uvědomila, že je všechno křehké, nesamozřejmé a od té doby má mnohem víc na zřeteli jeho konečnost. Jako by válka na Ukrajině, která je tak blízko, zesílila a zintenzivnila prožívání všeho. Což se možná časem promítne i do psaní. Ta intenzita, ta křehkost.
Markéta Pilátová
Už někdy kolem 20. 2. 2022 jsem si založil účet na Twitteru, abych mohl sledovat aktuální dění; zpravodajské weby pro ten účel už nestačily. Začal jsem si víc vážit vynikající novinařiny – zamiloval jsem si tým reportérů z Financial Times. Přečetl jsem stoh knih o Rusku a o Putinovi. No a k tomu kvanta lítosti. Celý ten rok si říkám, jaká je ta válka blbost. Jako třeba vykácet les. Nebo zaparkovat SUV na chodníku. Jo a čas od času vrhám znechucené pohledy na Rusy, nemůžu si pomoct.
David Zábranský
Válka na Ukrajině ovlivnila víc můj osobní život než literární práci. Cítím nejistotu, obavy, spřádám krizové plány pro případ bezprostředního ohrožení. Nepřišlo mi ale vhodné se k tématu bez osobní zkušenosti literárně vyjadřovat. Udělala jsem jedinou výjimku v podobě povídky EPITAF pro Český rozhlas, která reaguje na bombardování mariupolské porodnice, což mě (i kvůli vlastnímu ranému mateřství) nesmírně bolí a rozhořčuje.
Kateřina Tučková
Válka mě ochromila. Inter arma silent musae na vlastní kůži. Psaní mi přišlo úplně zbytečné. Hrůza, kterou jsem sledovala v médiích, všechno překryla. Nechápala jsem, jak mohou evropské země a NATO Ukrajinu nechat Rusku napospas, jen aby neohrozily samy sebe. Chápala jsem ta politická rozhodnutí, ale přišla mi odporně povýšenecká, zbabělá a nehumánní. Viděla jsem Ukrajinu jako oběť a stále ji tak vidím. Chtěla jsem nějakým způsobem pomoct a připadala jsem si šíleně neužitečná. Neumím ukrajinsky ani rusky, nejsem zdravotnice, mám financí jen tolik, abych překlenula následující měsíc, nejsem příliš manuálně zručná, nemám řidičák… Hledala jsem, čím bych mohla přispět, a všechno bylo směšné nicotné. Chtěla jsem aspoň kompletovat neprůstřelné vesty, ale kdykoliv jsem se zaregistrovala, bylo plno. A tak jsem se alespoň přihlásila přes Vlnu pomoci jako pomocná síla na kolej, nynější ubytovnu Větrník, kde bylo na jaře minulého roku několik set ukrajinských uprchlíků, především matek s dětmi. Jenže registrační systém byl nějak špatně nastavený, že mi kázal přijít v šest a zůstat do deseti, jenomže v šest ještě všichni, kromě recepční, spali, bloumala jsem po chodbách a hledala někoho, kdo by mi řekl, co mám dělat… Nakonec se to podařilo, vynášela jsem z jedné místnosti na chodbu darované ručníky, povlečení a matrace, aby tam přišedší řemeslníci mohli nainstalovat regály a neválelo se to všechno po zemi. Ukrajinské maminky chodily v županech okolo a ptaly se mě, zda si můžou některé povlečení nebo ručník vzít, a já jim říkala, ano, samozřejmě, vždyť je to pro vás, zatímco paní, která nám rozdávala pokyny, říkala ne, až bude výdej. V té malé místnůstce se z haldy matrací vynořilo černé pianino a jeden ze starších pomáhajících chlapců si k němu stoupl a začal moc pěkně hrát, skupinka menších dětí okolo něj blbla a tancovala a mně v tu chvíli došlo, co Větrník potřebuje: hudbu. A tak jsem o pár týdnů později spolu s Kateřinou Junákovou, studentkou psychologie, která na Větrník docházela každý den, aby pomáhala s dětmi, hledáním práce a komunikací s úřady a odložila kvůli tomu studium, zorganizovala sobotní koncert folklorní kapely Der Šenster Gob pod širým nebem na dvoře Větrníku. Napekla jsem buchty a tři druhy koláčů, děti, kterým nejvíc chutnal ten s čokoládovou polevou a nastrouhanou tyčinkou Margot, si z herny donesly malinké modré židličky z Ikey a nábožně hleděli na živé muzikanty – kapelníka s vlastnoručně vyrobeným modrým kontrabasem, kytaristu, klarinetistu a houslistu. Některé způsobně seděly na židličkách, jiné si chtěly na nástroje sáhnout, dospělí vzadu se pohupovali. Hrály se židovské, romské, české i ukrajinské písně, třeba známá a tesklivá Oj, na hory dva duby. Der Šenster Gob znamená v jidiš největší dárek, a dárek to byl parádní! Jenom hudba, a zvlášť tahle ryzí, dokáže překlenout ostych a propast neporozumění. Už z první reakce kapelníka Vojtěcha Vaska na můj nesmělý dotaz, zda by zahráli v tom nešikovném nedělním termínu na konci května a ještě gratis, jsem byla naměkko, odpověděl bez váhání, že zahrají rádi, tím spíš, že si půjčují ukrajinské písničky. Pak jsem ještě domluvila loutkové divadlo Kateřiny Tschornové, s krásnými vyřezávanými loutkami, opět pod širým nebem, v rámci ukrajinského jarmarku, kde jsem potkala i Lucii Lomovou, která s organizátorkami plánovala výtvarnou dílnu, a nakonec se nechala zatáhnout do jednoho z pokojů holčičkou Polinou a nechala se „namasírovat“ za padesát korun a libovolné dýško, což byla specialita jarmarku, o které maminky dětí zřejmě nevěděly, a tak mezi mnou a Polinou vzniklo jisté spiklenectví. To spiklenectví by bylo bývalo trvalo, kdybychom se neodstěhovali z Prahy. Ale na chviličku jsem určitý pocit užitečnosti měla… Psát jsem mohla až se žloutnoucí trávou někdy koncem léta.
Ivana Myšková
