Článek
Emanuel Moravec je jedním ze silně symbolických jmen novodobé české historie. Je totiž synonymem pro zradu. Kým ale skutečně Moravec byl a jaké byly jeho motivace?
Byl člověkem plným rozporů. Bezohledný, prospěchářský, neukázněný vojenský profesionál, muž nestálý ve vztazích, ale také člověk oceňovaný coby odborník na vojenství, který proslul především jako rétoricky a literárně zdatný publicista. A zatímco v první polovině svého života byl považován za a charismatického a vlasteneckého důstojníka, během protektorátu se stal jedním z nejnenáviděnějších mužů v zemi – coby tvář nacistické propagandy a symbol kolaborace.
Jeho přerod z legionářského hrdiny v ikonického zrádce národa je fascinující i tragický. Jak mohl muž s tak silně deklarovanými vlasteneckými ideály skončit ve službách okupační moci?
Ironií osudu však právě on sám selhal ve chvíli, kdy bylo třeba ukázat odvahu a morální integritu. A přestože sám sebe chtěl vždy pasovat do pozice zachránce národa, ve skutečnosti se stal jeho katem.
Emanuel Moravec není jen tragickou historickou figurou. Jeho život je příkladem toho, jak hluboké osobní krize, vnitřní rozpory a proměny ideálů mohou ovlivnit směřování jednotlivce. V dalších částech článku se pokusím odpovědět na otázku, co vedlo tohoto muže k tak dramatické proměně – od analýzy jeho psychologického profilu až po vliv dobových událostí na jeho rozhodování.
V částech psychologických hodnocení Moravcových motivací vycházím především z práce Martina Brummera „Evoluce zrádce: Psychologický rozbor osobnosti Emanuela Moravce,“ jejíž alespoň některé závěry se pokusím zhustit do částečného obrazu Moravcovy proměny. Laskavý čtenář mi jistě dovede v případě přespřílišných zkratek odpustit a kontext dohledat v plném textu práce, na niž odkazuji ve zdrojích.
Emanuel Moravec, legionář a vlastenec
Moravcův život je odrazem všech zlomových událostí první poloviny 20. století. Jako účastník první světové války a československý legionář si získal respekt díky svému odhodlání bojovat za vznik Československa. Po válce se etabloval jako důstojník, jehož ostrý jazyk a nekompromisní názory budily pozornost i kontroverze. Moravec byl známý svou kritikou politického oportunismu a nedostatku odvahy československých elit, ale také bystrým teoretikem, který jako jeden z prvních zpozoroval a pojmenoval nebezpečí vzmáhajícího se hitlerovského Německa.
Utneme každému ruku, která se natáhne přes naše hranice. Postaví-li nás osud proti přesile, přijmeme boj.
Brummer: „Vůči autoritám se Moravec během svého života aktivně podroboval, jak vidíme na příkladech z jeho života. V dětství a mládí plnil přesně to, co po něm požadoval otec (šel studovat technický obor, ačkoli se zajímal o umění; zůstal v armádě, ačkoli se chtěl věnovat vystudovanému oboru). Později v jeho životě vidíme náznaky toho, že se vždy v obtížné situaci snažil vyhledat autoritu, které by se mohl svěřit a která by případně za něj převzala odpovědnost.“ „V rámci svého života se snažil soustavně sloužit svým nadřízeným, „vůdcům“. Tito vůdcové přebírali Moravcovu odpovědnost a zaštiťovali jeho hodnotu.“ Mezi ně patřila silná otcovská figura, později Masaryk, částečně Beneš (který jej ale dle jeho přesvědčení zradil) a později se jeho autoritou stal Hitler.
Od roku 1928 psal do časopisu Přítomnost, který vydával Ferdinand Peroutka, a v roce 1932 navázal spolupráci s Lidovými novinami. Za článek k dvacátému výročí bitvy u Zborova dokonce získal Baťovu cenu za nejlepší novinářský článek. Moravec však nechtěl být jen pouhým novinářem a vždy toužil po kariéře spisovatele. Inspirován prezidentem Masarykem napsal knihu Obrana státu, ve které již tehdy tvrdil, že největším nepřítelem ČSR je nacistické Německo. Obrana státu vyšla v roce 1934 a vzbudila rozpaky i odpor, jelikož Moravec se v díle přiklání k autoritativní demokracii a myšlenkově souzní s principy italského fašismu.
