Článek
Druhá světová válka je v myslích většiny Čechů spojena s odbojem, hrdinstvím a bojem proti nacismu. Avšak méně známou a často zamlčovanou až tabuizovanou skutečností je účast některých Čechů v řadách Wehrmachtu, tedy ozbrojených sil nacistického Německa.
Takový obraz jednoduše nezapadá do našich představ o nedávné historii, nadto jde o kapitolu dějin, která byla během poválečné komunistické nadvlády zamlčována. A i dnes při poctivém nezaujatém zkoumání narážíme na mnohá nepochopení a interpretační zkratky.
Co ale vedlo k tomu, že se někteří Češi ocitli na opačné straně fronty? Jaké byly jejich motivace, osudy a jaké místo zaujímají v historické paměti? Tento článek se pokusí přiblížit tuto kontroverzní kapitolu dějin.
Historický kontext
Po okupaci Československa v březnu 1939 byla česká část země začleněna do Protektorátu Čechy a Morava, zatímco Sudety byly již v roce 1938 připojeny k Německé říši. Tisíce Čechů a sudetských Němců se dostaly pod přímý vliv německých úřadů, což vedlo mimo jiné i k jejich povolávání do Wehrmachtu.
Situace na přelomu let 1938/9 byla následující: Sudety představiteli ČSR již odevzdané Německu jako i Těšínsko Polsku. Jižní část Horních Uher, které si připojí Maďarsko. Podkarpatsko hledá nezávislost, aby jej vzápětí spolklo Maďarsko. Česko-Slovensko ještě fomálně pohromadě, aby se brzy rozpadlo na Protektorát a Slovenský stát
Češi ve Wehrmachtu
Hned na počátku našeho zkoumání narazíme na dva problémy. Opravdu se jednalo o Čechy? A jak se dostali do Wehrmachtu?
Práce Moderních dějin na toto téma má za to, že daný soubor osob sloužících ve Wehrmachtu, je sice za Čechy označován, ačkoliv jejich vlastní identita nebyla zcela jednoznačná: „Zajisté by se mezi nimi našli i tací, kteří se upřímně za Čechy považovali a bylo by to naprosto legitimní. Nicméně generalizovat národnost u skupiny, která, jak si ukážeme, byla až pohříchu různorodá, je velmi laciné zjednodušení. Navíc to zavání obstarožním primordialismem, který́ ve svém vyhroceném pojetí dal vzniknout nacionálnímu socialismu. Jednu věc měli ovšem členové „společenství Čechů ve wehrmachtu“ společnou: Německou stranou byli považováni za Němce.“
„Příslušníci skupiny pocházeli veskrze z pohraničních oblastí a nezřídka z dvojjazyčného prostředí. Mohli, ale nemuseli mít příbuzenskou vazbu na etnické Němce (pokud zastáváme přísnou linii konstruktivismu, pak se lez ptát: Kdo je etnický Němec?) a zastávali rozdílnou míru identifikace s národním, regionálním, nebo lokálně patriotickým typem identity.“
Tak či tak, sudetští Němci, kteří se po Mnichovské dohodě stali občany Třetí říše, byli povinni sloužit ve Wehrmachtu. Připomeňme, že v říjnu 1938 se takto ocitlo zhruba 726 000 Čechův nacistickém státě. Mnoho z nich přijalo tuto skutečnost s nadšením a loajalitou k nové německé vlasti, zatímco jiní tyto nové pořádky jen s donucením akceptovali.
Naproti tomu čeští obyvatelé Protektorátu formálně nebyli povinni sloužit v německé armádě, přesto se někteří Češi do Wehrmachtu přihlásili dobrovolně. Motivací mohl být ekonomický tlak, obava z represí, osobní ambice, nebo dokonce sympatie k nacistické ideologii. Jsou známy případy, kdy lidé hlásící se ještě za první republiky ke svému češství konali službu v německých ozbrojených silách. Většinou šlo o kolaboranty hlásící se k němectví. Asi nejznámějšími reprezentanty podobných případů jsou synové ministra protektorátní vlády Emanuela Moravce, kteří sloužili ve Wehrmachtu a Waffen-SS.
Někteří Češi se dostali tedy do Wehrmachtu po zajetí na okupovaných územích nebo jako „Volksdeutsche“ – osoby, které nacisté považovali za etnické Němce. Tito jedinci často neměli na výběr a jejich účast byla motivována strachem ze smrti nebo perzekuce.
Kolik jich bylo?
Přesný počet Čechů, kteří během druhé světové války sloužili ve Wehrmachtu, není zcela jasný. Odhaduje se, že do Wehrmachtu narukovalo na půl milionu československých Němců. Jaký podíl mezi německými vojáky ovšem tvořili „Češi“, ale nevíme.
Jak už bylo popsáno výše, německý stát je z různých důvodů považoval za Němce. Česká strana je oproti tomu pokládala za Čechy a stejně se k problému stavěla i poválečná historiografie. Odhady hovoří o počtu mezi 80 000 a 100 000. Mezi nimi byli zejména obyvatelé regionů, jako je Hlučínsko, Těšínsko a Sudety, které se po Mnichovské dohodě a dalších událostech staly součástí Německé říše. Obyvatelé těchto oblastí získali německé občanství, což s sebou neslo i povinnost vojenské služby v řadách německé armády.
Lidé, kterým dějiny zamotaly život
Mnozí muži narození v Československu a sloužící u Wehrmachtu neměli na výběr, byli bez možnosti volby, protože jejich zapojení do Wehrmachtu bylo důsledkem změn politických hranic a povinných odvodů. Po skončení války však mnozí z nich čelili obviněním z kolaborace, což mělo za následek jejich stigmatizaci a perzekuci.
Někteří byli souzeni, jiní se snažili svou minulost skrýt (známým příkladem je již zesnulý komik Felix Holzmann, který za války sloužil u námořního dělostřelectva, kam musel coby severočeský Němec narukovat).
Jenn připomeňme, že Holzmann pocházel z české německé rodiny původem z Teplic, která se brzy přestěhovala do Litoměřic. Jako německý občan Sudet za druhé světové války sloužil ve wehrmachtu, u námořního dělostřelectva v Dánsku. Na konci války se dostal do sovětského zajetí a strávil rok v gulagu. O svých válečných zkušenostech nikdy nemluvil a až do své smrti je neprozradil.
Závěrem
Téma Čechů bojujících za Wehrmacht zůstává i dnes citlivé a kontroverzní. Přesto je důležité tuto kapitolu brát na vědomí, otevírat ji a moci o ní diskutovat bez předsudků, protože právě otevřená diskuze umožňuje hlubší pochopení složitosti lidských rozhodnutí v časech krize a válečných konfliktů. Studium těchto osudů nám zároveň připomíná, že historie není černobílá, ideologická a jasně interpretovatelná, ale plná paradoxů.