O míře jeho přijetí tehdejší elitou svědčí i fakt, že na pohřbu prezidenta T. G. Masaryka v roce 1937, kterého mimochodem celý život uznával jako velkou autoritu, vedl Prahou vojenský průvod a stál u jeho rakve čestnou stráž.
V době mnichovské krize v roce 1938 patřil Emanuel Moravec k nejrozhodnějším odpůrcům československé kapitulace a přistoupení na mnichovský diktát. Na svých přednáškách a ve svých článcích vyzýval k ozbrojenému odporu proti Německu.
Pro Moravce bylo podepsání Mnichovské dohody obrovským zklamáním a od té doby Edvarda Beneše zcela nepokrytě nenáviděl. Namísto dalšího odporu proti okupantům však zvolil opačný směr. Postupně se stal horlivým obhájcem protektorátního režimu a jedním z hlavních hlasů nacistické propagandy. Jeho projevy plné útoků na odbojáře a glorifikace Třetí říše se staly symbolem kolaborace.
Bez ohledu na to, že změnil zcela stranu, sám hlavní deklarovaný cíl života Moravcův - obětování se pro druhé, záchrana druhých, zajištění budoucnosti pro Čechy – zůstal paradoxně v jeho mysli nezměněn.
Nové pořádky, nové názory: Emanuel Moravec, zrádce národa
Po zřízení Protektorátu Čechy a Morava uvažoval Moravec o emigraci, prožíval tehdy období strachu a beznaděje a obával se, že bude zatčen a popraven za své články proti nacistům. Pokusil se také vrátit do armády. Ta už byla tehdy v likvidaci, a tak mu nebylo vyhověno, nicméně spolupráci mu nabídli nacisté, a dokonce mu v roce 1939 umožnili vydat knihu V úloze mouřenína – Československá tragédie 1938. Následně ho nacisté pozvali na okružní poznávací cestu po Německu, aby se přesvědčil o tom, co všechno udělali dobrého pro svou zemi. Moravec se z cesty vrátil nadšen.
Emil Hácha, Emanuel Moravec a další členové protektorátní vlády v červnu 1942
Brummer uvádí: „Mnichov znamenal pro Moravce změnu. Šlo o událost zlomovou, navozenou zvnějšku. Pocítil v ní silně nedostačivost státu, jeho prohru, patří tedy do událostí mocenských. Sílu vlivu této události na prožívání Moravce dokumentují jeho údajné sebevražedné tendence po přijetí mnichovské dohody… pocit prohry následně pozměnil na možnost nového začátku. Pozměnil si detaily a zasadil si zlomový moment českého státu do polohy, ve které se zdánlivá tragédie stala novou šancí.“
Jak konstatuje ve své práci dále Brummer, „míra beznaděje a hrozby dekompenzace byla násobená aktuální sociální situací. Moravec byl čerstvě rozvedený. Žil s mladou milenkou, která byla o třicet let mladší než on sám a která, jak správně podotýká Borovička (2007), s Moravcem nejspíš nezůstávala pro jeho krásu či mladistvost. V dané době byl poslán do výslužby, bylo mu zakázáno publikovat, nemohl dále učit na vysoké škole. Ztratil tak v krátkém období veškerý zdroj svých příjmů. Přesto se stále musel starat o své tři syny. Idealizované já ho tlačilo k tomu, přehodnotit situaci a vytvořit z prohry situaci, která by se jevila jako triumf.“
Tedy, z části lze Moravcův příklon k nacismu je možné vnímat jako oportunistické využití situace a lze s ní skloubit představu Moravce jako jedince s psychopatickými sklony.
Na vlnu nových pořádků nasedl rychle. Na podzim 1940 už psal: „Ať děláme, co děláme, naše vlast je a zůstane v německém politickém a hospodářském prostoru. Octli isme se s naší českou fůrou uprostřed proudu a tu nezbývá než proti všem příslovím a dobrým radám přepřahat. A právě v této choulostivé situaci se musí ukázat génius národa. Proudu se říká válka, a poněvadž vod přibývá, s přepřaháním se musí pospíchat. Je třeba upřímné spolupráce Cechů na nové střední Evropě, kterou začínají přestavovat Němci.“
Jako příznivec Heydricha se v roce 1942 stal členem protektorátní vlády ve funkci ministra školství a lidové osvěty. Po atentátu na Heydricha se stala Moravcova pozice ve vládě ještě silnější. Hácha ani ostatní již neměli odvahu mu odporovat. Moravec se stal také inspirátorem vyhlášky, kterou protektorátní vláda vypisovala odměnu 10 milionů korun pro toho, kdo dopadne pachatele atentátu či přivede policii na jeho stopu.
Tisíce projevů oddanosti Říši, sta a sta telegramů, jásot v ulicích. Ale co je to všechno platné, když dosavad zločinci, kteří provedli atentát na pana Zastupujícího říšského protektora, stále ještě se potulují na našem území.
V projevu proneseném v Brně 12. června 1942, dva dny po tragédii v Lidicích pokračoval: „Nic vám neslibuji, ani varovat vás nechci. Dávám vám dnes pouze na vybranou : buď český národ půjde klidně za svou prací a nechá Beneše Benešem a pak bude žíti jako vážená složka Říše a cenný budovatel nového řádu, nebo se český národ vydá Benešovi a zahyne na konec tak, jako v těchto dnech zahynula řada jedinců a jako byla ze země smetena obec Lidice.“
Hlavním cílem Moravce se stalo zachránit český národ, který vnímal jako zcela opuštěný a podvedený. Tato záchrana měla proběhnout přes přimknutí k německé říši. Brummer: „Moravec sebe vnímal jako silného jedince, který je obdařen vlastnostmi velkých vůdců a který stejně jako oni dokáže rozpoznat, kam směřuje vývoj doby a následně podobu tohoto vývoje zprostředkovat dalším osobám v okolí.“
Svou činností z posledních šesti let svého života Emanuel Moravec nicméně zcela popřel vše, co dokázal před rokem 1938 a stal se nejvýraznějším symbolem zrady. Ke kolaboraci nabádal svými články, knihami i v rádiových projevech.
Hořký konec
V protektorátu samotném Moravec patřil mezi nejvíce nenáviděné osoby, což ilustruje i dnes nepříliš známý krok exilové československé vlády. Ta se proto na jaře 1942 rozhodla provést výsadek, jehož primárním cílem měla být právě eliminace Emanuela Moravce, hlásné trouby vlastizrádné nacistické propagandy. Jednalo se o neúspěšný výsadek z 30. dubna 1942 s krycím názvem Tin, přičemž Moravcovu eliminací byli pověřeni dva čeští výsadkáři – Ludvík Cupal a Jaroslav Švarc. Výsadek se však při seskoku rozdělil a oba výsadkáři se při doskoku zranili.
Švarcovi se přesto podařilo dostat přes Plzeň do Prahy a skrýt se s pomocí odbojové skupiny Jindra, doléčil si zranění a hledal kontakt na svého druha Cupala, kterého se ovšem nedočkal. Parašutista Švarc zemřel po boji s německou přesilou 18. června 1942 v chrámu sv. Cyrila a Metoděje v Praze spolu s dalšími příslušníky československého zahraničního odboje, po provedení atentátu na Reinharda Heydricha.
Druhý parašutista Ludvík Cupal zemřel vlastní rukou 15. ledna 1943 při obklíčení gestapem ve Velehradské cihelně. Atentát tak nebyl nikdy uskutečněn.
Válka povznesla český průmysl i české zemědělství. Český národ vykazuje větší přírůstek obyvatel než dříve – zásluhu na tom má větší jistota a klid. Česká vláda svými uváženými kroky šetřila českou krev. Nedej Bože, aby Říše tuto válku prohrála…
Sám Moravec pokračoval ve své službě Němcům až do Pražského povstání. Při pokusu o útěk z Prahy, 5. května 1945, v situaci pro něj bezvýchodné, ve světě, v němž se mu zhroutilo vše, nadto všemi dosavadními autoritami buď opuštěn či zrazen, o veškerou moc připraven, spáchal sebevraždu.
Zdroje:
Evoluce zrádce: Psychologický rozbor osobnosti Emanuela Moravce: https://dspace.cuni.cz/handle/20.500.11956/185675
